seifert jaroslav portrait

Nositel Nobelovy ceny za literaturu napsal svou sbírku zpěvné intimní lyriky už jako zralý, zkušený a známý básník v roce 1954.

Citlivé vzpomínky na dětský svět a na maminku, která dokázala udělat domov krásným, oslovily nejednu generaci.
Prosté a jednoduché verše (např. Maminčina kytice, Mlýnek na kávu, Všední den, Dědečkův pohřeb, Vějíř, Krabice na čaj, Domov) opěvují nejen dětství, ale především dobrotu, krásu, práci i únavu maminky a mluví ústy básníka za mnohé z nás.

Po přečtení každý rozumný člověk pozná, kam má poslat odborníky z genderových neziskovek či Ministerstva školství, pokud vám budou podsouvat názory, že Seifert prosazuje genderově nevyvážené sterotypy.

maminka seifert


S ilustracemi Jiřího Trnky patří knížka do zlatého fondu české literatury a do pokladnice Albatrosu.

Seifert se v této sbírce vrací do svého dětství, vzpomíná na svůj domov, svou maminku a své mládí.
Postupně se kniha ubírá časově dál. Popisuje tíhu doby, na chudobu ve které on sa maminka žili. Všechny verše jsou však vyváženy čistou láskou a pocitem bezpečí.
Jeho básně popisují i maličkosti ze všedního života, že není těžké si je představit. Seifert nepoužívá žádné básnické přívlastky ani přirovnání, pouze pravidelný verš i rytmus. A v tom je je naprostá krása jeho veršů.

Maminka | Jaroslav Seifert | Ilustruje Jiří Trnka | Vydal Albatros 2008 | 11. vydání, v Albatrosu 8

První dopis mamince

Už vím, dám dopis na zrcadlo
či do košíčku na šití,
však žel dosud mě nenapadlo
co psát, jak dopis začíti.

Maminko moje milovaná,
a v zubech konec násadky,
přemýšlím; stránka nenapsaná
čeká a čeká na řádky.

Přeji Ti dnes v den Tvého svátku
- ve slově Tvého velké T -
no vida, už mám druhou řádku
a pokračuji ve větě:

štěstí zdraví – po t se píše ě –
a zdraví – a pak selhává
už nadobro má fantazie,
tak přízemní a kulhavá.

A trhám papír, muchlaje ho
- maminka stojí nad válem
a chystá něco voňavého –
tu v odhodlání zoufalém

přibíhám k ní, tiskne mě k sobě,
očima mlčky ptá se mě.
Pak zamoučené ruce obě
zvedly mě rychle se země.


Tatínkova dýmka


Tatínek kouřil z dýmky
vždy večer, než šel spát.
Vidím ho z měchuřinky
do dýmky tabák cpát.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval,
to, co jsme milovali,
milovat budem dál.

Sedával na pavlači,
když se už setmělo,
a plamen sirky stáčí
posvítit na čelo.

Co by byl bez vzpomínky
náš život? Co by byl?
Obláčky z jeho dýmky
jsou nejhezčí z mých chvil.

Maminka však se zlobí,
ne zle, spíš jenom tak.
Tatínek totiž drobí
z pytlíčku na tabák.

A když mu dýmka chladne,
brání se nesměle.
Komupak nevypadne
trošičku popele.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval,
to, co jsme milovali,
milovat budem dál.

Když stůně, dýmka leží
na okně pavlače.
A maminka jen stěží
nedá se do pláče.

A něžně k ní se sklání
a nic se neštítí.
A dnes jí nezavání.
Dnes voní po kvítí.

Hladí ji usmířena
a rdí se před námi.
Dýmka je posázena
samými perlami.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval.
To, co jsme milovali,
milovat budem dál.

Všední den

Brambory jsou již napadrť!
Ta kamna! - Často říkávala,
že budou jednou její smrt.
A zatím kamna mile hřála.

Nemyslete, to nebyl hněv,
maminka měla strach, že zmešká.
Když skláněla se pro konev,
byla ta konev pro ni těžká.

Pak zlobila se s žehličkou,
protože v kamnech vyhasíná,
a do sklepa šla se svíčkou,
nebyla tenkrát elektřina.

A vždycky dvakrát měsíčně
od rána prala na pavlači.
A její ruce nesličné
bývaly potom hebké k pláči.

