neplac-muchomurko-japonsky-mrazkova

V Japonsku vyšla knížka Daisy Mrázkové: Neplač Muchomůrko, (malá knížka o velkých věcech)

I když je to první kniha Daisy Mrázkové (1965), jedna se o jednu ze základních knížek pro děti o poznávání v poetickém textu autorky, která by měla být pro děti povinná v tom nejlepším slova smyslu.
Daisy Mrázková je pravděpodobně jediná česká autorka, která je vyhledávána a překládána do světových jazyků.

Díky skvělé překladatelce paní Akiko Sekizawa mají nyní příležitost i japonské děti.
Gratulujeme k dobrému vkusu a přejme mnoho štěstí.

Vydalo nakladatelstvi Riron-sha / Japanese text by Akiko Sekizawa / Japanese edition copyright 2010 by Riron-sha Co.,Ltd

Více o japonské překladatelce Akiko Sekizawa

Ukázky z knihy:

Pěnice, Která Má Ostrov

Vzduch byl voňavý, slunce pálilo, les vedl své nekonečné řeči a potůček se hrnul čiperně jako vždycky. Voda v něm byla stříbrná a kamínky zlaté a Kateřina seděla na kamenu a máčela si ruce.
Malá šedá pěnice si sedla na vrcholek staré jedle a začala horlivě procvičovat své průzračné trylkování. Uměla to skvěle. Jak by ne! Byla to pěnice Černohlávek, nejlepší ze všech pěnic.
Kateřina poslouchala a pak se k ní obrátila:
- Jak to, že pořád tak krásně zpíváš?
- Ach, řekla pěnice, - zpívám, protože mě to baví.
- Ano, to chápu, řekla holčička.
- Za druhé, zpívám, protože je tu tak hezky.
- A kdyby tu nebylo tak hezky, tak bys nezpívala?
- Ne.
- A co bys dělala?
- Odletěla bych jinam.
- A co kdyby nikde nebylo hezky?
- Tak bych umřela.
- Copak umřít je tak jednoduché?
- Velice jednoduché, pravila pěnice.
Kateřina zatím uplácala v potoce ostrůvek z kamení a písku a nasázela na něm trochu kapradí.
- A za třetí? zeptala se.
- Za třetí zpívám pro lidi.
Kateřina udělala na ostrůvku domeček z plochých kaménků.
- A já jsem tě prve slyšela, řekla.
- Však to taky byla písnička pro tebe!
- Jenom pro mne?
- Jenom pro tebe.
- Pro nikoho jiného?
- Pro nikoho jiného.
A tu udělal Kateřina ještě ohrádku ze zelených kamenů a pak spokojeně vstala a osušila si ruce do zástěrky a řekla, víš co, pěničko, já ti tenhle ostrov DÁM!
- Ale to jsem ráda, řekla pěnice. - Skutečně, velice mě to těší. Ještě nikdy jsem neměla svůj ostrov. Je sice trochu malý na bydlení, ale mohu kolem něj lítat a mohu se na něj dívat a… myslím, že mohu o něm zpívat!
A znovu nasadila tón a přezpívala několik řádek a její zpěv byl ještě o trochu šťastnější než prve, protože ona sama byla také o trochu šťastnější než prve. Nebyla to už obyčejná pěnice, ale Pěnice, Která Má Ostrov.

Inspirující myšlenky...

A tak se kruh pomalu uzavírá. Cítím, že jsem jednoznačně určen, to všechno je úplné zoufalství. Čím dál se mi zdá, jakobych patřil k něčemu, co již není pravda. Ten zvláštní optimismus, víra v umění, a tím i v etiku jako by se pomalu vytrácela. Všichni chtějí jen žít. Víc nic. Přestávám si z mnoha lidmi rozumět. Smysl se vytrácí. Jde jen o holou existenci. Všichni jako by jen hledali záchranu v banalitě. A jsou šťastni. Nemají ani čas si uvědomit, co se děje. Je to fofr. Všichni tu zem jenom pohnojíme. Snad takové doby již byly, ale bráním se tomu, že by to snad byl zákon. Padá na mě hrůza. Zdá se mi, že zase přicházím k sobě. Přece jenom ta příroda je podivuhodná.
Karel Malich, 2.4.1971