jirkuv_vesmirny300Fantastická cesta vesmírem při hledání vesmírného pokladu je plná nejen neuvěřitelných dobrodružství Jirky a jeho kamarádů, ale i nejnovějších vědeckých poznatků o vesmíru a také úvah předních světových vědců.
Jirkova nejlepší kamarádka Anička potřebuje pomoct. Její otec Erik pracuje na důležitém vesmírném projektu, ale z ničeho nic se objevily potíže. Jeho robot, který byl vyslán na Mars, se začal chovat velmi podivně.

Co se stalo? Je to snad zpráva od mimozemšťanů? Dokážou děti vyluštit jeho poselství, které je zavede do vesmíru na neuvěřitelný lov pokladů napříč galaxií?

Druhý díl trilogie, kterou napsali Lucy Hawkingová a její otec, profesor Stephen Hawking, jeden z nejslavnějších vědeckých géniů, navazuje na úspěšný první díl, Jirkův tajný klíč k vesmíru a je opravdu zajímavě napsanou knihou o tajemstvích vesmírů pro děti.

Jirkův vesmírný lov pokladů / Lucy a Stephen Hawkingovi
/ Překlad Lukáš Grygar / Vyd. Euromedia Group – Universum, 2009


UKÁZKA Z KNIHY

13. kapitola

"Ááá!" vyjekla Anička a zakryla si rukou výhled. Právě se ocitli na planetě, kterou pro ně Kosmo našel a otevřel jim průchod na její povrch. Planeta obíhala kolem hvězdy Alfa Centauri B. Naštěstí pro Aničku se clona v průzoru kosmické helmy rychle přizpůsobila místnímu světlu a výhled ztmavila. Aničce se vrátil zrak.
"Páni! Tady je teda jasno," řekl Jirka, který prošel průchodem hned za ní. Tentokrát byli na nový svět připraveni mnohem lépe, než tomu bylo předtím na Marsu a Titanu. Odepli ze skafandrů záchranné lano a kovové skoby, aby se v případě nouze mohli připoutat k povrchu nové planety. Jak ale vstoupili na její půdu, žádné poletování se nekonalo. Cítili se naopak mnohem těžší než na Zemi. Chodit sice mohli, ale každý krok vyžadoval veliké úsilí.
"Uf!" vydechla Anička a pustila na zem provaz i skoby. "Připadám si jak vymačkaný citron." Zdálo se jí, že někdo neviditelný ji shora tlačí proti bledé zemi.
"Větší přitažlivost!" uvědomil si Jirka. "Tohle musí být planeta, která je hmotnější než Země, takže je tu také větší přitažlivost než u nás doma. Ale zas TAK obrovská ta planeta není, protože jinak by nás její přitažlivost už dávno rozdrtila."
"Musím si kecnout na zem," zafuněla Anička. "Jsem úplně vyřízená."
"Ne! Nesedej si!" vykřikl Jirka. "Už by se ti taky nemuselo podařit vstát. Nesmíš si sednout, Anče, nebo se odsud nikdy nedostaneme."
Anička zavyla a opřela se o Jirku. Měla pocit, že váží aspoň tunu, a Jirka měl co dělat, aby ji udržel a přitom sám nepadal.
"Hele, musíme rychle najít další stopu a pak odsud vypadnout," naléhal. "Přitažlivost je tu na nás moc silná - nemáme na takové podmínky stavěné tělo. Kdybychom byli mravenci, tak by nám to mohlo být fuk, jenže na místo se silnou přitažlivostí jsme prostě moc velikánský. A taky je tu příliš ostré světlo. Začínají mě z něj pálit oči."
Zatímco na Marsu - o Titanu nemluvě - převládalo mnohem slabší světlo než na Zemi, tak tahle nová planeta se v záři své hvězdy přímo koupala. I přes ochranu, kterou poskytovaly průhledy skafandrů, a která fungovala jako superbrýle proti sluníčku, tu bylo obtížné někam dohlédnout. "Nedívej se tady přímo do slunce," varoval Jirka Aničku. "Je ještě jasnější než to naše."
Ne snad, že by na téhle planetě bylo na co koukat. Všude kolem nich se táhly holé skály, rozpékané jasným svitem dopadajícím na tuhle těžkou a horkou planetu. Jirka se dychtivě rozhlížel a pátral po čemkoliv, co by je mohlo dovést ke čtvrté stopě.
"Copa... copa... no... támhle... co to...?" Anička, která už teď na Jirkovi vyloženě ležela, mávla rukou směrem do dálky. Mluvila jakoby zadýchaně a lezlo to z ní jak z chlupaté deky.
Jirka s Aní zatřásl. "Anče! Vstávej! Vstávej!" Vypadalo to, že ji světlo a tíha planety omámily. Jirka zkusil zavolat Kosma s Emanem. Napoprvé se ozval obsazený tón, ale když to Jirka zkusil napodruhé, přehrála se mu zpráva, kde se říkalo: Váš hovor je pro nás důležitý. Stiskněte prosím křížek a potom jedničku, aby- Jenže pak bylo spojení přerušeno.
