bylo nas pet polacek

Vše začalo nevinně. Blížily se prázdniny a malý Petr Bajza má slíbeno, že když bude mít dobré vysvědčení a nic neprovede, vezme ho tatínek na motorce zn. Harley do Mýta na trh. Péťa spořádaně odchází do houslí, pevně rozhodnut chovat se vzorně. Jenže potká své čtyři jedinečné kamarády a za jedno odpoledne všechna dobrá předsevzetí odletí jak divoké husy...

Dodnes oblíbený humoristický román Karla Poláčka (*22.3. 1892 - 21.1. 1945), popisující autorovo dětství v Rychnově nad Kněžnou, byl vydán už v roce 1946.

Od té doby okouzluje generace malých čtenářů nejen skvostná Poláčkova čeština a vůbec jeho literární styl, ale i chytlavá dobrodružství, kterým dominuje vypravěč Péťa Bajza, Bejval Antonín, Péťův nejmilejší přítel, pan Éda Kemplink, co velí vojnám s "nejzlejšími" Ješiňáky, falešnými Dražáky a kamenáři Habrováky. Pobožný Jirsák Čeněk, který se všemu "příšerně šklebí" a "dokáže hřešit proti všem svatým přikázáním", i statečný Zilvar z chudobince, který zachrání tonoucího Vénu.

Spolu s nimi objevíme atmosféru nejen východočeského městečka Rychnov nad Kněžnou, ale orientálnost dvora indického maharadži. Samozřejmě se v románu objevuje plno dalších postaviček z jazzu jako Otakárek Soumar, cukrárenská Evička, nepřející strýček Vařena, Ramerpurda a další.

První vydání Poláčkovy knihy Bylo nás pět z roku 1946 a po něm i několik dalších edic vyšlo bez ilustrací.

Až v roce 1960 se Československý spisovatel odhodlal vydat úsměvné vyprávění Petra Bajzy s výtvarným doprovodem tenkrát již klasika české karikatury a ilustrační kresby Antonína Pelce, jehož pohotové pérovky jsou typickou ukázkou práce tohoto doma i ve světě uznávaného karikaturisty a dlouholetého pedagoga Vysoké školy uměleckoprůmyslové.

Když o sedm let později totéž nakladatelství hledalo opět ilustrátora pro nové vydání knihy, byl Antonín Pelc již mrtev. Los padl tenkráte na Josefa Hlinomaze. Dětsky prostý malířský rukopis tohoto populárního herce a naivního umělce a jeho groteskní perspektiva, se kterou hleděl na náš svět, daly Poláčkově knize určitě jeden z nejzdařilejších výtvarných doprovodů. Snad proto kniha s Hlinomazovými obrázky vyšla ještě několikrát.

V roce 1984 se Československý spisovatel znovu rozhodl pro další ilustrovanou edici.

Jen o dva roky později, v r. 1986, se na vlastní přání ujímá výtvarného doprovodu knihy pro první vydání v Albatrosu jedna z našich nejslavnější ilustrátorek, Helena Zmatlíková. Více než čtyři desítky kreseb, doprovázejících tuto edici, známe asi nejlépe. Kniha s její ilustrační výbavou se dočkala nejen řady reedicí, ale kresby Heleny Zmatlíkové doprovázejí Bylo nás pět také jako knížku do ucha, jak ji namluvil František Filipovský. I v devadesátých letech trval o Poláčkovu knihu mezi nakladateli zájem.

V roce 1994 doprovodil nové vydání v Albatrosu svými kresbami nestor české ilustrace Jindřich Kovařík a byl za svůj výkon odměněn Zlatou stuhou pro nejkrásnější ilustrovanou knihu roku. Jiné vydání (v Knižním klubu o čtyři roky později) doprovodil deseti linoryty Juraj Horváth.

Naposledy mladý výtvarník Jiří Grus, který se již stačil etablovat ve světě komiksu a proslavit na filmovém plátně kresbami k pokračování Saxány, připojil své kresby k anglickému překladu Marka Cornera pro vydání v Nakladatelství Karolinum v roce 2007,“ praví se v pozvánce na výstavu, která bude na Kolowratském zámku v Rychnově nad Kněžnou k vidění do 9. září.

Těch bratří Poláčků bylo skutečně pět, proto i humoristická kniha Poláčkova se jmenuje Bylo nás pět.
Z gymplu ho vyhodili pro „vzdorovité chování". A hned po tom přichází jedno z nejstupidnějších období, první světová válka, kde prožil 4 roky mladého života. V období první republiky je pátečníkem, kamarádem bratří Čapků, novinářem v Lidovkách.
Pak přichází druhé tragické období. 2 světová válka. Rok Terezín, pak Auschwitz, pochod smrti leden 1945 z Hindenburg do lágru Gleiwitz...


Poláčkova kniha se stala předlohou pro jeden z nejvděčnějších dětských seriálů české televize.
režie: Karel Smyczek | scénář: Ondřej Vogeltanz, Karel Smyczek | hudba: Petr Hapka

Ukázka z knihy:''

Četl jsem dosti dlouho, pak jsem oslábl, kniha mně vypadla z ruky a já usnul. Ve spaní jsem viděl, jak opět přišel lékař a zase měl ten malý kufírek, co má v něm všelijaké doktorské nářadí, aby lidé nestonali.

Sedl si ke mně na pelest a tlustě oddychoval a chvíli se na mne pozorně díval a pak pravil: "Tak co dělá dnes náš pacient?"

Odvětil jsem: "Než jste přišel, tak jsem četl Jumbovi z knížky."

Pan lékař se udiveně podíval na tatínka, potom na maminku a načež se tázal pomalým hlasem: "Jumbovi - z knížky? Kdo je Jumbo?"

"Aha," pravil jsem, "vy jste ještě neviděl našeho Jumba. Tak abyste věděl. Jumbo je můj slon. My spolu porád chodíme. Nyní ho nemůžete vidět, protože jest u Bejvalů ve stáji a tam mluví s kobylami. Až vstanu, tak vám ho ukážu. Nebojte se, on nic nedělá."

Pan lékař si narovnal skřipec, usmál se a pravil: "Ajta! Tak, tak. Už rozumím. Hm. Abych pravdu děl, něco jsem už o Jumbovi slyšel. Povídá se o tom v městě. Až budu mít chvilinku kdy, tak se s ním seznámím. Potěšení na mé straně. Hm. Tak, tak. A nyní se podíváme, co dělá teplota."

Vytáhl mně teploměr zpod paždí, podíval se naň, zavrtěl hlavou a tichým hlasem mluvil s tatínkem a maminkou. Zaslechl jsem, že praví něco o Krizi, ale já jsem hnedky věděl, kdo ta Krize jest.

Máte vědět, že ta paní Krize chodí v širokém, huňatém kožichu a má uši jako pes a nosí modré rukavičky a rukama se opírá o dva štíty, na nichž jsou vymalovány znaky měst. A na obou stranách hlavy má žaludy. Vyznačuje se širokou a děsně zubatou hubou. A ostává za řekou v jednom baráku, a když je tma, tak vychází, chytá malé děti do pytle a prodává je cikánům.

Já proto tak dobře vím, jak Krize vyhlíží, protože jsem ji viděl vymalovanou na plakátu, který visí u pana trafikanta Žaloudka, a pamatuju si, že na tom plakátu byl nápis tiskacími písmenami: Piatnikovy hrací karty.

Když pán lékař mluvil o Krizi, tak tatínek si čechral knír a třásly se mu ruce a maminka udělala velice starostlivý obličej. Ale já jsem pravil: "Nebojte se, ona mne nechytne, jelikož jsem chytrý a umím děsně rychle utíkat. A kdyby něco, tak to povím panu polecajtovi Letovskému, on vytáhne šavli a takovou jí dá, až se svalí."

A pak jsem ještě pravil: "A vůbec nemějte strach, protože tohle všechno je jenom sen. Žádná Krize není, ani pan doktor, co mně dal teploměr, nic není. Jen počkejte, co se probudím. Hned vstanu a půjdu k Bejvalom, jelikož tam mám sraz s hošma."

A taky, jen doktor vytáhl paty, skočil jsem z postele a utíkal jsem k Bejvalom a všichni hoši už tam byli. Kteří hoši tam byli: Bejval Antonín, Kemlink Eduard, Jirsák Čeněk, Zilvar Josef a Venda Štěpánek, a když jsem přišel já, tak nás bylo šest.

Inspirující myšlenky...

Britský premiér David Lloyd George, řekl velkou pravdu už v roce 1916, tedy v době, kdy zuřil nejkrvavější konflikt, jaký lidstvo do té doby zažilo: „Kdyby lidé znali skutečnou pravdu, tak by válka skončila hned zítra. Ale oni tu pravdu samozřejmě neznají, ani ji znát nemohou" Tento výrok je dnes mnohem aktuálnější, protože lze k němu dodat. A chtějí vůbec znát pravdu?