vyskocil maly ale nas alenas

Spisovatel, herec, dramatik a báječný vypravěč Ivan Vyskočil st. je moudrý člověk, který možná nikdy neusiloval o to, aby se stal spisovatelem. Stalo se. A pro dětskou literaturu moc dobře. Jinak by nikdy nevyšel Malý Alenáš, kniha, která je někde na pomyslném vrcholu chytrých knížek pro děti a která oslovila už celé generace. Jenže ruku na srdce... kdo z vás tu knihu zná?


Ivan Vyskočil Malého Alenáše začal psát v roce 1967, později nedokončený text rozvíjel v Nedivadle s Vlastou Špicnerovou, V roce 1990 sestavil podle těchto textů knížku pro nakladatelství Práce. Tak vznikla kniha, která je často přirovnávána k Malému princi a plným právem, protože patří k opravdovým skvostů české literatury pro děti a mládež v Česku.

O čem je knížka
Způsob vyprávění připomíná pohádku; ale přesto je to kniha určená hlavně dospělým. Hlavní hrdina knížky malý „Správce snů“ má práce nad hlavu. A to ne z toho, že je malý. Ostatně tak malý už není. Roste z toho… a pak když je unaven, vydává se k moři… pak dál kouzelnou říší snů a vyprávění, abychom i my našli cestu. Spolu s Pádlo Janem, Vektorem, Libušem Josefem, Pihulínem Ouhou, Neštěm, doktorem Pusínkem, veleváženým Kašparem, Ferdinadem Fuchsem i žákem Kapršpíglem Josefem prožívá kouzelné dobrodružství v krajině snů, při kterém není nouze o vypečené historky, slovní hříčky ... prostě chytré čtení pro čtenáře od 7 do 70 let, které představuje dnes již klasický text, který potěší i hravě poučí každého.

V roce 1988 se objevil správce snů Malý Alenáš v loutkové hře.
Dva roky nato se dočkal knižního vydání s kresbami Stanislava Kolíbala, pak přišla ještě další dvě vydání s ilustracemi Heleny Zmatlíkové a Kláry Popelkové. Kongeniální vydání je dle mého se vstupy kapitol od Stanislava Kolíbala, které jsou hravé a vymyšlené stejně jako vypravování snů i lidí a smyšlených postaviček. Zkuste, jestli také dokážete ocenit tuto hru.

„Ty ani nevíš, jelínku, jak jsi nám pomohl a jak jsme ti všichni vděční!“ povídá Malý Alenáš. „Moc ti, jelínku, děkujeme!“
„Moc ti, jelínku, děkujeme!“ přidali se snové. „Ty, jelínku, jsi…“
„Co to pořád máte s tím jelínkem?“ povídá ten jelínek. „Kdo je u vás jelínek?!“
„Ty snad nejsi jelínek, jelínku?“
„No bodejť! Vy nepoznáte veverku?!
„Tak ty jsi veverka, jelínku?“
„No bodejť,“ povídá ten jelínek a chtěl se pohladit po hlavě, jenže nepohladil, neb narazil na parohy.
„Hrome, co to tady mám?!“
„To jsou parohy, veverko!“
„Aha, už to mám! To ti kluci! Dělali po lese paseku a les, chudák, dočista ochraptěl, jak se jim musel ozývat. A já jsem z toho celá jelen! Má poklona! Na shledanou! Poroučím se!“ povídá ten jelínek a zmizel v koruně stromu docela jako veverk

Ivan Vyskočil st. (1929)
vystudoval herectví a režii na DAMU a psychologii a pedagogiku na Filozofické fakulte Univerzity Karlovy. Je legendou malých autorských scén. Spoluzakládal Divadlo Na zábradlí, založil Nedivadla, pro něž vytvořil hry Malý Alenáš, Cesta do Úbic, Haprdáns, Blbá hra aneb Křtiny v Hrbvích.

trnka mytyas alenas
Ilustrace Matyáše Trnky k interaktivnímu komiksu na téma knihy Malý Alenáš

Ukázky z knížky:

Malý Alenáš - Ivan Vyskočil

Z letadla proběhli do monte Carla.
Tam, co hrají ruletu.
Jé, těch tu je!
Prošli znovu a octli se v Tibetu.
Tam si všimli, že se jim to rýmuje!
Z Tibetu je dveře vedly
do Peru. Pod starou jedli.
Vytrávilo jim a zbledli.
Jedle se však nenajedli.
By nebyli bledí, slabí,
prošli dveřmi do Polabí.
Rovnou do hostince v Lysé,
tam, panečku, nadlábli se!
(V Lysé nad Labem, tam se nadlabem!)
Odtud dveře oddaně
vedly je do Kodaně.
V Kodani se octli v dešti,
oschnout šli do Budapešti.
A pak přes dvě trafiky
vzali to do Afriky.
Na rovníku v Africe
řádí vedro velice,
slunce tam tak praží, že
proběhli do Paříže.
Z Paříže neb byli čilí,
do Londýna zaskočili
a přes Lázně sedmihorky
dostali se do ponorky,
která ponořena právě
plula od Filipín k Jávě.
V ponorce si jenom vzdychli
a byli na dvorku v Michli.
A z té Michle, z toho dvorku,
na mrakodrap do New Yorku!
Z mrakodrapu kroků pár,
za dveřmi byl Zanzibar.
A odtud je dveře provedly přes Rýmařov
- kudy taky jinak? -
zpátky na loučku, k sobě.

A tam a dál všude kolem už je Krajina snů. A v ní zlatá stověžatá kredenc i moře v komoře a uprostřed toho moře na ostrůvku dvoukřídlé létací dveře. Tam je na kvetoucí louce fialová skříň se stříbrnými zvonky a v ní Ferdinand Fuchs. Tam je Velevážený Kašpar, Pádlo Jan a Melichar, Docent Pusínek, Bilibác Tumáš, Hleten Slín, Pepe Šíma, Dudloň Duchna, Houně Pouhá, Pihulín Ouha SVS, Papíček Pidlovů PVP, Frkoč Cíp, Šuple Šíp i Hipi Píp. Tam je Tapeta Pátá, Teta Táhlá a Kuklášová Pohlívka, Hugo Moulis i Arhulka Tulí a Klenička Suli. Tam je Dulpan Dlaba, Keks Sucharský, Moulín Hniva, Ťulín Sáček, Kaušie Ing i Čupr Supr. Tam je Pachtín Adva a Douda Louda, Kýva Leba a Dálisek Tumáš, Plkoč Kvač, Esterka Baterka, Bára Čála a Bezlinek Blok. Tam je Neklep Bezvyzvání a Lasta Chasta, Tuhá Strava, Vůbek Šecko a Ladůz a Mahurena a Šude Olem Amíni Sou Atam Užse Dopt Áte Nama Lého Áše Inalib Uši ...

Takž Etedyš ťast nouc estu anas hleda nouv v kra ji něs nů!

xxx
On zkrátka spravuje sny.
A spravuje je všelijak.
Hlavně ovšem spravuje sny pochroumané.
Ty odchroumává.
Potrhané záplatuje, když o je co platné.
Navinulé rozvíjí, zamotané rozmotává, pomačkané žehlí, přetrhané navazuje, rozložené skládá, hloupé z dálky zdraví, růžové zelení - komu se nelení, tomu se zelení! -, líné kárá...
A píše rozvrhy zdání. Kdo do zdání, s čím do zdání, kam do zdání, kdy ze zdání a zda ten, kdo se zdál, se zdá dál tam, kde se zdál, či zda se zdá zas o kus dál...
Odstraňuje kazy, odevzdává vzkazy, dává příkazy, sbírá důkazy, sleduje úkazy, prohlíží průkazy, ruší zákazy, vyplňuje výkazy, přijímá odkazy, chrání od zkázy a nákazy...
Láště dýš alinkatí váči šupelí ha linkají a ruci kelí po čouhou, hák kéčeru blává flakožeb da flakobás...
Ach ten toho má!
Často ani neví, kde mu hlava stojí, neboť mu z toho jde hlava kolem.

Inspirující myšlenky...

"Počasí začalo být opět chladné. "Jít ven? K čemu? Aby to člověka přivedlo na krchov," říkala Františka, které bylo milejší být tento týden doma, neboť její dcera, bratr i řeznice ho odjeli strávit do Combray. Ostatně když hovořila o počasí, tak nepřiměřeném roční době, tu jakožto poslední příslušnice sekty vyznávající fyzikální nauky tety Leonie, které v ní takto přežívaly v pozastřené podobě, dodávala: "To je zůstatek božího hněvu!" Ale odpovídal jsem na její stesky jen nyvým úsměvem a zůstal jsem vůči těmto předpovědím o to lhostejnější, že pro mne v každém případě mělo být krásně; viděl jsem už, jak se jitřní slunce třpytí na fiesolském vrchu, hřál jsem se v jeho paprscích; jejich intenzita mě nutila, abych s úsměvem otvíral a přivíral víčka, a ta se jako alabastrové lampy naplňovala růžovým přísvitem. Z Itálie se nevracely jenom zvony, přilétla spolu s nimi i Itálie sama."
Marcel Proust: Svět Guermantových (Hledání ztraceného času III)