Anička se na něm zavrtěla. Byla tak těžká, že nevědět o ní, Jirka by si myslel, že snad nese na zádech slůně. Položil si Aniččinu hlavu na rameno a objal ji kolem pasu. Začínal se docela bát, že až tu třeba za stovky let přistanou průzkumníci na cestě ke hvězdě nejbližší Zemi, najdou jen sežehlé pozůstatky dvou pozemských dětí, vpečené do  vyprahlé krajiny. Byl už nějaký omámený a  představoval si průzkumníky, jak vyskakují ze své kosmické lodi a už už se chystají prohlásit planetu za objevenou – když zjistí, že už tu před nimi byly dvě děti, které celou tu čtyři světelné roky dlouhou cestu podnikly jen proto, aby se nechaly usmažit místním žhavým sluncem.
Jirku už opouštěla naděje a pomalu se sunul k zemi, když v tom si všiml, že světlo lehounce slábne. Pomalu ztrácelo pronikavě bílou barvu a místo ní nabíralo nažloutlý nádech.
"Podívej, Anče!" řekl a zatřásl s ní. "Slunce zapadá! Budeš zase v pořádku! Vydrž ještě chviličku. Docela po tom nebi upaluje - určitě rychleji než doma na Zemi. Až zapadne, ochladí se a my budeme moct vyrazit za další stopou."
"He?" vypadlo z Aničky zastřeně. Zvedla hlavu z jeho ramene a zadívala se přes něj do dálky. "Vždyť přece nikam nezapadá! Normálně vychází... a je takový hezoučký," řekla zasněně.
"Nevychází, Aničko!" řekl Jirka a napadlo ho, že děvče nejspíš blouzní. "Soustřeď se! Slunce jde přece dolů, ne nahoru!" Světlo kolem nich dál ztrácelo svůj pronikavý jas.
"Nebuď hlupáček!" Anička už byla lehce rozčilená a její hlas byl pevnější. Jirkovi spadl kámen ze srdce - jestli se na něj dokáže naštvat, tak je jí zcela jistě mnohem líp. "Poznám přece, kde je nahoře a kde dole - a říkám ti, že to slunce stoupá nahoru!"
Pustili se a zírali jeden druhému přes rameno.
"Támhle," řekla Anička a ukázala na nebe. "Stoupá!"
"Nene, támhle!" řekl Jirka. "Zapadá!"
"Otoč se," nakázala mu.
Jirka udělal velmi pomalé čelem vzad - na planetě s natolik silnou přitažlivostí to rychleji nešlo - a viděl, že Anička měla pravdu. Přímo za ním celou dobu viselo nad skalnatým obzorem malé slunce a pomalu šplhalo nahoru. Nezářilo sice ani zdaleka tak jasně, jako slunce na protějším konci oblohy, ale vycházelo z něj jemné světlo, které znamenalo, že na téhle opuštěné planetě jsou tma a noc velice vzácnými událostmi.
"Nojo vlastně! Jsme v soustavě dvojhvězdy, přesně jak nám ukazovala poslední stopa. Tahle planeta má prostě slunce dvě!" vysvětlil Jirka. "Vzpomínám si, že jsem o ní určitě četl na internetu. Jedno to slunce je větší než druhé - to, které zapadá, bude Alfa B. Kolem téhle hvězdy planeta obíhá. A vycházející slunce bude Alfa A. Ta je sice větší, ale jsme od ní dál."
Jak všudypřítomné světlo sláblo, mohli si konečně lépe prohlédnout krajinu, která je obklopovala. Nedaleko od nich byl vidět okraj nějaké velkého kráteru.
"Tak jdeme, mrkneme se tam," řekla Anička.
"A to jako proč...?" chtěl vědět Jirka.
"Protože nic jinýho tu není!" Pokrčila rameny. "A třeba právě tam dole bude další stopa. Na Marsu i Titanu nás Kosmo vysadil vždycky na dosah nové stopy. Máš snad nějakej lepší nápad?" Vypadalo to, že už je Anička opět ve formě.
"Nemám," přiznal Jirka. Zkusil znovu zavolat Emana, ale odpověď zůstávala stejná. Obsazeno.
"Pojď," řekla Anička, "i když já teda chodit nehodlám." Klesla na ruce a na kolena a vyrazila ke kráteru hezky po čtyřech.
Jirka to zatím zkusil po nohou, ale chůze mu činila potíže a doslova se ploužil. Připadal si trochu jako invalida, protože musel nohy pracně cpát jednu před druhou. Nakonec stejně jako Anička skončil na všech čtyřech a pospíchal za ní, protože už byla u kráteru a nakláněla se přes jeho okraj, aby se podívala, co je na dně.
"Nic tam není," řekla zklamaně a marně zírala do prázdného prostoru, který musel vzniknout dopadem komety nebo planetky.
Jirka se doplazil k ní. "Jak teda ale najdeme další  stop-?" začal, ale v půli slova zůstal zírat s otevřenou pusou. Dole v kráteru naráz uviděli něco, co by na téhle planetě opravdu nečekali. Před jejich očima se v dálce na dně kráteru pomalu zjevil nejdřív matný, ale postupně zřetelnější obrys dveří. Ze dveří vykročila nejdřív jedna a potom druhá noha, obutá do kosmonautských bot. V tu chvíli se vysílačka v Jirkově helmě probrala k životu.
"Jirko!" uslyšel povědomý hlas. "Tady tvoje babička!"

