pohadkovy zvonecekViktorka s Viktorem se mají. Odpoledne, hned jak přijdou z družiny a mateřské školy, pomáhají babičce a dědovi na zahrádce, chodí s nimi na výstavy, ale hlavně si společně vyprávějí – pohádky, veselé básničky, říkanky, rozpočitadla. A že jich děda Karel s babičkou Karlou znají nepočítaně! Jakmile se usadí babi do svého štrikovacího křesla, vezme do ruky jehlice a vlnu, děda odloží ve svém vyprávěcím křesle noviny, podvečerní vyprávění může začít.

V příběhu o rodině Hrdličkových jsou zakomponovány pohádky Karla Jaromíra Erbena a Boženy Němcové, verše Josefa Václava Sládka, Josefa Kožíška a řada říkanek a rozpočitadel z pokladů lidové slovesnosti.
Zlaté hvězdičky, Jak zvířátka přezimovala, O dvanácti měsíčkách, Dva mrazíci, Jak staříček měnil, až vyměnil…

Pohádkový zvoneček | Jana Semelková | Ilustrovala Marcela Walterová
První vydání, pevná vazba, formát 160×195 mm, 72 strany,
Více knih >> www.jasknihy.cz

UKÁZKA Z KNIHY:

„A je tady prosinec,“ vzdychla v předvečer prvního dne posledního měsíce roku babička Karla, když otáčela list kalendáře visícího na stěně. Pohlédla oknem do zahrady, venku byla černočerná tma. Děda Karel si četl noviny a svou ženu nevnímal. Seděl v žlutomodře kostkovaném křesle, které stálo v rohu obývací jídelny pod stojací lampou. To velké křeslo byl ušák, kterému u Hrdličků neřekli jinak, než VYPRÁVĚCÍ.  Z druhé strany lampy stálo červenožlutě kostkované křeslo, babiččino, kterému se říkalo ŠTRIKOVACÍ. V něm večer sedávala babička Karla a pletla.
Teď koukala z okna do tmy a přemýšlela, co všechno za těch několik dnů, co zbývají do Štědrého dne, musí zařídit, vyřídit, připravit. Nebylo toho jako každým rokem málo. Vtom se rozletěly dveře a jako velká voda se z patra přiřítil pětiletý černovlasý Viktor. Skočil dědovi na klín, trochu mu pomuchlal denní tisk a spustil dřív, než se ho kdokoli zeptal: „Máme u vás počkat, než mamka zapeče brambory.“
„To nás velice těší,“ usmál se děda na svého vnuka. „Ale ty noviny jsi mi muchlat nemusel, jak se teď dozvím, co je ve světě nového?“
„Taťka ti to vyguglí na internetu,“ ozvalo se ode dveří, kterými pomalu a důstojně vstoupila sedmiletá Viktorka. Chodila už do druhé třídy, nemohla přece lítat po schodech jako splašená kobylka, vlastně jako splašený bratr.
„Ale jdi mi s internetem někam!“ zabručel potichu děda Karel.
„Dědo, vyprávěj nám něco,“ žadonil Viktor a okouzleně na svého milovaného dědečka upíral hnědá kukadla.
„Pohádku?“ zeptal se děda.
„Jo, jo, jo!“ souhlasila obě vnoučata sborem a babička se k nim ráda přidala. Usedla do svého štrikovacího křesla, z košíčku vyndala klubko a pletací jehlice a čekala s vnoučaty na pohádkový příběh. Viktor se zavrtěl na dědově klíně, Viktorka přisedla ke křeslu na plyšovou kostku a starý pán mohl vyprávět.
„Tak když zítra začíná ten prosinec, chtělo by to asi nějakou zimní, líbila by se vám ta

Básničky pro děti – nové knihy

Jedna, dvě, tři, čtyři, pět. Blatného knížka básniček a říkadel s ilustracemi Lhotáka vychází po dlouhých letech v Albatrosu

Po dlouhých letech opět vychází knížka Ivana Blatného, která patří k těm nejkvalitnějším dílům české moderní poezie ...

Písničky bez muziky Emanuela Frynty s ilustracemi Markéty Prachatické

  V nenápadné knížce Emanuela Frynty, která poprvé vyšla až dlouho po autorově smrti, se skrývají notoricky známé no...

Modré nebe. Básničky Františka Hrubína a ilustrace Josefa Čapka, poklad z tvorby pro děti

S básníkem Františkem Hrubínem se můžete projít celým rokem od jara do zimy. Vytvořil verše k obrázkům Josefa Čapka, kter...

Nebe, peklo, ráj. Básničky našich předních autorů jak je neznáte

Reprezentativní antologie si klade za cíl ukázat dětskému – a potažmo i dospělému! – čtenáři, že poezie není pouze „...

Od žežulky k Mikuláši. Oblíbené básničky Josefa Václava Sládka

Básničky Josefa Václava Sládka patří ke klenotům české poezie pro děti. Nový výběr Jany Čeňkové tak potěší všechny...

Inspirující myšlenky...

Ano, takový byl můj úděl už od dětství! Hluboce jsem vnímal dobro a zlo. Nikdo mě nelaskal, všichni mě uráželi. Zrodila se ve mně pomstychtivost. Byl jsem smutný, ostatní děti byly veselé a žvatlavé. Cítil jsem se nad ně povýšen, ale všichni mě ponižovali. Začal jsem závidět. Rád bych byl miloval celý svět, ale nikdo mě nepochopil – naučil jsem se nenávidět. Mé bezbarvé mládí uplynulo v zápolení s vlastním nitrem i se světem. Své nejlepší city jsem ze strachu před výsměchem pochoval v hlubinách srdce a tam odumřely. Když jsem dobře poznal svět a páky společnosti, stal jsem se mistrem ve vědě života, ale viděl jsem, jak jsou jiní šťastní bez umění a využívají zadarmo těch výhod, o které já jsem tak úporně bojoval. A tu se v mých prsou zrodilo zoufalství. Stal jsem se mravním mrzákem. Jestli se vám zdá moje zpověď směšná – prosím, smějte se. Ujišťuji vás, že mě to ani dost málo nebude mrzet.
Lermontov, Hrdina naší doby