natalcin andulakPtáci ve městech zapomínají své vlastní písně a napodobují zvuky, které slyší nejčastěji — mobilní telefony, automobilová poplašná zařízení a troubení. (Zpráva ČTK)

Malá Natálka by chtěla mít svůj mobilní telefon. Ne jen tak pro nic za nic, ale aby byla jako maminka. Ta si mobilem pořád s někým povídá a na Natálku nemá čas. Kdyby Natálka měla mobil, mohla by si také povídat. Jenže tohle dospělí nechápou. Vlastně nechápou ani to, že se pětiletý člověk může cítit osamělý. Asi jim nikdy pět nebylo. Ale někdy se může stát zázrak a mobil přiletí na okno sám od sebe.

Ivona Březinová píše knihy pro děti všech věkových kategorií a získala za ně řadu literárních ocenění. Zvlášť ceněné jsou její knihy Začarovaná třída, Holky na vodítku a Lentilka pro dědu Edu. Za součást spisovatelské profese autorka považuje i besedy v knihovnách a školách, kam za dětmi pravidelně přijíždí.

NATÁLČIN ANDULÁK | Ivona Březinová | Ilustrátor: Lucie Dvořáková | Meander, 2012
Hlavní cena Noci H.CH. Andersena 2013

dvorakova natalcin andulak

NATÁLČIN ANDULÁK

Natálka seděla v pokoji na koberci, chovala plyšovou ovečku a dívala se, jak si maminka povídá s mobilním telefonem.
„Ano? Opravdu? Ale to je úúúžasné! Řeknu ti…“
„Mami…“ ozvala se Natálka nesměle.
„Neruš, Naty, nevidíš, že telefonuju?“
Vlastně bylo docela legrační, maminku při telefonování pozorovat.
Jak zaujatě poslouchala.
Přikyvovala hlavou.
Vrtěla hlavou.
Občas se na něco dychtivě zeptala.
Každou chvíli se hlasitě rozesmála.
Ale hlavně si vůbec nevšimla, že Natálka mezitím přestěhovala celou čokoládu z barevného obalu do svého břicha.
Konečně maminku povídání přešlo a telefon položila.
Když si všimla Natálčiny čokoládové pusy a prázdného papíru, zamračila se. Už už chtěla něco říct, ale Natálka byla tentokrát rychlejší.
„Mami, já bych taky chtěla mobil.“
„Nejlíp z čokolády, viď?“ zamračila se maminka ještě víc.
„Ne z čokolády,“ ujišťovala Natálka horlivě maminku. „Opravdickej. Taky bych chtěla slyšet ty úúúžasný věci, co vypráví. Takhle bych se při tom smála. A takhle při tom pokyvovala hlavou. A...“
„Ale Natálko, vždyť jsi ještě malá. Mobil nepotřebuješ.“
To je zvláštní, jak si dospělí vždycky myslí, že vědí, co Natálka potřebuje.
Jednou řekla, že potřebuje psa.
Dostala psa z plyše. Tiše seděl, jak moula, ani nezaštěkal.
Řekla, že potřebuje živé zvíře.
Dostala rybičky v akváriu.
Otvíraly na Natálku tlamičky, jako by jí chtěly dát pusu. Jenže přes sklo? Vždyť nešly ani pohladit. Natálce jich kvůli tomu bylo líto. Každý má rád, když ho někdo hladí.
A každý má rád, když si s ním někdo povídá.
Kdo má mobil, není nikdy sám.
„Mobil dostaneš, až budeš větší,“ prohlásila maminka a zahnala Natálku do koupelny a pak do postele.
„Řekneš mi pohádku?“
„Dneska ne, Natálko, mám práci.“
„A táta?“
„Ten z práce ještě ani nepřišel. Spi.“

Inspirující myšlenky...

Dnes se umělcova role jeví jasněji i když rozhodně ne důstojněji. Muzea, galerie a další kulturní instituce se stávají součástí zábavního průmyslu. Při jejich hodnocení platí jen kvalitativní parametry, kolik lidí a jak často dovedou zabavit. Hodnotí se počet návštěvníků, četnost a exotičnost akcí, export a import děl i tvůrců atp. Cílem současného umění je co nejvíce zaujmout (a zdá se, že je možné použít jakékoliv prostředky bez vkusu i studu) a pobavit. Současný umělec se tak stává bavičem. K tomu ho kulturní scéna a umělecké školství vychovává.
Milan Knížák, esej Existuje ještě umění?