na balkone sedel muzEvžen Nešpor byl nejen vyhlášeným lékařem, ale také zcestovalým dobrodruhem se smyslem pro detail a s empatickou duší. Díky tomu se kniha stává poutavou po stránce geografické a historické, ale také čtivou a dojemnou po stránce lidské. Málokdy čtenář narazí na tak přirozený vypravěčský talent, který se s námi dělí jak o věci úsměvné, tak hrůzné, které k naší historii však bohužel neodmyslitelně patří.

Máte před sebou knihu, která vás z doby dnešní, na kterou si často rádi postěžujeme, přesune o sto let nazpátek. Možná, že když autora necháme vyprávět nám o tom, jak se žilo dítěti v počátcích 20. století, nebo co s sebou neslo za úskalí být lékařem v době druhé světové války, zjistíme, že naše doba není až tak zlá.

Evžen Nešpor (1907–1989)
se narodil do úřednické rodiny, vystudoval medicínu, pracoval nejprve jako asistent Fyziologického ústavu, později jako neurolog na Fakultní poliklinice. Měl tři děti. Své paměti sepisoval až v pozdním věku – od roku 1978. Kromě psaní pamětí také kreslil a fotil, některé z jeho děl jsou použity jako ilustrace v knize.

Na balkoně je kamenný muž / Evžen Nešpor / vydal Dauphin, 2015
Náklad 600 ks, 110 x 200 mm, V2, 248 stran, grafická úprava Magdalena Martinovská

nespor evzen
Evžen Nešpor

Ukázka

Od kopečku se žene prudká bouřka. Mrak má olověnou barvu, převaluje se na nebi, snižuje se, padá už na střechy stodol na konci ulice. Setmělo se náhle, první velké, prudké kapky dopadají do prachu silnice a tvoří v něm důlky. Doběhli jsme do průjezdu hospody paní Hrdinové a už leje jako z konve. A už jsou tu blesky a rachot hromu. V šeru nálevny se vždy obě okna rozsvítí zsinalým světlem – paní Hrdinová, trochu podobná čarodějnici z pohádky, se šourá od zinkového pultu mezi stoly. Paní Hrdinová je Němka a je proslulá tím, že vždycky ráda vypráví svou legrační češtinou o skonu svého muže, který byl námořníkem na válečné lodi: „Dva cénty métrického žéleza mu ufázáli na nohý a hódili ho do móže…!“
Otec nám poroučí vinný střik, totiž sodovku s trochou trpkého bílého vína, a my s otevřenou pusou hledíme na pana „továrníka“ Kroula, který opřen o stůl patetickým hlasem volá: „Tak se mi zdá, že budeme conevidět řinčet šavlema!“ Oči se mu lesknou a rachot hromu podtrhuje jeho proroctví.
„Toho Esteho jim ten náš nedaruje!“ ušklíbá se sarkasticky (se svou kozí bradkou podobá se králi Gustavu Adolfovi66 z dějepisné knížky). Všude se teď mluví o válce. Také v Humoristických listech67, které přivezl tatínek z Prahy, byl takový obrázek císaře Viléma68, jak kouká do hvězdářského dalekohledu, a pod tím veršíčky:

Seděl Vilém na hvězdárně, v dalekohled koukal,
od Francie přes Německo ostrý vítr foukal…

