zlobilky250Byly jednou holčičky a ty moc a moc zlobily. Jedna si pořád vymýšlela, že ji něco kousne, druhá se nechtěla mýt, jiná stále na někoho neslušně ukazovala. Další se toulaly, bály se a byly strašné nepořádnice. A co teprve ty ostatní! S takovými zlobilkami si ani rodiče nevěděli rady, ale, jak se říká, na každého jednou dojde.
A cože se s těmi holčičkami nakonec stalo? Přečtěte si sami - zlobit se opravdu nevyplácí!


Zlobilky
Martina Drijverová

Ilustrovala Markéta Vydrová
Druhé čtení, Formát: 160 x 195, váz., Počet stran: 80,
Vydává Albatros, 2009, vydání: 1.

Ukázka z knihy: Holčičky den a noc

Byly dvě holčičky – dvojčátka. Narodily se chvilku po sobě, ta jedna ještě v noci, ta druhá už za dne. A podle toho měly také povahy. Ta denní byla hodná, milá a poslušná – možná až moc. Nikdy si nestěžovala, pořád byla ochotná a říkala „ano, prosím“ a „děkuji pěkně.“ Šířila kolem sebe jen světlo.
Ta druhá holčička byla nehodná, nepříjemná a neposlušná – a také až moc. Jaktěživ slušně nepozdravila, nikomu nepomáhala a říkala „ani mě nenapadne“ a „ tůhle.“ Kolem ní byla stále tma.
Ty dvě holčičky bydlely s rodiči v pěkném domku se zahradou. Ale klidu tam nebylo ani za mák. Tatínek se vrátil z práce a ta hodná holčička mu pořád něco přinášela, bačkory a noviny a limonádu… Pořád mu říkala, jak dobře vypadá a že je hodný a venku svítí slunce a nechtěl by se projít, když je tak pěkně?
Nedala mu se svou laskavostí ani na chvilku pokoj, až tatínek nakonec vykřikl: „Proboha, nech mě být!“
Hodná holčička chápavě přikývla, tatínek je jistě unavený, nebo snad nastydlý? Mohla by mu uvařit čaj, přinést obklad nebo předčítat… Nic z toho tatínek nechtěl, chtěl jen chvilku klidu a tu neměl, dokud ta hodná holčička byla s ním. Takže se před ní musel zamknout.
A zrovna tak zlé to bylo, když se o tatínka starala druhá dcera, protože ta mu nepřinesla nic a nejen to: noviny, co chtěl tatínek číst, roztrhala, bačkory schovala a do limonády hodila mravence. Navíc mu říkala, že vypadá hrozně, nejspíš je nemocný, a kromě toho má na nose spoustu pih.
Nedala mu se svou zlobivostí ani chvilku pokoje, až tatínek nakonec vykřikl: „Proboha, nech mě být!“
Ta holčička řekla, že ji ani nenapadne, aby ho nechala, protože celý den zlobila maminku a teď se tedy musí věnovat tatínkovi. Tatínek chtěl ovšem chvilku klidu a tu neměl, dokud zlobivá holčička byla s ním. Takže se před ní musel zamknout.
I maminka se před děvčaty zavírala, jak jen mohla, protože ani s jednou z nich to nebylo k vydržení. Rodiče si prostě s dcerkami nevěděli rady. Jednou večer, když dvojčata spala, povídali si o svém trápení u otevřeného okna. A zrovna šel kolem kouzelník! Bylo mu těch nešťastných rodičů líto a řekl si, že to s holčičkami nějak zařídí. A tak se stalo, že druhý den maminka řekla té hodné holčičce: „Nalej, prosím, do mixéru smetanu, uděláme ovocný pohár se šlehačkou.“
Ta hodná holčička hned, že ano, nalila smetanu a protože se mohla samou ochotou přetrhnout, rovnou také mixér zapnula.
Jenže v tu chvíli se tam přihnala zlobivá holčička, šťouchla do té první… a že při tom sama ztratila rovnováhu, spadly obě do smetany. Točily se a točily… Maminka chtěla mixér zastavit, ale nešlo to, protože to bylo kouzlo!

Cože – a to je konec?

Ale ne, to se ví, že ne. Mixér se nakonec zastavil sám a ven vypadly dvě holčičky. Ty povahy se v nich pěkně promíchaly… každá byla trochu hodná a trochu zlobivá, někdy milá, někdy protivná – jak kdy. Zrovna jako všechny ostatní děti. Takže to bylo úplně v pořádku.

A co ta šlehačka?

No, té měli spoustu a když přišel tatínek domů, dali si všichni u stolku na zahradě báječné ovocné poháry. Konečně v klidu.

vydrova450_zlobilky

Inspirující myšlenky...

Člověk staví domy, protože žije, ale píše knihy, protože ví, že je smrtelný. Bydlí v tlupách, protože je tvor stádní, ale čte, protože ví, že je sám. Četba je pro něj společníkem, který nezabírá místo žádnému jinému, ale jehož by ani žádný jiný společník nedokázal nahradit. Neposkytuje mu žádné definitivní vysvětlení jeho údělu, ale splétá hustou síť jeho spolčení se životem. Nepatrná a skrytá spřažení, která vypovídají o paradoxním štěstí žít, přestože ukazují tragickou absurditu života. Takže naše důvody, proč čteme, jsou stejně podivné jako naše důvody, proč žijeme. A nikdo není oprávněn požadovat od nás, abychom se mu z tohoto soukromí zpovídali.
Daniel Pennac v knize Jako román