jantarovy dalekohled pullmanS fantasy lteraturou je to jako s hudbou. Často se vám zdá, že tu melodii jste už slyšeli. Když ne celou, tak aspoň kus. Vítězí jen ten, kdo najde nový krásný zvuk. V literatuře pak ten, kdo stvoří nový svět a nové postavy. Pullmanův svět je magický i skutečný. V něčem je jakoby kopií toho našeho v něčem je mu nekonečně vzdálen. Ten svět je opravdu chvílemi mnohem skutečnější, než byste si mysleli. Už se vám zdá, že jste ho pochopili a rozprskne se před vámi na tisíc barevných kousků. To, co jste považovali za jezero, byla fata morgána.

Poslední díl trilogie Jeho šerá hmota Jantarový dalekohled se stala nejvíce ceněným přírůstkem do žánru fantasy za posledních patnáct let. Milují ji děti i dospělí po celém světě a nadšených čtenářů o neobyčejných osudech dívenky Lyry, která se v doprovodu svého zázračného „daemona" a dalších přátel vydává do nehostinných krajin zachránit unesené děti, neustále přibývá.
Trilogie však zdaleka není jen čtením pro děti, neboť obsahuje desítky nábožensko-filozofických odkazů, jimiž se zabývají i ti nejserióznější literární vědci a badatelé v jiných humanitních oborech.

Jantarový dalekohled je kříženy s drobnohledem, lze jím vidět i ty nejvzdálenější a nejmenší částečky vesmíru - jakési esence, které jsou živé a ovlivňují náš i všechny jiné, našemu podobné světy.
Lyra s Willem se díky kukátku dozvědí spoustu důležitých věcí, ale to nestačí - pro ty ze všeho nejdůležitější informace se musejí vypravit do říše mrtvých, odkud se ještě nikdy nikdo živý nevrátil, a dokonce poznat svou vlastí smrt, pozdravit ji a potřást si s ní rukou. Ukáže se ale, že osud vesmíru není jen v pazourách Vrahounů, ale že nad nimi stojí ještě někdo, ukrutný a zlý anděl, který by nejraději všechno zničil, všechny světy i lidi i děti, protože pak by byl - podle něho - ve vesmíru pořádek. Na zničení tohoto anděla už síly dětí nestačí, a proto se k nim konečně přidají i Lyřiny rozhádaní rodiče, aby té otravné nadbytosti ukázali, zač je toho lidský loket.

Třetí, závěrečná část fantasy trilogie Jeho temné esence Jantarový dalekohled byla odměněna jako vůbec první dětská kniha v historii prestižní cenou Whitbread Prize za literaturu a ve stejné kategorii i Carnegie Medal. To samo o sobě svědčí o mimořádných kvalitách spisovatele Philipa Pullmana, kterého mnozí považují za antináboženského štváče a neznaboha.

Fantasy pro mládež – nové knihy

Společenstvo klíčníků. Tajemství starého klíče aneb proč umí Krolupperová přitáhnout děti ke knížkám

Nová kniha Daniely Krolupperové se stejně vynikajícími ilustracemi Barbory Kyškové je o Martinovi, kterému je třináct a půl...

Nová dobrodružství Julese Verna od editorů současných zahraničních autorů

Slavní spisovatelé často slouží jiným ke zviditelnění. Kolik je jen pokračovatelů Conana Doyla, co si půjčili jeho Holmese...

John Carter z Marsu aneb mezi dvěma světy filmu a knihy

Prvního března 2012 vstoupí do českých multikin a jistěže i do zbývajících „normálních“ biografů filmová adaptace ví...

Nový policista objevil v Irsku paralelní světy

Policista je knížka prodchnutá láskou k Irsku, k jeho přírodě, mytologii a folkloru a k jeho tradiční hudbě a tanci, jejíž ...

Philip Pullman. Hodinový strojek je jedinečný světový bestseller na několik natažení

Mistrně promyšlený a propracovaný příběh, který využívá rámec klasické pohádky. Vyprávění začíná pohádkovou formul...

Inspirující myšlenky...

Neumím rozlišit západní civilizaci od jiných. Nevím, v čem by měl být elementární rozdíl. Prožila jsem celý svůj život uprostřed Evropy, všechno ostatní znám jenom zprostředkovaně a povrchně. Můžu si namlouvat, že miluju přírodu, ale stejně vím, že je to zkrocená příroda. Příroda, kterou jsme si tak dlouho utvářeli k obrazu svému, až je z ní to, co je: mrzáček. Trochu ho litujeme, trochu se nám oškliví. Odvracíme oči od zrcadla, které nám nastavuje, ale pořád před tím zrcadlem stojíme. Není kam jinam jít. Konflikt s civilizací je na jiné úrovni vlastně konflikt s imperativem divočiny uvnitř sebe samého. Ten problém nemáme šanci vyřešit. Proto je dobré ponechat si aspoň sny. Ráda píšu příběhy s mladými protagonisty. Důvod je jednoduchý: dokud hrdinové nezestárnou, nejsou jejich sny ani ztroskotané, ani směšné. A navíc, mladí nectí předpisy a omezení. V tom cítím naději, protože nic jiného než neustálé překračování pochybných hranic nemůže s problémy světa hnout.
Iva Procházková, spisovatelka