lindgren astrid portret wiki
Když se řekne Astrid Lindgrenová, každému se vybaví: veselé příběhy pro děti. Vždyť taková je většina autorčiných knížek – od Dětí z Bullerbynu po Lottu z Rošťácké uličky. Málo se ví, že tato švédská autorka psala i příběhy smutné, až ponuré (vzpomeňte na knihu Bratři Lví srdce). A k takovým patří i její Jižní louka.

jizni louka

V knížce jsou čtyři příběhy, které mají jedno společné – odehrávají se za dávných časů v dobách chudoby a děti v nich to nemají vůbec lehké. Prožívají většinou smutek ze ztráty někoho blízkého, strádají či jsou samy nemocné.  Ale i smutek patří k životu, i o něm se musí psát, číst, vyprávět. Každého z nás během života potká něco nemilého a je třeba se na takovou událost dobře připravit. Život totiž není jen jedna veliká švanda, jeden veselý karneval.

A i proto Astrid Lingrenová napsala své smutné příběhy. Příběhy, které bolí i hladí zároveň!

V prvním příběhu
, podle kterého se jmenuje celá kniha, se setkáme s Matyášem a Annou, kterým zemřela maminka. Ujal se jich sedlák ze statku Vřesoviště, ale děti mu jsou na obtíž. Nic hezkého je na Vřesovišti nečeká, staly se levnou pracovní silou. Sourozenci se těší na zimu – to budou chodit do školy, tam se mnohému se naučí a budou daleko od zlého sedláka. Jenže ani ve škole to není jiné – i tady je odstrkují. Jednoho dne je cestou ze školy na statek zavede červený ptáček na jižní louku, kde si mohou hrát a kde je laskavá máma všech dětí denně vítá s otevřenou náručí a spoustou dobrot. Od tohoto dne chodí děti na kouzelnou louku den co cen. Jen vrátka do tohoto světa nesmějí zavřít, nemohli by se vrátit zpátky. A tak jednou…

Druhý příběh Hraje má lípa, zpívá můj slavík? je o osmileté Malin, která se ocitla v chudobinci. Stýská se jí po rodičích, kteří umřeli na souchotiny, po jejich pěkném pokojíku. V ošklivé barabizně je nešťastná. V chudobinci žijí ubozí z nejubožejších. Vede jej Pompadula, která s dívenkou začne chodit po žebrotě. Je to chytré, nad nebožátkem se lidé spíš ustrnou, než nad stařenou. Jednoho dne Malin zaslechne na faře krásná slova, která ji naplní duši. Od té chvíle touží, aby před chudobincem vyrostla krásná lípa, která bude hrát, a na ní bude pět slavík. Pro nic jiného už nežije a její přání se nakonec splní, i když se vše stane jinak, než sama předpokládala.

V třetím příběhu Hou, hou, halihou se budeme starat s malou Stinou Marií, kterou zajmou šedivé podzemní bytosti, o ovečky ze statku Kapela.

Ve čtvrtém – Rytíř Nils z Dubu – pak prožijeme s nemocným chlapcem jeho boj se zákeřnou nemocí. Boj, který jako statečný rytíř přece jenom vyhraje.

Příběhy smutné i laskavé zároveň. Jsou jako pohlazení. Vhání sice slzy do očí, ale také ukazují, že člověk nemá nikdy ztrácet naději. Že vše se děje tak, jak se dít má a každý má šanci, splnit si svá přání. I když jejich naplnění je možná jiné, než jsme si dokázali představit.
Jižní louka Astrid Lingrenové vychází poprvé v českém překladu. A za ten je nutno poděkovat Jarce Vrbové. Je opravdu skvostný! A když přidáme něžné ilustrace Mariny Richterové, pak je nač se těšit.

Astrid Lindgrenová byla švédská spisovatelka, autorka dětské literatury.
Narodila se jako dcera farmáře. Dětství a mládí prožila ve Vimmerby na jihu Švédska v kraji Smaaland. Pracovala zprvu v redakci regionálních novin. V devatenácti letech odešla do Stockholmu. Zde absolvovala školu pro sekretářky a dostala práci v advokátní kanceláři. Později se provdala a starala se o dvě děti. Vyprávěla jim vymyšlené pohádky, které si postupně zapisovala, a tak se z ní stala spisovatelka. Ještě za svého života se Astrid Lindgrenová stala uznávanou spisovatelkou. V roce 1958 jí byla udělena Medaile H. Ch. Andersena, v roce 1967 byla založena Cena Astrid Lindgrenové. Od její smrti je každoročně udělována cena za dětskou literaturu „Na paměť Astrid Lindgrenové“.

Jižní louka | Astrid Lindgren | vydává Albatros, 2012


Myšlenky z knih

Toto bych chtěl pro své děti, kdyby byly ještě malé. Chtěl bych, aby vyrostly s pocitem, že jsou vládci svých životů. Chtěl bych, aby byly šťastné, ale také aby se staraly o štěstí druhých. Chtěl bych, aby byly emocionálně odolné, aby mohly odrážet nevyhnutelný stres a zklamání, které život občas přinese. Chtěl bych, aby měly důvěru ve svou schopnost učit se po celý život a přizpůsobit se světu, který se rok od roku mění stále rychleji. Chtěl bych, aby měly cíle, po kterých opravdu touží. Chtěl bych, aby byly schopné kriticky přemýšlet a činit racionální rozhodnutí, která jim pomohou dosáhnout jejich cílů. Chtěl bych, aby měly morální hodnoty, které pomáhají dávat smysl a strukturu jejich životům, a doufám, že to budou lidské hodnoty - hodnoty, které mají co do činění s lidskými právy a povinnostmi, a ne s pošlapáním těchto práv.
Peter Gray