zahadky niklPetr Nikl je princ. Je básník, který maluje. Je malíř, který zpívá. Je zpěvák, který si hraje. A v té hře také kraluje, své poddané miluje. Prožívá život v příbězích slov a za to sklízí drobty pozemské slávy (Cena Jindřicha Chaloupeckého,1995, Zlatá stuha, 20007, za Lingvistické pohádky, kterou jsou nominovány na Cenu Josefa Škvoreckého) společně s nakladatelstvím Meander, jehož je dvorním básníkem a které vydalo jeho básnickou knihu plnou jemně bizarních maleb Záhádky.

Svět Niklových Záhádek nabývá podoby básní, v každé různě bobtná, mění se a zaklíná do té doby, než se mu začne říkat Fantazie. Záhádky se v dvouslabičném rýmovém dotyku s pohádkami (záhádky/pohádky: dvouslabičný, bohatý, dokonalý, originální rým) ve svých groteskně poetických zákoutích přibližují také k Fantazii, ale na rozdíl od pohádek nemalují čerta na zeď, nenechají nikoho záhadně zmizet, ani dojít k princezně a půlce království – jsou zkrátka a dobře záhadné a především zábavné:

„Tapír je nosní podivín,/ jen o dvou různých koncích,/ putuje spolu s rozhraním,/ vždy mezi dnem a nocí. // Předek má ustavičně den,/ slunce zalitý shůry,/ zadek je stále obklopen/ hustou tmou noční můry.“

Buvol kokrhá, jelen mečí, medvěd se řehtá, had houká, kohout bručí, velryba, krokodýl, lev a sob si předávají radost, jen vypravěč ví, že „žádná radost nevydrží věčně…“. Nechá je bez radosti plavat v moři, řece, chodit po stepi, pláni, už to tak asi je. Ovšem Sníček (vložený a ústřední příběh Záhádek), měňavý ptáček, možná skokan, ba i běžec, snad dvoj-, spíš trojživelník, vymyšlená bytost nese radost neustále. Každého na potkání obveselí – jenže v nejlepším usne. Je totiž „sníč-spánkomil“. 


zahadanky500.jpg

Jednoho dne na své pouti zapomene na svého přítele, je to přítel na život i na snění – Sloňas. A protože Sníček v reálném světě pokaždé v tom nejlepším usne, musí jej najít ve svých snech. Putuje jimi a zažívá dobrodružství v proměnách. Je to legrace, strach i mámení. Když už si myslí, že Sloňase potkal, přítel naroste do neskutečných rozměrů. Sníček se probudí „v dolíku mezi ušima Sloňasovy hlavy“. Našli se a porozpráví, jaká dobrodružství zažili:

„Co chrápání?“ ušklíbl se Sloňas/ „Beze tebe hrozné!“/ „Mé sny taky nebyly nic moc!... Jdeme snít?“/ „Tak jo,“ řekl Sníček, vlezl do chobotu, pročistil ho/
A v tu ránu spokojeně usnul, zároveň se Sloňasem.“
Záhádky zábavné i láskyplné, srozumitelné jinak pro děti a jinak pro dospělé. V básních, v nichž si PetrNikl hraje se slovy, rodiče hledají smysl a děti se ptají na význam, nebo od básně odbíhají do svého vymyšleného světa. Obě strany se hledají a najdou se, pokud na hru ve verších přistoupí.

Co kdybychom tedy i my, čtenáři Záhádek, uvěřili tomu, že na naší planetě přistál Malý princ a pravil:
„Moře, rostoucí z páry, vyluhuje ryby. /Pára, vrostlá do stromu, houstne ve smůlu. /Stromy, rostoucí ze země, pouští plody./Země, rostoucí do nebe, tvoří hory. /Nebe, rostoucí do vesmíru, tmavne. /A vesmír posílá k zemi ptáky, /kteří jsou z toho /na větvi.“
Uviděli bychom, že utrhl petrklíč a změnil se v PetrNikl, že přilétl s hroznýšem, který než aby spolkl myš, bylo mu to divné, spolykal raději žirafu. A to bylo tak záhadné, že si přestal na chvíli rozumět, a změnil se, spíš připodobnil k zasněžené věži. Oba přilétli, pomysleli bychom si, aby se proměnili princ v člověka a had v „zasněženou Eiffelovkou“. Ale proč? – aby uviděli, porozprávěli. Ale s kým? – s rodiči a dětmi. O čem? – o tom, co všechno spatřili. Přitom ale zůstali tak „hezky mimo“, že zapomněli mluvit jejich řečí a mluvili svými vlastními slovy. Ve svých příbězích o lidech a zvířátkách se sami stali záhádkou a zůstanou jí, dokud nevyprší jejich záhadnost a dokud v ně děti nepřestanou věřit a rodiče číst… 

Kniha obdržela cenu Magnesia Litera 2008 pro nejlepší knihu roku.
Petr Nikl | ZÁHÁDKY | Ilustruje Petr Nikl | Vydal Meander 2007

Básničky pro děti – nové knihy

Písničky bez muziky Emanuela Frynty s ilustracemi Markéty Prachatické

  V nenápadné knížce Emanuela Frynty, která poprvé vyšla až dlouho po autorově smrti, se skrývají notoricky známé no...

Modré nebe. Básničky Františka Hrubína a ilustrace Josefa Čapka, poklad z tvorby pro děti

S básníkem Františkem Hrubínem se můžete projít celým rokem od jara do zimy. Vytvořil verše k obrázkům Josefa Čapka, kter...

Nebe, peklo, ráj. Básničky našich předních autorů jak je neznáte

Reprezentativní antologie si klade za cíl ukázat dětskému – a potažmo i dospělému! – čtenáři, že poezie není pouze „...

Jedna, dvě, tři, čtyři, pět. Blatného knížka básniček a říkadel s ilustracemi Lhotáka vychází po dlouhých letech v Albatrosu

Po dlouhých letech opět vychází knížka Ivana Blatného, která patří k těm nejkvalitnějším dílům české moderní poezie ...

Od žežulky k Mikuláši. Oblíbené básničky Josefa Václava Sládka

Básničky Josefa Václava Sládka patří ke klenotům české poezie pro děti. Nový výběr Jany Čeňkové tak potěší všechny...

Inspirující myšlenky...

Jak přesně musejí být vlasy dlouhé, aby se považovaly za „dlouhé“, to se mění od kultury ke kultuře, nebo dokonce i v rámci jedné kultury. Například žena s vlasy po bradu může mít v mnoha kulturách ještě krátké vlasy, kdežto muž se stejnou délkou vlasů by měl v té samé kultuře již vlasy dlouhé. Vědci pohlížejí na dlouhé vlasy a chlupy jako na souhru přirozeného výběru u velké části zvířecích druhů, neboť délka srsti je běžnou známkou dobrého zdraví. Freudiáni se na to též dívají v sexuálním světle, a sice jako na zviditelnění odpoutavšího se idu (našeho nerozumného já) od útlaku superega (našeho rozumného nadjá). Vlasy signalizují rozdíly mezi pohlavími, jakož i rozdíly ideologické. Opačná pohlaví i opačné ideologie mají sklon mít i opačné vlasy, například délku vlasů.
Dlouhé vlasy v dějinách