jula_hmyzaJúla a Hmýza, dvě malé holčičky, které žijí na sídlišti v paneláku číslo 3331 a vyrážejí objevovat svět. V jejich optice se mění banální novostavby ve schovávačky podivných tvorů, zanedbaná sídlištní zákoutí v neznámé končiny, les v nebezpečnou zónu plnou podivuhodných houbovitých stvoření.

Sylva Fischerová, básnířka a filosofka má výjimečný cit pro jazyk i dětskou optiku, dialogy jejích dětských hrdinek jsou dokonale odpozorované, vážné i nesmírně vtipné zároveň. Číst její knihu to je opravdová dobrodružná výprava.

Júla a Hmýza -- aneb Cesta do Juliiny země | Fischerová Sylva | Ilustrace: Dora Dutková | Vydal Baobab, 2006 |


Sylva Fischerová (*1963), básnířka a filosofka má výjimečný cit pro jazyk i dětskou optiku, dialogy jejích dětských hrdinek jsou dokonale odpozorované, vážné i nesmírně vtipné zároveň. Číst její knihu to je opravdová dobrodružná výprava.

Dora Dutková (*1983), absolventka Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Je také autorkou několika komiksů,animovaných klipů a absurdní miniaturní knížky Vytahaný koblih.

Ukázka z knihy:

JAK SE VYDALY DO JULIINY ZEMĚ


Júla seděla na lavičce a komíhala nohama.
“Kam půjdeme?“ řekla.
Hmýza seděla na lavičce a komíhala nohama.
“Kam půjdeme?“ řekla.
“Ne, já se ptám, kam půjdeme,“ řekla Júla.
“Ne. Já se ptám, kam půjdeme,“ nesouhlasila Hmýza.
“Já se ptám!“
“Ne, já se ptám!“
“Já začala první!“
“Ale mě to napadlo!“
“Ale mě to napadlo první!“
“Tak kam půjdeme?“ opakovala Hmýza a komíhala nohama. Šlo jí to líp, protože byla menší. Bylo jí šest roků, zatímco Júle už osm. Júla byla starší a rozumnější.
“Půjdeme někam, kde to neznáme,“ řekla Júla. “Dnes je ten pravý den na chození do neznámých míst, kde žijou lvi.“
“Jací lvi?“ divila se Hmyzka. “Proč lvi?“
“To se tak říká, ty hloupá Hmyzko,“ řekla Julka. “V neznámých končinách, kde ještě nikdo nebyl, vždycky žijou lvi. A teprv když někdo do té končiny přijde, tak ji nějak pojmenuje, třeba Juliina země. Nebo Hmyzinec. Nebo -“
“Já ti dám Hmyzinec,“ vztekala se Hmýza. “Já svoji končinu pojmenuju Hmyzenčino růžové údolí, a bude to tam vypadat moc pěkně. Ale,“ zarazila se, “co se pak stane s těma lvama? To jako budou v Hmyzenčině růžovém údolí?“
“Né, ti utečou pryč, protože to dá rozum, že v Hmyzenčině růžovém údolí žádní lvi být nemůžou,“ vysvětlovala Júla a kývala blonďatou hlavou. Vlnité vlasy jí padaly až do půli zad. Hmýza měla vlasy stejně vlnité, ale tmavé a mnohem kratší.
“To myslíš, že jako utečou do nějaké další končiny?“
“No, asi budou běhat z končiny do končiny,“ myslela Júla.
“Ale co kdyby někdo prošel všecky, ale úplně všecky končiny?“
“To nemůže,“ řekla rychle Julka. “Já myslím, že vždycky musí zbýt nějaká končina pro ty lvy.“
“Jo ty myslíš nějaký Lvinec?“
“Jaký Lvinec?“
“No když je Hmyzinec,“ vysvětlovala Hmyzenka, “tak by měl být taky Lvinec, ne?“
“Já bych řekla, že spíš Lvárna. Jako se říká továrna nebo čekárna.“
“No jo, a taky je cukrárna. To by nešlo, říkat cukřinec.“
“Zvlášť když je cukřenka, tak by to nešlo,“ řekla Julinka. “To by si lidi pletli.“
“Ale do té Lvárny my teď nepůjdem, že ne?“ žadonila Hmyzenka, která byla opravdu ještě malá, nechodila ani do školy a teprve nedávno se naučila správně vyslovovat Julie jela do Velké Chuchle.
“Ne. My teď půjdem do Juliiny země,“ řekla Julie a obě holčičky ruku v ruce opustily dětské hřiště mezi sídlištními paneláky, kde bydlely, obě ve vchodu číslo 3331, jedna ve třetím, druhá v sedmém patře, přešly nejdřív jednu silnici - a pak druhou, až se octly na louce porostlé fialovým kakostem, přes kterou vedla cesta nahoru do lesa. Minuly krmelec a veverčí strom, před kterým si kluci z vedlejšího vchodu postavili chýši, a pak místo, odkud jednou v zimě vylétl křičící bažant. Ale pak se cestička jakoby ztrácela a to znamenalo, že se blíží nebezpečné území, kde cesty přestávají platit a nikdo neví, kam ho dovedou. I stromy tu byly vzrostlejší a vrhaly dlouhé stíny, které končily pod ostružiním. Anebo možná taky nekončily, ale vedly někam dál, neznámo kam.
“Podívej, Júlo, tady je nějaká pěšinka!“ volala Hmyzenka, a opravdu, zničehonic se před nimi objevila stezka vedoucí z kopce dolů, kterou tam nikdy předtím neviděly.
“A ty myslíš, že nás dovede do Juliiny země?“ mračila se Julka.
“To nevím. Ale to se právě musí zjistit,“ řekla Hmyzka a vykročila.
Julinka ji předhonila. Chtěla vidět první, jak to v Juliině zemi vypadá.
“Jé, Hmýzo, podívej!“ vykřikla, sotva ušla pár kroků, a ukazovala na pařez, na kterém rostla kupa bílošedých hub. Měly úzká hubená těla a lupenaté klobouky, které se zvolna pohybovaly nahoru a nechávaly pod sebou prázdno. Houba, aniž se pohnula, pomalu žrala samu sebe.
“Julinko, já chci domů,“ řekla Hmyzenka.
“No jo, ale co bude s Juliinou zemí?“ zeptala se Júla.
“Copak ve tvojí zemi může růst takováhle zrůda?“
“To ještě není moje země,“ řekla Julie. “Moje země teprve bude.“ Vzala Hmýzu za ruku a obešly pařez velikým obloukem. Možná za chvíli dojdeme i ke stromům, co žerou samy sebe, říkala si Hmyzenka, když poslušně pochodovala dál, nebo k trávě, co žere trávu. Nebo…
Na stezku i na stromy kolem ní padlo temné modravé příšeří, které se za zákrutou proměnilo v kulatý modrý stín. Tvořil veliké kolo jako od modrého slunečníku, a když se Júla s Hmýzou podívaly nahoru, hned ten slunečník uviděly: byl velký asi jako dva plážové slunečníky a padaly z něj po stranách dolů lesklé šedé provazy.
“Julinko, já se bojím,“ šeptala Hmýza, “půjdem radši pryč.“
“Jenomže takhle nikdy nezjistíme, jestli jsme došly do Juliiny země,“ šeptala Julie a škrábala se za uchem, protože se taky bála.
“To jako myslíš, že tady někde bude cedule a na ní nápis JULIINA ZEMĚ a podle toho poznáme, že už jsme tam?“
“No,“ řekla Julka, “já myslím, že až budem v Juliině zemi, tak to tam prostě poznám. Budu vědět, že to není jen tak obyčejný kus lesa - nebo nějaká cizí země -“ a sehnula se, aby si vyndala kamínek z boty, a to bylo její štěstí, protože v tu chvíli se jeden šedý provaz odrazil od slunečníku a mrsknul sebou tam, kde ještě před chvílí stála.
“Tss! Ššš!“ zasyčel zklamaně provaz a vrátil se obloukem zpátky ke slunečníku a vztekle se tam poklimbával. Zato Julie dřepěla na zemi a hleděla na ceduli zasazenou v hlíně pod slunečníkem. Bylo na ní napsáno:


