zabrana jan portret

Když v září 1984 v pražské nemocnici na Karlově náměstí zemřel Jan Zábrana, jen několik lidí jemu nejbližších vědělo, že po sobě zanechal nejen jedno z nejobsáhlejších a nejhodnotnějších překladatelských děl v české literatuře našeho století, doprovázené eseji a úvahami o překládaných autorech, ale i velké množství dosud nepublikovaných vlastních textů.

cely zivot zabrana


Dvousvazkový výbor z deníků, zápisků a textů Jana Zábrany z let 1948 – 1984 s názvem Celý život je uspořádán do sedmi oddílů.

První oddíl je výborem z deníků, které si Zábrana vedl v Humpolci v letech 1948 – 1949.
Druhý oddíl přináší nejzajímavější články publikované spolu s básněmi a prvními překlady v cyklostylovaném školním časopisu Výkvět, vydávaném po válce humpoleckým reálným gymnáziem.
Třetí oddíl je výborem ze zápisků z 1. poloviny 50. let, vzniklých po Zábranově příchodu do Prahy a dochovaných v různých sešitech spolu s převážně dosud netištěnými básněmi.
Čtvrtý oddíl tvoří zápisky ze sešitu z roku 1966.
Pátý oddíl připomíná dva texty, které Zábrana publikoval v letech 1968 a 1969 v reklamní brožuře Klubu přátel poezie a v Sešitech pro literaturu a diskusi.
Šestý oddíl je nejrozsáhlejší. Tvoří jej výbor ze 127 modrých sešitů formátu A5, do kterých si Zábrana v letech 1970 – 1984 zapisoval vše, co pro něj bylo podstatné, a kterým dal název Disiecta membra. (Ukázky z tohoto oddílu vycházely v roce 1991 na pokračování v Literárních novinách pod názvem Modré sešity.)
První svazek výboru Celý život zahrnuje prvních 45 sešitů, sešity 46 – 127 jsou obsaženy ve svazku druhém. Ten je zakončen sedmým oddílem, obsahujícím Zábranovy zápisky z nemocnice v Motole a na Karlově náměstí až do září 1984.

Jan Zábrana | Celý život (1+2) | Výbor z deníků  29. dubna 1948 - 5. listopadu 1976 | 5. listopadu 1976 - červenec 1984
Uspořádali Dušan Karpatský a Jan Šulc, vydal Torst, 1992

Výpisky z knihy...

vidět generaci, která plave v hnoji a tváří se přitom jako štika v rybníce

Nekrolog nad mou generací (možná nad poslední) by možná – nevím, možná – měl znít: víra tvá tě zahubila. Napříště přežijí jen ti, kteří žádnou víru v nic mít nebudou nebo budou ochotni se jí kdykoli odříct, vzdát se jí, obětovat ji.

Propagovat českou barokní literaturu a obdivovat se jí – to je totéž jako propagovat a cenit si výtvory „spisovatelů“, kteří nerezignovali na možnost „zůstat spisovateli“ ani po sovětské invazi v roce 1968 a vydávají i v té černočerné džungli cenzury. Barokní literatura, trpěná oficiální katolickou cenzurou, je artefakt zasluhující si stejného morálního odplivnutí jako kolaborantská literatura, trpěná cenzurou loutkové vlády, dosazené sovětskými okupanty zjara 1969. Ten, kdo tohle nevidí a idealizuje si českou barokní „literaturu“, je hlupák nechápající utrpení a zotročení jen proto, že tenkrát nebyl zotročen on sám… Zasluhuje tedy málem, aby byl zotročen dnes, v době svého života… Jen se kochejte odérem růží, vyrostlých z hnoje katolické cenzury… Jste ve stejné situaci jako ti, kdo se za dvě stě let budou (budou?) esteticky kochat výplody Donáta Šajnera a Miroslava Floriana… Nevidět zotročení jen proto, že k němu došlo dávno a netrpěl jsem jím já – to je něco, pro co nikdy nenajdu omluvu…

Přežije vždycky jen chamraď,
jen chamraď, jen chamraď,
zahyne vždycky, co mám rád,
co mám rád, co mám rád…

OÚNZ… Samozřejmě neznamená obvodní ústav národního zdraví, ale: Odevzdej úplatek, nebo zemřeš! Naivitou připomíná „výklad“ slova MUKL, který mi v 60. letech po amnestii podávali přátelé mých rodičů, stejně jako oni čerstvě navrácení z basy: Muž určený k likvidaci… Jak tenkrát všechny tyhle hrátky prožívali! Jak ještě – někdy v půli životů – počítali s tím, že se něco změní, že křivdy budou odčiněny, že někdo narovná to, co zlomil. Nic, nic, nic už je v druhé půlce cesty nečekalo, jen šeď, stárnutí, kompromisnictví, nakonec jen vděčnost, že ti, kdo jim kdysi zničili existenci, je koneckonců nechají vedle sebe, nějak neodplaceně, skromně existovat…

Nevnucuj světu svou vizi sebe sama, nechtěj, aby akceptoval názor, který máš o sobě ty sám…
Kočka je mačka, ale sračka je sračka. (můj komentář k celoročnímu televiznímu kursu slovenštiny)

Svět se zkazil… zkazil se a zahnil jak špatně zaletovaná konzerva. Všechno se proměnilo v aušus… Poměr k práci, konzumácká zpitomělost stále aušusovějšími výrobky… Všechno šlo do háje, všechno. A když přemýšlím o příčině, nevidím jinou než ten bezprecedenční atomový pat visící nad světem od konce 40. let.