A pak to najednou přišlo. Je svátek svaté Anny, snad neděle. Několik lidí v černých šatech chvatně jde přes náměstí. Na panském domě visí veliký plakát, žlutý plakát s černými písmeny. Několik lidí na něj strnule civí, jiní živě rokují. Dvě ženy odcházejí plačky. A už pan Friml, obecní strážník, jde, s tváří strnulou důležitostí, zastavuje se uprostřed náměstí. Nadešel největší okamžik jeho života. Teď – vytáhne paličky z kapsiček na řemenu – navyklými pohyby rozechví svůj buben. Vysoký hlas bubnu stupňuje atmosféru rozčilení k nesnesitelnosti. Už vytahuje zpod řemenu osudnou listinu (cvikr se mu rozčilením třese na nose, také ruce se mu třesou) a čte a čte, několik dětí s otevřenými ústy hltá to divadlo, hlouček mužů se zakaboněnými tvářemi mu němě naslouchá; čte rozsudek smrti těm třiceti či čtyřiceti mužům, jejichž jména za pět let bude možno číst na tabulkách zdánlivého hřbitova na svahu pod kapličkou. Piava, Lvov, Tarnów, Rawa-Ruska…
Maminčin svátek je dokonale pokažen. Otec musí do Prahy, vyzvědět co a jak bude, především s ním.
V šenkovně, dole v krámě, je víc lidí než obvykle, mluvívají hlasitěji, vzrušeněji. Staří mazavkové zpívají svou oblíbenou písničku: „Kořalička, teta má, často se mnou skákává, sláva tobě Malborku – vaříš dobrou kořalku!“ Ozývá se tam něco nového, spojení „do pole“. „Nastaly nám doby zlé, že musíme do pole, opustit svou rodinu, nevrátit se víc domů…“ Ale z těch mazavků nešel do pole nikdo. Když jsme se vraceli koncem srpna do Prahy, bylo vidět na nádražích vagóny dobytčáky, pomalované křídou obrázky a nápisy, ozdobené chvojím. V otevřených dveřích vagónů seděli vojáci v šedomodrých uniformách, klátili vystrčenýma nohama a zpívali „Až my budem rukovat, muzika nám bude hrát, na Krakovským hřbitově, tam je místečko pro mě, hrobník stojí u dveří, místečko mi vyměří…“ a taky „Když jsem mašíroval přes hranici, měl jsem bílý kvítek za čepicí.“ Na severozápadním nádraží leželi vojáci v čekárnách na zemi, jiní seděli na černých kufříčcích. Kufříčky připomínaly malé černé rakvičky – a na nich bíle napsáno, kdo v nich leží.
Válka přinesla nová slova: aprovizace, fronta, keťas69. Brzy se naučím jim rozumět. Válka se vleče.
„Jo, do švestek jsme doma – to se setsakra zmýlili, chlapci,“ říká tatínek. Přestal pít pivo, už nevypadá jako mírně blahobytný c. k. úředník. Všechno je už na lístky. O prázdninách navazuje otec známost s mlynáři, pomáhá jim za to s daňovým přiznáním. Proto máme doma poklad, nevelký pytlík mouky, schovaný v tajné skrýši, v prostoru mezi nepoužívanými dveřmi, zakrytými malbou ložnice a omítkou předsíně. Z Kyšperka přichází zpráva, že pana Peřinu, obchodníka na náměstí, zatkli a zavřeli. Našel prý leták z Ruska, leták velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče70 a někde ho v hospodě předčítal. Ve škole stále ještě zpíváme „Zachovej nám hospodine císaře a naši zem…“, nad stolkem paní učitelky na stěně visí kříž mezi obrazy císaře a císařovny Alžběty (později je vystřídán portréty Karla71, posledního císaře, a Zity72). Ale paní učitelka propašuje do svých promluv něco česky vlasteneckého, což i my děti vyciťujeme. Nejspíš cítíme, že jen s odporem pronáší nařízené projevy. Je vůbec pokroková, jak by se dnes řeklo. Jednou šel otec pro mne do školy (normálně nechodil nikdo, školu jsem měl hned za rohem naší ulice) a šel kousek s naší paní učitelkou. Šel jsem za nimi ve vzdálenosti několika kroků a dodnes si pamatuji, jak paní učitelka říká: „Musíme jít s duchem času.“ To byla taková dobová fráze, které se zřejmě neubránila ani ta krásná, moudrá a svěží slečna učitelka.
Máry, naše služebná, jde jednou otevřít – zvoní listonoš – zvědavě vyběhnu za ní do předsíně – listonoš jí podává růžový lístek. Máry chvíli stojí nehnutě, čte lístek. Lístek jí vypadává z rukou, Máry zdvíhá ruce k obličeji, jako na obranu a vydává zvláštní zvuk, nikdy jsem předtím nikoho neslyšel zaúpět. Ruce jí klesly, Máry stojí před dosud otevřenými dveřmi – listonoš zatím zmizel. Matka vychází z kuchyně: „Proboha, Máry, co je?“ Na východním bojišti padl její bratr „hrdinně bojuje proti nepříteli, se zbraní v ruce“. Ten, co jí psával, že slouží jako příkazník u lékaře, jak ten lékař opékal chléb nad lihovým kahanem, než ho snědl (prý kvůli choleře).
