zaboj_mlhosHledáte český ekvivalent Asterixe a Obelixe? Tu jej máte. Záboj a Mlhoš se stanou vašimi věrnými průvodci. Společně s knihou se připravuje i animovaný film, který tuto nesourodou dvojici přivede i na stříbrné plátno. Kniha plná humoru, která vykládá naše dějiny, jak je možná neznáte.

Záboj a Mlhoš ve službách Jana Husa
Martin Čáp & Martin Jaroš
ilustrace Pavel Koutský

vydal XYZ, 2009

Ukázka z knihy:

Zikmund přijal Vartmbrka ve své honosné pracovně. Na stěnách visely portréty jeho děda Jana Lucemburského, jeho otce Karla IV. a dalších významných členů rodiny. Jedna zeď byla poseta mapami Evropy a okolních zemí. Ty všechny král toužil spojit v jednu velkou říši a docela se mu to dařilo. Jen ti Češi si stále dělali, co chtěli, a král Václav místo toho, aby nastolil v zemi pořádek, věnoval se raději svým oblíbeným kratochvílím.
Zikmund nemohl otci zapomenout, že včas nedokázal rozpoznat, co ve Václavovi vězí, a že ho nechal korunovat českým králem coby dvouleté pachole. A jak se mu nezdárný synek odvděčil? Celý obřad prořval, jako by ho na nože brali, znečistil oltář svatého Mauricia, a dokonce pokálel i samotného arcibiskupa Arnošta z Pardubic, který mu vložil českou korunu na hlavu. Zikmund proto tituloval svého bratra „posera“.
„Ten posera z našeho posla udělal osla?“ rozčiloval se, když mu Vartmbrk dopodrobna vypověděl, jaký osud stihl jeho vyslance.
„Nikoliv osla, Výsosti,“ poopravil ho Vartmbrk, který se snažil zmírnit jeho hněv. „To by si ani český král vůči Vaší královské Výsosti nedovolil. Pouze jelena. Ještě teď ho má váš ranhojič v parádě. Posla, přirozeně, nikoliv jelena.“
koutsky_zabojA na dotvrzení jeho slov se z nedaleké komnaty ozval bolestný výkřik. To ranhojič vyndával Václavovy šípy z poslova pozadí.
Zikmund vzteky strhl mapu českého království a cupoval ji na malé kousíčky.
„Není škoda ničit tak hezkou mapu?“ zeptal se Vartmbrk nesměle.
„Není. Mapy jsou od toho, aby se měnily. Zanedlouho budou hranice Evropy stejně vypadat jinak. Zatímco my se tady snažíme vytvořit Panevropské království a podařilo se nám dokonce dohodnout se i s Maďary, ten posera pořádá hony a rozmařilé kratochvíle! Měl by mít vladařskou odpovědnost. Takhle Evropu nesjednotíme, i kdybychom se na hlavu postavili.“

Inspirující myšlenky...

Historický román není odborná příručka, ale na druhou stranu není možné současného hrdinu převléknout z džínů do brnění a myslet si, že tak se historický román píše. Lidé dříve jinak mysleli, měli jiné hodnoty, zkušenosti, existovala jiná struktura společnosti, a to vše se musí v příběhu odrazit. Proto se vždycky snažím o co nejdokonalejší kulisu, aby se čtenář prostřednictvím příběhu opravdu přenesl do středověku. Formální stránce psaní přikládám nesmírně veliký význam. Co se týká hrdinů, všechny příběhy spojuje postava vzdělaného a čestného rytíře Oldřicha z Chlumu, královského prokurátora a správce hradu Bezděz. Tahle postava je samozřejmě vymyšlená, neboť z poloviny 13. století, kdy se příběhy odehrávají, máme dochováno jen minimum pramenů, v nichž by se objevovala jména královských úředníků. Skutečné soudní protokoly se objevují až o dvě stovky let později. I když je samozřejmě jméno mého literárního hrdiny fiktivní, snažím se, aby vystupoval tak, jak by člověk v jeho postavení opravdu ve středověku jednal. Ale znovu opakuji, jde o román, nikoli o historickou studii. Pokud autor vytvoří literárního hrdinu a čtenáři ho přijmou, pak automaticky má vůči svým čtenářům určitou odpovědnost. Stejně jako je nemyslitelné, aby Vinetou lhal, tak ani můj Oldřich z Chlumu nemůže ustoupit zlu, nemůže utéct z boje a nemůže být nevěrný své manželce Ludmile. Historickou detektivku považuji tak trochu za pohádku pro dospělé. Základní atributy jsou totiž stejné. Dobro bojuje se zlem a nakonec zvítězí. V tom vidím velikou přednost beletrie, protože skutečná historie je někdy krutá a často i smutná, ale spisovatelé by měli dávat lidem radost a víru.
Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik