sherlokholmes300Londýn 1889. Parta dvanácti hochů, která se v britské metropoli skrývá před bídou sirotčince, se věhlasnému detektivovi Sherlocku Holmesovi nejednou osvědčila v situacích, kdy se sám nemůže účastnit pátrání. Ačkoli se Holmesův společník a kronikář dr. Watson o vkladu těchto otrhaných pomocníků zmiňuje jen letmo, tlupa vedená prohnaným Wigginsem a bystrým Ozziem „proleze a slyší všechno“. Prokazuje to i případ, na jehož počátku se hlavní hvězdy představení Velkolepého Barbozova cirkusu přímo uprostřed čísla ocitají vinou přetrženého lana na podlaze manéže.

Je to nešťastná náhoda, či zlý úmysl? Mají jejich tragédii na svědomí žárliví kolegové, nebo nitky zločinu vedou do mnohem vyšších sfér? Svěřte případ Příležitostným detektivům z Baker Street – a uvidíte! Mějte však na paměti, velectěné obecenstvo, že mistrně rozehraný příběh o úkladech z viktoriánských časů, jenž ctí atmosféru klasických holmesiád a přikládá čtenářům cenné tipy pro budoucí vlastní vyšetřovací praxi, není určen strašpytlům ani třasořitkám.
Ve světě plném ukrutných hrdlořezů, všelikých nebezpečenství a nechutné hamižnosti budou malí pátrači po Holmesově boku čelit Napoleonovi zločinu a čtvrtému nejnebezpečnějšímu muži v Londýně!

Sherlock Holmes a malí detektivové z Baker Street 1: Pád úžasných akrobatů Zalindových
Tracy Macková & Michael Citrin

ilustrace Miroslav Hadinec
přeložila Lucie Matějková.
vyd. Euromedia Group – Knižní klub, 2009
pro čtenáře od 12 let.

ukázka
KAPITOLA PRVNÍ, ve které dojde k trojnásobné tragédii


„Dámy a pánové, chlapci a děvčata, zvu vás do světa nebezpečných výšin, do světa visutých lan a provazochodců, do světa, kam si troufnou vpravdě jen ti nejodvážnější: do světa pořádných pár sáhů nad vašimi hlavami…!“
Avalon Barboza, principál Velkolepého Barbozova cirkusu, se hrdě postavil doprostřed svého šapitó. Už devátým měsícem křižoval se svým ansámblem Anglii a za nejnovější štaci si vybral londýnskou čtvrť St. John’s Wood. Psalo se září roku 1889 a stan skrápěl jemný déšť, tlumící světlo lamp, které se snažily rozjasnit chladný podzimní večer.

Principál v černém sametovém kabátci se zlatým lemováním, bílým límcem a plátěnými manžetami, doplněným krémovými rajtkami a černými jezdeckými holínkami, ukázal bronzovou hůlkou na visuté lano, napjaté těsně pod kupolí stanu. Jeho černý sametový klobouk se pyšnil třemi pštrosími pery a dlouhé světlé vlasy i knír nasvědčovaly, že o ně pečují nůžky zručného holiče. V principálově proslovu byl znát lehký východoevropský přízvuk.
„… jelikož vrcholek našeho stanu, který se vyrovná nejvyššímu lodnímu stožáru, se tyčí do sfér, jaké nikdy nebyly určeny smrtelníkům. Jen považte, jak by vám bylo v té závratné výšce, kdyby vás ve vzduchu jistilo pouhopouhé lano!“

Během Barbozova Proslovu dva muži s mrštností pavouků zdolali ústřední sloup stanu, který odděloval dvě kruhové manéže vyznačené na podlaze. Třetí šplhal neméně hbitě na další sloup, tyčící se poblíž jedné z kružnic. Když dostoupali až na vrcholek, přidrželi se uzounkých bidýlek připevněných ke špicím sloupů. Na sobě měli přiléhavé bílé trikoty, v nichž vynikly jejich svaly. Obecenstvu v hledišti připomínali něco na způsob sněžných opic.
„Lidem nepřísluší pohybovat se v takových výškách. Tyto vzácné exempláře nad vámi však patří spíš do vzdušného království než do pozemského světa!“ vyvolával zaujatě Barboza. „Tito úžasní akrobaté se nebojí zemské přitažlivosti, protože jejich mysl ve skutečnosti nepoutají žádné obavy. A nyní se, velevážené obecenstvo, stanete svědky jejich jedinečné odvahy. Ano, dámy a pánové, chlapci a děvčata, nepředstavuji vám nikoho menšího než světoznámé bratry Zalindovy!“

Potlesk ještě burácel cirkusovým stanem, když Wolfgang Zalinda vykročil na lano a v ruce svíral dlouhou tyč. Pohyboval se beze stopy bázně a s neochvějnou lehkostí dokráčel až doprostřed provazu. Pak jako baletní tanečník posunul napnutou špičku pravé nohy vpřed, lehce se dotkl levým kolenem lana a opět se postavil. Publikum zalapalo po dechu a vzápětí se roztleskalo.
Skulinou mezi sedadly jeho výstup se zájmem pozorovala potemnělá postava. Muž nervózně přešlapoval, hladil si pleš a vztekle skřípal zuby. Každé Barbozovo slovo pro něj znamenalo dýku, zaraženou přímo do srdce. „Namyšlenost je taky prokletí,“ zabručel a odplivl si.

Mezitím proti sobě jako na povel vykročili po laně i Wilhelm a Werner Zalindovi. Werner v ruce držel židli, kterou si podal z poličky nad bidýlkem.
„Nikoli pouze jeden provazochodec, dámy a pánové, nikoli dva, ne tři, nýbrž čtyři… ehm… tedy ne dva, ale rovnou tři!“ vykřikoval popleteně principál.
Wilhelm i Werner dosáhli středu lana v tutéž chvíli. Wilhelm vyšplhal Wolfgangovi na ramena a přidřepl si. Pak provedl půlobrat a vztyčil se. Bratři teď tvořili jakousi lidskou věž zahleděnou jedním směrem. Diváci obdivně zahučeli a připojili další nadšený potlesk.

Nato Werner Zalinda podal zezadu židli Wilhelmovi, který si její dvě zadní nohy zapřel o ramena a přední dvě pevně stiskl rukama. Werner vylezl po zádech obou bratrů, až konečně stál Wilhelmovi na ramenou, chodidla nachystaná mezi nohama židle. Zvedl ruce, dlaně položil na opěradlo, švihem přeskočil židli a pohodlně na ní vsedě přistál. Ruce roztáhl doširoka, jako by to byla křídla, a zvedl napnuté nohy do výšky.
Dav pod nimi začal šílet. I když bylo teprve půl deváté, sourozenci Zalindovi se stali jasnými hvězdami večera.
Za závěsem však mrštnou trojici proklínal další pozorovatel. Z kapsy kabátu vytáhl placatici, odšrouboval uzávěr a lokl si. Nevesele se uchechtl a pak s očima na visutém laně zamumlal: „Smrt vám všem.“
Vtom se do stanu opřel poryv větru a lampy zablikaly. V tu chvíli jako by pronesená kletba ožila. Jistota akrobatů začala ochabovat. Ten pohyb byl sice velice pozvolný, a přece se zdálo, že lano povoluje.
Werner Zalinda urychleně seskočil zpátky na Wilhelmova ramena, a uvolněná židle se z té výšky zřítila do manéže. Ve vzduchu připomínala legračně roztočenou káču, dokud se neroztříštila o podlahu stanu.
Obecenstvo nervózně zašumělo a pak šapitó prořízl zlověstný zvuk trhající se látky.

Když se jim lano pod nohama přetrhlo, nestačili už úžasní bratři Zalindovi rozpojit lidskou pyramidu. Jejich spojená těla přepadla svorně dopředu, oddělila se od sebe teprve ve vzduchu a padala bezhlučně k zemi. Instinkty akrobatů byly přesto tak dokonalé a jejich pohyby tak sladěné, že i při pádu končetinami úhledně mávali, jako by se proměnili v trojici kachen sestřelených v letu. Dopadli na zem v tomtéž okamžiku. Piliny se zbarvily krví a na podlaze se začal rýsovat zřetelný obrazec lehce pokrouceného písmene M.
V jedné z horních řad se solidně oblečený pán nenuceně zvedl ze svého sedadla, několikrát švihl špacírkou a vyšel ze stanu.

Inspirující myšlenky...

Ano, takový byl můj úděl už od dětství! Hluboce jsem vnímal dobro a zlo. Nikdo mě nelaskal, všichni mě uráželi. Zrodila se ve mně pomstychtivost. Byl jsem smutný, ostatní děti byly veselé a žvatlavé. Cítil jsem se nad ně povýšen, ale všichni mě ponižovali. Začal jsem závidět. Rád bych byl miloval celý svět, ale nikdo mě nepochopil – naučil jsem se nenávidět. Mé bezbarvé mládí uplynulo v zápolení s vlastním nitrem i se světem. Své nejlepší city jsem ze strachu před výsměchem pochoval v hlubinách srdce a tam odumřely. Když jsem dobře poznal svět a páky společnosti, stal jsem se mistrem ve vědě života, ale viděl jsem, jak jsou jiní šťastní bez umění a využívají zadarmo těch výhod, o které já jsem tak úporně bojoval. A tu se v mých prsou zrodilo zoufalství. Stal jsem se mravním mrzákem. Jestli se vám zdá moje zpověď směšná – prosím, smějte se. Ujišťuji vás, že mě to ani dost málo nebude mrzet.
Lermontov, Hrdina naší doby