Naučné pro děti – nové knihy

To je Paříž a To je Londýn. Slavné cestopisy Miroslava Šaška

Bestsellerové knihy z řady To je... přinesly Miroslavu Šaškovi řadu ocenění, mimo jiné zápis na čestnou listinu IBBY (1979)...

Petr Sís a bilderbuch Pilot a Malý princ. Život Antoina de Saint-Exupéryho

Petr Sís s empatií, lehkostí a citem pro dobovou atmosféru vypráví příběh legendárního francouzského letce, dobrodruha a sp...

Divadlo a opera nás baví – dvě vynikající knihy o divadlu pro děti

Pokud nechcete mít s dětí jen prostoduché konzumenty zábavy, ale chceme jim ukázat i jiné cesty, pak doporučujeme dvě zajímav...

Tužkou, štětcem nebo myší. Karla Cikánová učí děti hrát si se světem

Jsou knihy, které člověk přečte a odloží. Jsou knihy ke kterým se neustále vrací. Jednou z nich ke knížka Karly Cikánové ...

Krajiny domova Václava Cílka. Naučná knížka nejen pro děti

Autorem knihy je populární geolog a publicista Václav Cílek, který vytvořil zajímavou naučnou publikaci a tentokrát pro děti ...

Inspirující myšlenky...

Tam, kde ještě před stoletím plápolaly ohně a žena byla dobývána zdlouhavým namlouváním či umným flamengem či fandangem, stojí dnes a bortí se mrakodrapy na knoflíky. Smysly člověka se změnily, smysly, které mu příroda přisoudila a tvářela je statisíce let. Nikdo nikomu nepodá ruku, nikdo se nikomu nepodívá do očí, nic neplatí. Podání ruky, které bylo smlouvou, se zlehčilo a zpohodlnělo v papír, který se hodí do kamen.
Ivan Diviš: Teorie spolehlivosti