chlebova_hora_urbankovaKniha výtvarnice Dagmar Urbánové překvapí svou nevšední fantazií už na první pohled. Připomíná nám dětství, kdy jsem si vytvářeli svět postaveným z užmoulaného chleba. Snad každý má podobnou zkušenost. O to víc se bude líbit dětem, až si ji budou prohlížet, číst a ptát se.

O čem je knížka?

V Chlebové Lhotě zrovna nasněžilo... A jak to vypadá v takové pěkně vykynuté vísce? O tom se můžete přesvědčit v kronice Chlebové Lhoty, kterou sepisuje místní kronikář Jan – hlavní vypravěč a střadatel příběhů z této nevšední vesničky.

A jak se to stane, že se někdo přistěhuje do Chlebové Lhoty? To je snadné: "Do Chlebové Lhoty nevedou cesty. Lidi sem přináší vítr, voda nebo vykynou přímo tady." – Račte vstoupit! Krajina Chlebové Lhoty je skutečně celá "postavena" z chleba.

V pokojíčcích se děti mohou těšit úžasnými scénografickými detaily, hledat všechny drobnosti a překvapení, která autorka do interiérů ukryla, ale zároveň se nenásilně naučit, že člověk potřebuje k životu toho druhého. Další autorská kniha výtvarnice Dagmar Urbánkové je nevšední a přitom srozumitelná knížka, v níž se prolíná inscenovaná fotografie, komiks a vyprávění.

Dagmar Urbánková
(1972, Valašské Meziříčí) Věnuje se autorskému divadlu, poezii, výtvarnému umění a píše knihy pro děti a rovněž knihy ilustruje. V současné době pracuje jako výtvarnice v divadle Minor.

Chlebová hora | Dagmar Urbánková | Vydal Baobab, 2010

urbankova_chlebova_hora_1

urbankova_chlebova_hora_2

Podobné články

Inspirující myšlenky...

Člověk staví domy, protože žije, ale píše knihy, protože ví, že je smrtelný. Bydlí v tlupách, protože je tvor stádní, ale čte, protože ví, že je sám. Četba je pro něj společníkem, který nezabírá místo žádnému jinému, ale jehož by ani žádný jiný společník nedokázal nahradit. Neposkytuje mu žádné definitivní vysvětlení jeho údělu, ale splétá hustou síť jeho spolčení se životem. Nepatrná a skrytá spřažení, která vypovídají o paradoxním štěstí žít, přestože ukazují tragickou absurditu života. Takže naše důvody, proč čteme, jsou stejně podivné jako naše důvody, proč žijeme. A nikdo není oprávněn požadovat od nás, abychom se mu z tohoto soukromí zpovídali.
Daniel Pennac v knize Jako román