Naše škola se přestěhovala do dívčí školy za rohem, v Sokolské třídě. Dvory škol spolu sousedí. V naší, chlapecké, budou teď nastěhováni chudáci z karlovského chudobince a na Karlově bude vojenský lazaret. Už tam stěhují slámu a vápno a na dveřích naší školy visí červený kříž.
Chudáci z Karlova stojí na dvorku u zahradní zdi, která dělí obě školy a chytají kousky chleba, které jim házejí chlapci, co ještě dostávají přesnídávku s sebou do školy. Jeden z těch znetvořených ubožáků se mi vryl do paměti. Jeho velká, nafouklá hlava (v obličeji má svislou rýhu, která dělí jeho obličej na dvě části) jako by byla špatně slepena ze dvou půlek. Mezi chovanci je hlad, ale hlad už je také vidět na některých spolužácích. Kulhavý Jelínek se skrčenou nohou, který skáče o berličce (je to miniaturní berlička, jako mají dospělí, rozštěpec s koženým polštářem pod paží), je čím dál tím otrhanější a moc zlobí při vyučování. Pan Katecheta musí za ním někdy vlézt až do poslední lavice a dát mu pár pohlavků. Kouba, pomalý, ustrašený chlapec, je ve tváři popelavě šedivý. Kluci se mu smějí, že ho tatínek, který má malé papírnictví, krmí papírovými knedlíky s inkoustovou omáčkou. Ve třídě je také syn velkého boháče Jelínka, který dělá ústřední topení. A ten mívá k přesnídávce dokonce salám, a to hezký kus. O přestávce si sedne na stoleček slečny učitelky (co jde s duchem času), pouští si z výše kolečka salámu do pusy a budí tak všeobecnou závist. Občas hodí kolečko salámu mezi spolužáky a ti se o ně nedůstojně perou. Nejvíc jich schytá obratný Macháček. Macháčkovi mají podzemní krámek s uhlím (u jeho dveří je černá tabule podobna školní a na tu se napíše ten, komu mají uhlí donést do bytu). Macháčkovým se teď asi povede líp, uhlí se stává vzácným. Když po ulici jede vůz s uhlím, odvážní uličníci na něj vyskakují: jeden shazuje uhlí z vozu, nedbaje klení a biče kočího, a druhý ho rychle shrabuje do ukradeného pytle. Michálek  chodí celý záplatovaný. Na zadku se mu záplata odpárala a je mu vidět holou zadnici. To je ten Michálek, co píše takovou zvláštní čtyřku, uprostřed promáčknutou, a nedá si to vymluvit.
Jelínek, ten boháč, je nadutý a mluví ukňouraným hlasem, u nás se říká, že je zkažený přepychem. Nemá maminku a doškoly ho vodí babička. Babička Jelínkova má v sobě cosi strašidelného, chodí celá v černém, sukni má na paty, divnou vlečku, přes rameno má mantilku, takovou už nikdo nenosí, a na hlavě zvláštní lodičkový čepec (móda anno dazumal73 – říkají naši). Na rukou má v zimě v létě černé prolamované rukavice. Jednou řekl Jelínek: „Babičce se dnes zdálo, jak kuchala umrlce.“ Má štítivá hrůza před touto paní se znásobuje představou, jak stojí ve svých černých šatech u žehlícího prkna, na němž je zelený umrlec, a v jeho útrobách se hrabe rukama v černých rukavicích.
Válka se vleče, všechno se zdá zašlé, sešlé. Po domácnostech se rekvírují (rekvizice je taky nové slovo, které válka přinesla) mosazné hmoždíře a zvony ze zvonic kostelů – na kanóny prý. Všechno je na lístky, říká se jim chlebenky, masenky a tak. Na všechno se musí stát ve frontách, v dlouhých řadách. Na Seidlově poli (tam, co je teď Radiopalác a Orbis) byly výdejny mouky, jednou jsem tam sám čekal několik hodin a pak sklapli okénko a vyvěsili ceduli „vyprodáno“. Zásobování ke konci války úplně selhalo. Jezdí se ven „za aprovizací“ s ruksaky – sehnat trochu brambor, nebo dokonce chlebové mouky. Ve vlacích jsou okna rozbitá, kožené řemeny od oken dávno uřezány na podrážky bot. V létě chodíme v dřevákách, v opáncích s dřevěnou podrážkou, v půli nártu lomenou. Sedláci nic nechtějí za
peníze prodat, chtějí látky, prsteny, koberce, zkrátka vý- měnný obchod. Protože otec někde sehnal pytlík chlebové mouky, kterou mu známý železničář propašoval přes hlídanou čáru do Prahy, opatřili jsme si díži a kopist a naši se pokoušejí péct chleba doma. Moc se to nedaří, ale je to pořád lepší než chléb na příděl, kukuřičný, nedopečený, který kvasí. Na tučenky74 se vydává umělý med – s medem nemá nic společného, je to nasládlá šedá hmota (mazlavá a odporná). Vaří se tuřín, dříve v kuchyni neznámý (odporný). V Kyšperku jsme vyráběli homolky – placičky ze sušeného tvarohu. Pro otce jsme sušili mařinku vonnou, náhražku za tabák. Cigára a cigarety se staly cenným platidlem. Za tabák lze vyměnit všecko, co je k jídlu. Taky ovšem za zlato. Na Tylově náměstí je úřednický konsum (konsum je taky jedno z těch ničemných nových slov), jmenuje se Lema, to je zkratka z Lebensmittelmagazin75. Zkratka se zrodila a celé jejich období se otevřelo. Ale v Lemě taky není nic k dostání. Šibeniční humor kvete, to si děti dobře pamatují. „Kup si mlíko, nebude, naše kráva rukuje.“ „Bojujeme jako draci, postupujem jako raci, co nevidět budem v Hradci.“