MASOŽRAVKA CÍSAŘSKÁ
HOUBA


“Tý jo!“ vykřikla Julka. “To není slunečník, ale masožravka císařská, a je to houba! Tady to někdo napsal na ceduli.“
Hmýza se zamyslela. Pak řekla: “A myslíš, Julko, že v tvojí zemi roste masožravka císařská?“
“No, víš, nemůžu zrovna říct, že ne. Přeci jenom je to císařská masožravka, a to není jen tak obyčejná houba, ne?“ řekla Julka a přemluvila Hmýzu, že dojdou ještě za jeden, ale úplně poslední zákrut cesty a tam konečně zjistí, jestli se nalézají v Juliině zemi, anebo - jak si myslela Hmyzenka - někde úplně jinde, totiž v Masožravém císařství.
Hned za zatáčkou vkročily do velkého červeného stínu. Nad nimi se tyčil červený slunečník, o něco menší než jeho modrý bratr. Na ceduli pod ním stálo:


Podobné články

Beletrie pro děti

Malý princ a Exupéry odkrývá tajemství: Co je důležité, je očím neviditelné!

„Odpusťte děti, že jsem věnoval tuto knihu dospělému!“ zní první věta Antoine De Saint-Exupéryho v jeho věnování. A to je klíč k úspěšnému přečtení. Malý princ opravdu není pro děti...

Kubula a Kuba Kubikula. Jediná a mimořádná kniha Vančury pro děti

Jedinečné slovesného umění Vladislava Vančury můžeme vychutnat také v jeho jediné knize pro děti, kterou napsal pro svou dceru Alenu, ale také díky nesmyslným tahanicím literárních kritiků, kteřé vedli zanícené debaty na...

Když na hrušce buchty zrály, dětsky bláznivá kniha pro malé čtenáře

Zdá se vám název knížky bláznivý? To je dobře. Takové věci mají děti rády. Všechny pohádkové texty nebo verše autorky připomínají různé nonsensové tituly pro děti.

Daisy Mrázková: Haló Jácíčku: knížka o velkém přátelství

Tato knížka je vhodná pro děti od pěti let pro předčítání, srozumitelně a velmi poeticky vysvětluje dětem věci kolem nich. Vyšla již čtyřikrát, poprvé v Albatrosu v roce 1972.

Deník kocoura Modroočka, po desetiletí půvabná knížka pro děti

Zelenoočka, Bělovous Zrzunda, Kiki a především kocourek Modroočko – právě oni jsou hlavními hrdiny půvabných příhod Josefa Koláře, příhod, během nichž Modročko vyroste z malého kocourka v tatínka čtyř koťátek…  

Princezna z třešňového království. Jedna z nejlepších pohádkových knih Markéty Zinnerové

Princezna z třešňového království patří jednoznačně ke zlatému fondu knih pro děti a mládež. Autorka v knize vypravuje příběh o holčičce a její cestě s bílým chundelatým pejskem Šmudlou přirozeně...

V sedmém nebi Fuky a Koláře. Chvályhodný reprint pro děti od Albatrosu

Ilustrované vtípky, rébusy a hříčky pro děti i dospělé. Na počátku byl nápad nakreslit deník, na každý den jeden obrázek a jedna vtipná historka. Pak se malíř setkal s básníkem...