Koukneš se do zrcadla a skoro se lekneš. Vlasy ti tak povyrostly, že máš účes, jaký asi nosil zamlada děda Čadek. Účes retro. Není to problém, prostě si zajdeš do kadeřnictví. Vypadá to jednoduše, ale kdyby tam náhodou pracovala slečna Florence, bylo by to nebezpečné.
Kadeřnice Florence totiž na první pohled odhadne, jaký jsi. Jestli máš celkem čisté svědomí jako Hanka s Pepíkem, klidně tam zůstaň! Ale jestli jsi halama jako Vojta, budeš mít průšvih. Všechno na tebe prozradí účes, který právě provedla slečna Florence. Tohle není všechno. Proč sem vůbec slečna Florence přijela? Hledá prastaré tolary, které tu někde mají být ukryté. A kolem pátrání po mincích se najednou děje plno divných věcí, například začne strašit a lidem – tedy všem kromě pátrací čety – vstávají hrůzou vlasy na hlavě. Taky se ve vsi objeví zloději a zahnat je pomůže pátračům bývalá pytlačka babička Snížková…
Je toho víc, co se tu najednou děje, ale tohle halabala povídání nemá cenu. Lepší by bylo, kdyby sis to rovnou přečetl.
Slečna Florence a pátrací četa / Hermína Franková / Vydala Simuraka, 2019
Hermína Franková
vystudovala farmacii, promovala v roce 1953 na Masarykově univerzitě v Brně. Po promoci pracovala v lékárně, pak jako propagační referent v n. p. Léčivé rostliny. První povídky jí vyšly v roce 1961. Odešla ze zaměstnání a věnovala se jen psaní. V sedmdesátých letech se vrátila do lékárny, nesměla totiž být vydávána. Vyšlo jí několik knížek pod jménem Josefa Vinaře a Jarmily Černíkové.
Povídkami pro děti debutovala a knihy pro děti a mládež také tvoří většinu jejího díla. Všem jejím příběhům je společný důsledně dětský úhel pohledu, mimořádně vytříbený cit pro jazyk a styl, humor a nesentimentální lyričnost. Knihy Hermíny Frankové čte už třetí generace českých čtenářů a některé z nich byly přeloženy do němčiny, francouzštiny a maďarštiny. V posledních letech pracovala pro televizi. Má dvě děti a tři vnoučata, žije střídavě v Praze a v jižních Čechách.
Ukázka z knihy...