Němci vymysleli takové sochy ze dřeva, tuším že se tomu říkalo scheidemann76, každý kdo zaplatil korunu, mohl do sochy zatlouci lesklý hřebík. To Němci považovali za vlastenecký čin. Někde se prý u takové sochy objevil nápis: „Nestůj tady, chop se meče, vidíš, že nám do bot teče!“
Taky vznikly podnikové jídelny, otec nás jednou vzal do jídelny, která byla v jeho úřadě, byl zaměstnán na zemském finančním ředitelství v Hybernské ulici. Ta jídelna byla ve sklepě staré celnice, která tam stála na dvoře (a stojí dosud). Pamatuji se, že jsem s odporem pozřel trochu tuhého masa v připálené cibulové omáčce. Nedostatek čehokoli a hlad jsme začaly pociťovat i my, děti. Tuřín, špatné brambory a kukuřičný chléb, uvnitř nepropečený, jsem snášel moc zle. Naši služebnou, Máry Karáskovou z Čestic u Častolovic, která byla u nás jako člen rodiny, jsme museli propustit domů. Nemohli jsme ji uživit, ona naopak sehnala občas pro nás na venkově trochu té „aprovizace“.
Jednoho dne někdo v celém domě ve Wenzigově ulici, kde jsme bydleli, odšrouboval a ukradl všechna mosazná zvonítka na dveřích. Kradlo se všechno, se vším se čachrovalo. Místo mýdla se objevily jakési bílé kostky, drsné, plné písku, které téměř nepěnily. Začaly se dělat šaty z kopřivových vláken, proto se všude sbíraly kopřivy. Stále se na ulicích na něco vybíralo, nejčastěji na raněné. Raněných bylo vidět na ulicích pořád víc. Niklové dvacetihaléře a desetihaléře byly staženy z oběhu a nahrazeny železnými. Ve škole nám rozdávali upomínkové listy („Rakouským dítkám světové války památka věčná“). V zimě nebylo pro školy uhlí, byly uhelné prázdniny. Otec někomu vyprávěl, tak, abychom to neslyšeli (pochopitelně jsme natahovali uši a všechno slyšeli), že v některé vojenské nemocnici mají raněné, kterým bylo nutno amputovat obě paže, a někdy dokonce všechny čtyři končetiny, protože omrzly v zákopech. Zbyly z těch vojáků jen trupy s hlavou, že je uložili do košů na prádlo a že se uvažuje o tom, že by je otrávili svítiplynem. Ta strašná zkazka mi už nikdy nevymizela z paměti, ať už to byla pravda, nebo jen jedna z latrinen-nachrichten77.
Z Haliče, kam vtrhli Rusové za velké ofenzívy (tuším Brusilovovy78), přišlo mnoho uprchlíků, pravých haličských Židů, v kaftanech a s pejzy. Lidé je nenáviděli, že prý jsou to největší keťasové a že nás, kde už nic není, vyjídají. Vnašem domě byl prázdný byt a tam úředně nastěhovali jednu takovou rodinu z Haliče. Prý všichni mají vši a zavlekli sem nemoci z nečistoty. Skutečně zanesli do našeho domu dyzenterii79. Je to trapná nemoc podobná choleře a tehdy byla životu nebezpečná, obzvlášť u lidí oslabených válečnou podvýživou. Od těch „haličských“ ji dostala služebná od Kohrů, která tam u nich po celý věk sloužila, a v několika dnech byla mrtvá. A pak jsem ji dostal já! Zděšení, patnáctkrát za dopoledne průjem, nakonec už krvavý. Naši zavolali osvědčeného primáře Haase z dětské nemocnice. To byl „zlatý člověk“, už svým vstupem a hlubokým basem budil důvěru a optimismus; při poslouchání zad píchal plnovousem, krátce střiženým, voněl tak krásně drahými cigáry; větším chlapcům dával šachové úlohy. Tentokrát ale nebyla nálada na žerty ani na šachové úlohy – tvářil se dost vážně – předepsal medicínu, v níž se jakási bílá hlinka usazovala do půl lahvičky. No, přestál jsem tu úplavici, ovšem byl jsem pak dlouho slabý jako mátoha. Zato jsem dostával zvláštní příděl pro rekonvalescenty, čtvrtlitr mléka denně. Sám jsem si pak cestou ze školy pro ten krapet modrého, řídkého mléka chodil. To už se blížil konec války, otec líčil, jak potkal transport vojáků, kteří ještě táhli na frontu – již demoralizovaní a zbídačení zpívali:

Šup sem, šup tam,
s náma už to nevyhrajou,
Šup sem, šup tam,
nám už je to fuk.
Šup sem, šup tam,
nám už je to všechno jedno,
nám už je to fuk!

Přitom rytmicky třískali černými kufříky o dlažbu. Na zdi nějakého hřbitova prý se objevil vápnem psaný nápis: „Čtvrtá výzva, vstávejte!“ Až v Praze prý bylo slyšet výbuch – někde u Plzně prý vyletěla do povětří kapslovna, muniční továrna. Říkala to mamince sousedka, paní Nováková, která k nám někdy chodila na návštěvu dopoledne a vedla velezrádné řeči: císaře Viléma nazývala Vilímkem a o našem mocnáři mluvila jako o senilním dědkovi, o starém Pro-cházkovi. (Kdysi vyšly v Humoristických listech záhadné veršíky: „Stále se přetřásá u nás otázka, zdali k nám přijede František Procházka. Odpověď zní na to všude, až přijede, tak tu bude.“ To bylo asi v roce 1906, kdy byl císař na návštěvě v Praze a byl se taky podívat na tunel ve vyšehradské skále.)
Na železniční most nikdo nesměl, stál tam voják s puškou s nasazeným bajonetem. Jako vzácnost jíme koňské maso, které má nasládlou chuť – i dřív bývala koňská řeznictví – ale to bylo jen pro největší chudinu, pro úřednickou rodinu to bylo nemyslitelné. Lidé, kteří bydlí v nouzových koloniích, nebo třeba v jeskyních strahovských lomů (co je nyní stadion), kradou psy a kočky a jedí je. Jeden zřízenec, tehdy se říkalo sluha, z patologického ústavu prý ukradl nějaké anatomické preparáty, slil z nich líh a vyráběl z toho kořalku – líh prý pijí „sanktusáci“, pobudové, kteří bydlí v kasematech zbytku hradeb u Karlovského kostela. Tam sanktusáci vyhrabali díru do země, kudy lezli do kasemat. Říkalo se tomu „hotel díra“ a rodiče nás varovali, abychom se k tomu nepřibližovali. V létě i na blízkých šancích, kterým pobudové říkali „šangrák“, bylo vidět večer podivné postavy v hadrech, jak se plíží a ukládají pod keři. A pak to přišlo – to, co obyčejně končí války – epidemie. Nová nemoc, „španělská chřipka“, se rozletěla po Praze. Otec říká, že zachvátila celou Evropu. (Později spočítali, že za několik měsíců zemřelo víc lidí, než jich padlo na frontách za celá čtyři léta války.) Lidé umírali během několika dnů v horečkách, lék na to nebyl žádný. Pohřeb na pohřeb, nebylo dost koní k pohřebním vozům, začala jezdit umrlčí tramvaj na Olšanské hřbitovy. Zemřelo mnoho známých, naše rodina zůstala ušetřena. Nemoc šla hrozně rychle, jako mor. S kým jste ještě dopoledne mluvili, večer ulehl a do dvou dní byl mrtev. Politické události se řítily, na frontách nastal rozklad, a tak to šlo až do onoho 28. října 1919 (Kdy Rakousko přijalo podmínky prezidenta Wilsona). Ten den, záhadným a zázračným způsobem, epidemie ustala, ačkoliv došlo k velkýshromážděním lidí a velkým přesunům vojáků.