- Však ještě musím z podlahy
setříti špínu. Podej mýdlo!
A hadr! - Ten cár neblahý
kdes visel jako smutné křídlo.

Opřena o ně, chtěla jen
pár metrů výše z toho všeho.
- Stoupni si, chlapče, u kamen
a nešlapej mi do mokrého!

Když padlo šero na věci
a ještě jehlu vzíti chtěla,
neměla sil ji navléci.
Ruce jí klesly podél těla.

- Zas je tu noc už bezmála,
já nádobí mám ještě v dřezu!
A oknem z trati zavála
nahořklá vůně černých bezů.

Domov

Ty prosté věci, jež jsem miloval,
toužil jsem míti věrně kolem sebe.
A byl to ráj a já se o něj bál
a viděl jsem, že ztratím v nich kus nebe.

Okno mi řeklo: Jen se rozhlédni,
až odejdeš už cizí budu tobě.
Kyvadlo řeklo" Jdi, je k poledni.
A křížek na zdi: Sejdeme se v hrobě.

I dvířka kamen žárem zsinalá
v koutečku při zdi, kde se pěkně klímá,
tesklivě na práh za mnou volala:
Přijď ohřát se, kdyby ti bylo zima.
...  ...

Po letech klepu doma na dveře,
na prahu suk a vyšlapaná škvíra.
Ozvou se kroky? Kdo mi otevře?
Za dveřmi ticho, nikdo neotvírá.

Okno je kalné, prohnil jeho rám,
už netkví pevně v starém, vetchém zdivě.
Kyvadlo stojí, neví kudy kam.
Jen křížek na zdi čeká trpělivě.

Podíval jsem se v šero zrcadla
a poznal čas i cítil jeho tíži.
A v náruč té, jež v prach se rozpadla,
ten, který přišel, pomalu se blíží.

Básničky pro děti – nové knihy

Básničky pro děti Kainara a inspirující ilustrace Seydla

Ukázková knížka říkadel pro malé děti Josefa Kainara vyšla poprvé v roce 1948 s téměř secesními obrázky Zdeňka Seydla. ...

Jedna, dvě, tři, čtyři, pět. Blatného knížka básniček a říkadel s ilustracemi Lhotáka vychází po dlouhých letech v Albatrosu

Po dlouhých letech opět vychází knížka Ivana Blatného, která patří k těm nejkvalitnějším dílům české moderní poezie ...

Písničky bez muziky Emanuela Frynty s ilustracemi Markéty Prachatické

  V nenápadné knížce Emanuela Frynty, která poprvé vyšla až dlouho po autorově smrti, se skrývají notoricky známé no...

Modré nebe. Básničky Františka Hrubína a ilustrace Josefa Čapka, poklad z tvorby pro děti

S básníkem Františkem Hrubínem se můžete projít celým rokem od jara do zimy. Vytvořil verše k obrázkům Josefa Čapka, kter...

Nebe, peklo, ráj. Básničky našich předních autorů jak je neznáte

Reprezentativní antologie si klade za cíl ukázat dětskému – a potažmo i dospělému! – čtenáři, že poezie není pouze „...

Inspirující myšlenky...

Ano, takový byl můj úděl už od dětství! Hluboce jsem vnímal dobro a zlo. Nikdo mě nelaskal, všichni mě uráželi. Zrodila se ve mně pomstychtivost. Byl jsem smutný, ostatní děti byly veselé a žvatlavé. Cítil jsem se nad ně povýšen, ale všichni mě ponižovali. Začal jsem závidět. Rád bych byl miloval celý svět, ale nikdo mě nepochopil – naučil jsem se nenávidět. Mé bezbarvé mládí uplynulo v zápolení s vlastním nitrem i se světem. Své nejlepší city jsem ze strachu před výsměchem pochoval v hlubinách srdce a tam odumřely. Když jsem dobře poznal svět a páky společnosti, stal jsem se mistrem ve vědě života, ale viděl jsem, jak jsou jiní šťastní bez umění a využívají zadarmo těch výhod, o které já jsem tak úporně bojoval. A tu se v mých prsou zrodilo zoufalství. Stal jsem se mravním mrzákem. Jestli se vám zdá moje zpověď směšná – prosím, smějte se. Ujišťuji vás, že mě to ani dost málo nebude mrzet.
Lermontov, Hrdina naší doby