dokonaly nuz pullmanPsát recenzi na druhý díl trilogie Jeho šerá hmota je věc záludná. Zkuste si představit úvahy o Dvou věžích Tolkiena odtrženě od Společenstva prstenu a Návratu krále. A ještě k tomu nesklouznout k vyprávění textu, v jehož zápletce je všechna sůl. Nezbude vám, než mluvit mlhavě, v narážkách ...

O Tolkienovi jsem se nezmínil náhodou. Vzhledem k rozsahu je trilogie Jeho šerá hmota plně srovnatelná s Pánem prstenů. A tak neustálé srovnávaní Philipa Pullmana s Joanne Rowlingovou je prostě k smíchu.
Rozdíl je zřetelný. Což, mimochodem, není v rozporu s tím, že Pullman je nadaným kompilátorem. Mezi texty, zapůsobivší na jeho představivost, jsou (a tu se připravte na divokou kakofonii): Platon, Dante, John Milton, William Blake, John Keates, Andersen, Tolkien, C. S. Lewis, William Golding a patrně i mnoho dalších, kterých jsem si z nepozornosti nevšiml. Posbírav nitku k nitce, Pullman vložil své poklady do počítače, vše dobře zamíchal a vyšel mu z toho nejen bestseller, ale i vytříbený text, schopný otevřít čakry nejen mladistvým pottermanům, ale i profesorům filologie zatvrdlým v akademismu.

Nelekejte se ale jmen všech těch uznávaných veličin. Trilogie Jeho šerá hmota je přece jen především pohádka. I když docela strašná pohádka.
Na rozdíl od všednodenního populismu Harryho Pottera (narazíte v textu na coca-colu, vzpomenete si jak jste ji bezstarostně popíjeli kdysi a radostně čtete dál) je Pullmanův text geniálním příkladem aktivace čtenářské představivosti a domýšlení si.

Svět Světel Severu, prvního dílu trilogie, je záměrně fragmentární. Jen na půl ucha se doslýcháme o tom, že tento svět se podobá našemu.
Víme, že se píše konec dvacátého století. Že někde za Moskovií žijí Tataři. Že Anglie se podobá spíš té viktoriánské. Že v Novém Dánsku je země jménem Texas, z nějž pochází aeronaut Lee Scoresby, létající po širém světě v balónu. Že po řekách, mořích a oceánech se plaví tajemný národ Plavců. Že na severu žijí obrnění medvědi – úplní Vikingové ze skandinávských ság. Že každý člověk má svého „daemona“, zvířátko, ztělesňující jeho vnitřní hlas. Že všechno je podřízeno moci Církve, pravděpodobné křesťanské (zde by to chtělo ještě poznámku, že křesťanský patos Lewise a Tolkiena je u Pullmana proměněn v gnostický, nebo aspoň to tak vypadá po přečtení prvních dvou dílů trilogie).

Ve Světlech Severu se dívka jménem Lyra Belacqua (příjmení se vyskytuje u Danteho a u Becketta) vydává hledat svého otce, vzbouřivšího se proti samotnému Stvořiteli a svého přítele-výrostka, uneseného sektou, která studuje Prach. Ten záhadný Prach je ve středu celého příběhu. Prach se nelepí na nevinné dětské duše, ale usazuje se na dospělé, svedené poznáním. První asociací, která vám přijde na mysl, je tak prvotní hřích, ale už druhý díl přináší na to odpověď, a naprosto nečekanou…

Jestli ke konci Světel Severu se čtenář už více méně vžil do textu a zvykl si na přízračně-snový svět románu, pak druhý díl trilogie, Dokonalý nůž, mu přichystá překvapení.
Ukáže se, že takových všelijakých světů je nekonečně mnoho a jeden z nich je ten náš, obvyklý a přece nevšední. I zde všechno vře a pění v očekávání nadcházející Apokalypsy. K celé míchanicí ze Světel Severu se přidávají ještě tajemné speciální služby a krvelační Přízraci. Přibývají nové postavy, děj uhání kupředu, tajemství z prvního dílu se odhalují. Ale nemá smysl se kvůli tomu uvolňovat, odhalená tajemství hned vystřídají další.

Ve všech dílech trilogie se děj točí kolem nějakého artefaktu. Ve Světlech Severu je to mechanismus zvaný Alethiometr („měřič pravdy“ řecky). Jde o věc na pomezí mezi kompasem a kartami Tarot. V Dokonalém noži je to respektive ten dotyčný nůž. Jak už jste se jistě dovtípili, není to jen kus železa. Tím nožem se dají dělat díry do jiných světů a právě on je potřeba k tomu, aby byl svržen z nebes samotný Pán Bůh.

Druhý díl trilogie jen ještě pevněji zatáhne šrouby. A závisí už je na tom, co se přihodí v třetím, jestli napříč všemi možnými světy zavládne vesmírná demokracie.
Jedna záhada ale zůstává záhadou – na čí straně je autor? A ke komu chce naklonit naše sympatie – k Bohu, tyranovi a despotovi, nebo k Ďáblu, sice krutému, ale postavivšího se za práva utlačovaných?


Autorem článku je Vladimir Itkin, odpovědný redaktor Knižnaja vitrina. Děkujeme za zaslání !!!
Z ruštiny přeložila Nikoleta Zdražilová

Fantasy pro mládež – nové knihy

Společenstvo klíčníků. Tajemství starého klíče aneb proč umí Krolupperová přitáhnout děti ke knížkám

Nová kniha Daniely Krolupperové se stejně vynikajícími ilustracemi Barbory Kyškové je o Martinovi, kterému je třináct a půl...

Nová dobrodružství Julese Verna od editorů současných zahraničních autorů

Slavní spisovatelé často slouží jiným ke zviditelnění. Kolik je jen pokračovatelů Conana Doyla, co si půjčili jeho Holmese...

John Carter z Marsu aneb mezi dvěma světy filmu a knihy

Prvního března 2012 vstoupí do českých multikin a jistěže i do zbývajících „normálních“ biografů filmová adaptace ví...

Nový policista objevil v Irsku paralelní světy

Policista je knížka prodchnutá láskou k Irsku, k jeho přírodě, mytologii a folkloru a k jeho tradiční hudbě a tanci, jejíž ...

Philip Pullman. Hodinový strojek je jedinečný světový bestseller na několik natažení

Mistrně promyšlený a propracovaný příběh, který využívá rámec klasické pohádky. Vyprávění začíná pohádkovou formul...

Inspirující myšlenky...

Dřívější zpupné přednosti, jimiž se lidské zvíře povyšovalo nad ostatní zvířata, už padají. Víme, že lidská bytost není jediná, která myslí, mluví nebo pracuje. Každý živočišný druh má svoje zvláštnosti, jimiž vyniká, a jiné mu chybí. Ale domnělé přednosti lidí jsou spíš náhražkami nějakých nedostatků. Zbývá zhodnotit, jestli vysoká rozumovost člověka není víc na škodu než k užitku. Podle ničivé úlohy, kterou lidstvo hraje v přírodní rovnováze, bychom mohli směle prohlásit, že lidská vysoká rozumovost je v podstatě chorobně přerostlá rozbujelost, cosi jako rakovina nebo šílenství. Než vysoce mravní a mrvní člověk začal zavádět řád, život se udržoval dokonale jistě a svobodně, když si každý dělal, co chtěl v tom chaosu anarchie.
Misantrop: Vegan - člověk, nebo zvíře?