Biografie – nové knihy

Marcel Proust. Dva díly biografie geniálního spisovatele jehož málokdo četl, ale každý zná

Dvoudílná monografie mapující detailně život a dílo autora, které téměř nikdo nečetl ale všichni o něm zasvěceně hovoř...

Karel Zeman a jeho kouzelný svět - první velká monografie světového režiséra

První velká monografie Karla Zemana, světového režiséra, který inspiroval světové tvůrce v oblasti filmové fantastiky, z per...

Denní dům, noční dům, čtivé příběhy Tokarczukové na hranicích snů, reality a mystiky

Román Denní dům, noční dům situovala autorka do oblasti Kladska, kde poblíž českých hranic našla svůj nový domov. Každá ...

Ivo Fencl, Ivo Václav Fencl: Básnické mezisvěty otců a jejich synů k prahu bolesti

Spisovatelé Ivo Fencl a jeho otec Ivo Václav Fencl jsou autory publikace vydané v padesáti výtiscích, jež jsou číslovány a do...

Paní Hemingwayová aneb osudy manželek Ernesta Hemingwaye

Když jsem spatřila upoutávku na knihu s jednoduchým názvem Paní Hemingwayová, okamžitě mne začala trápit otázka: která asi...

Inspirující myšlenky...

Kromě lhostejnosti většiny a sadismu primitivů mě nejvíc rozhořčuje argumentace řady vzdělaných lidí, že zvířata nemohou mít žádný práva, neboť je neumějí sdělit, formulovat a brát se za ně. Každý kdo jen krůčkem poodstoupí z pozic atropocentrismu, zjistí, že svá přirozená práva na důstojný život mají nejen lidé, ale stejně tak zvířata a další živé bytosti, včetně živlů, ostatně celá planeta je živoucí bytost. Povinnosti vyplývající z lidské přirozenosti je uskutečnit a chránit práva nejen lidská, ale kromě jiných také práva zvířat. Ti, kteří se o to pokoušejí, jsou většinou zesměšňováni a uráženi, jejich činnost bagatelizována. Přesto i ta nejmenší pomoc zvířatům vede v důsledku k záchraně člověka a je s ní nerozlučně spojena.
Jitka Stehlíková, básnířka