Zjara 1961, tři měsíce před smrtí, vysvětloval Hemingway A. E. Hotchnerovi, kterého omylem pokládal za svého přítele, ačkoli to byl ten nejhorší had, kterého si mohl hřát na prsou, proč se pro něho stal život nesnesitelným: „What does a man care about? Staying healthy. Working good. Eating and drinking with his friends. Enjoying himself in bed. I haven’t got any of them, Hotch. Do you understand, goddam it? None of them…“ Ten, kdo se celý život proklamoval za tvrdého chlapíka, za chlapáka, který se hned tak nevzdá, který dokáže bojovat doposledka jako jeho stařec s rybou, tady de facto říká, že život ztratil cenu a nemá smysl, pokud přestal být příjemný. Podle téhle argumentace by k zoufalství na tomhle světě stačilo zestárnout a onemocnět nějakou tou vleklou, nevyléčitelnou nemocí, která po padesátce postihne každého druhého…

Včera dopoledne, 7. června, jsem v redakci v Lidovém nakladatelství asi hodinu mluvil se Stanislavem Kolíbalem. (Známe se z druhé poloviny 50. let od Jana Vladislava, ke kterému tehdy chodíval, ale neviděli jsme se snad patnáct let.) Znám málo lidí tak milých, jako je on. To, co vykládal, historky, jaké se při setkání vykládají – nebylo ani tak zajímavé samo o sobě, ale úhlem, ze kterého o tom vyprávěl. Říkal, že se mu líbil Andrej Platonov (četl můj překlad Zrození mistra), a pak se mne ptal, jestli náhodou neznám knížku Vlas od Osipa Dymova, která vyšla za první republiky u Floriana ve Staré Říši, a jestli nevím, co to bylo za spisovatele. Pár informací jsem mu mohl říct, na tuhle knížku mě před lety upozornil Láďa Dvořák, sehnal jsem ji pak v antikvariátě; z nějakých dějin ruské literatury vím, že Dymov byl emigrant. Pak jsme mluvili o starých českých překladech Remízová a říkal jsem mu, že si léta toužím přečíst aspoň jednu báseň od Gronského, mladého milence Mariny Cvětajevové, který zemřel (neštěstí? sebevražda?) ve 30. letech a o němž všichni psali, že to byl velice talentovaný básník, ale od něhož se mi nikdy nikde nepodařilo najít ani verš (zda vydal knížku, se mi nikdy nepodařilo zjistit). Kolíbal mi vyprávěl celou historii malíře Vyleťala, který sedí v base… Kolíbal přinesl clo redakce obálku na knížku Pohádky pro dvě uši, proto tam byl.

Já, člověk jako já, si představuje peklo jako místnost plnou lidí, ve které je neustále zapnutý televizor a z níž je na jediný okamžik zakázáno odejít. Jan Zábrana

Když se v překladu – v nějakém složitém kontextu nebo z jiných důvodů – vyskytne slovo, které se nedá přeložit, musí je překladatel svého čtenáře naučit. Uvést je – pokud je nevysvětlí – v takových souvislostech, že i ten nejméně „vnímavý“ čtenář (vždycky je třeba počítat s „nejméně vnímavým“ čtenářem) pochopí, oč jde, případně i proč se takové slovo – takové místo – nedalo přeložit jinak.

Chyť se jednou za řiť,
přestaň s city!
Chytře se v tom zařiď
na dožití…
(devíza kulturních kolaborantů)

Nevnucuj světu svou vizi sebe sama, nechtěj, aby akceptoval názor, který máš o sobě ty sám…
Nevnucuj, nechtěj…

Včera jsem náhodou – když jsem něco přerovnával v komoře – našel staré číslo Plamene (11/1967), v kterém doktor píše v odpovědi na jakousi anketu to, co mi o svém vztahu k Babelovi mnohokrát říkal: „Byl bych velice ochuzen, kdybych se nesetkal se zářivým a tragickým spisovatelem Isaakem Babelem a jeho Rudou jízdou, ve které jednou ranou se směšuje oslava člověka s jeho bídou, Isaakem Babelem, který svoji lidskou a občanskou a uměleckou pravdu říkal, byl by za ni zaplatil cokoliv, jeho Rudá jízda je pro mne maximem toho, co lidský duch dokázal; nemohu nikdy číst více než jednu povídku a pak zavřít knížku a naslouchat, jak mi bije srdce a jak mi pracuje rozum na plné obrátky. Někdy si myslím, že lze umřít na bolest, kterou způsobuje Babelovo slovo. Tohle říkám uváženě a je tomu alespoň pro mne tak.“

Muži ověšení šperky,
ženy prolité alkoholem,
svítání nad benzínovými nádržemi,
žvaniví fízlové a básníci němí,
smog všech muzeí a deficitní hnůj,
sbohem světe, kterému jsem říkal: můj!

Opravdu – žít do sedmdesáti proto, abys dospěl k tomu, že jediné dvé věci, které jsou na tomto světě reálné, jsou Peníze a Smrt. Poznal jsem v životě tolik starců – a kde byla všechna ta tisíckrát ožvaněná moudrost? Jediné dvě věci, na které po sedmdesátce slyšeli, byly Peníze a Smrt.

Dneska by ještě všech pět oblíz
po lásce, z které zbyl jen obrys.

Kdepak, to není ono.
Hovno je vždycky jenom hovno.