V záplavě různého braku, který pro nejmenší nečtenáře i čtenáře v současné době u nás vychází, je skutečně dobrý a vhodný text ojedinělou výjimkou. Následující uvedené knížky rozhodně do braku nepatří. Stále více se objevují autorské knížky výtvarníků, kteří zřejmě z nedostatku dobrých textů píšou sami a doprovázejí své jinak mnohdy velmi nápadité a výtvarně krásné knížky slabšími texty.

Jen hrstka výtvarníků to skutečně svede nebo svedla. Psát pro mrňousky není jen tak, jen si zkuste přečíst některé knížky určené nejmenším od Mileny Lukešové, Václava Čtvrtka nebo Hany Doskočilové. To je stále paráda! Máme ještě pár autorů, kteří také nejsou zaměřeni jen na nejmenší, ale zřejmě je nikdo neosloví, aby něco smysluplného, poetického a nenásilně zajímavého stvořili.
Zdá se, že přes veškeré potíže se stále více prosazuje tradice ilustrační školy a že v oblasti výtvarného doprovodu se přes nedostatek příležitostí výtvarníci prosadit dokážou, i když nakonec textově nejlépe jako celek většinou dopadají tituly překladové.

Uvedu příklad mladé nadějné ilustrátorky Alžběty Skálové, které v roce 2010 vyšly tři knížky a které patří k těm zdařilejším:

Jana Šrámková: Putování žabáka Filemona
(vyd. Labyrint),

kde se text jeví jako dost prvoplánový
Alžběta Skálová: Pampe a Šinka
(vyd. Arbor Vitae),

půvabná knížka, za kterou také byla výtvarnice právem oceněna, bohužel na textu by chtělo ještě dost pracovat.
pampe_a_sinka_skalova
Blaise Cendrars: Malé černé pohádky pro nebojácné děti
(vyd. Baobab)

u tohoto titulu je text nejlepší, jedná se ovšem o překlad, a ne původní tvorbu pro děti.
mali_cerne_pohadky


„Když píšu text pro nejmenší, je to jako vyšívání,“ říká Markéta Zinnerová. A já si myslím, že by to mohl být zároveň dobrý vzkaz pro ty, kteří si myslí, že to už umí.

Inspirující myšlenky...

Pravdou je: máme být bídní a jsme. Přitom hlavním zdrojem nejvážnějšího zla, které člověka potkává, je člověk sám: homo homini lupus neboli člověk člověku vlkem, jak pravil Plautus v Komedii oslovské z roku 495. Kdo správně pochopí tuto tezi, uvidí svět jako peklo, které převyšuje peklo Dantovo tím, že ďáblem musí být jeden druhému, k čemuž je ovšem jeden vhodnější než druhý. Před všemi pak stojí arciďábel v podobě někoho vyššího, který statisíce lidí žene proti sobě a volá k nim: „Utrpení a umírání je vaše určení: tak na sebe střílejte z pušek a kanónů!“ a oni to dělají.
Arhur Schopenhauer, Svět jako vůle a představa