DEML KORESPONDENCE
Edice Korespondence Jakuba Demla ( Dauphin) soustřeďuje a zpřístupňuje některé rozsáhlejší soubory básníkových dopisů, jež dosud nebyly publikovány. Po prvních dvou svazcích Carissime, kde se touláte? Dopisy Jakuba Demla příteli Josefu Ševčíkovi do Babic (2010) a I tento list považujte za neúplný. Dopisy Jakuba Demla příteli Matěji Fenclovi (2011) následuje soubor shrnující jednu z nejrozsáhlejších korespondencí Jakuba Demla se sochařem Františkem Bílkem z let 1901 až 1928. Více než 350 dopisů vychází ve dvou knihách, které odděluje přestávka v letech 1906 až 1912.


Potřeboval bych na to čas jednoho Dne, abych mohl Vaše Dílo osvětliti jeho světlem – čas jednoho dechu, abych je mohl vysloviti najednou a tím jasněji viděti bylo jednotu Vašeho díla a ten Jediný jeho žár.
(Jakub Deml Františku Bílkovi 14. října 1903)

deml korespondece
Kdo byl Jakub Deml?

Básník a katolický kněz. Autor zhruba stovky knih, z nichž mnohé patří k základním dílům moderní české literatury. Kromě snových próz Hrad Smrti (1912) a Tanec Smrti (1914) jsou to například lyrické apostrofy květin Moji přátelé (1913), knihy Mé svědectví o Otokaru Březinovi (1931) a Zapomenuté světlo (1934) či šestadvacet svazků básnického dokumentu Šlépěje (1917–1941). Jedinečným rysem Demlova psaní je vzájemné propojení knih, z nichž postupně vzniká živý a dramatický celek.

Dopisy z první knihy této korespondence spadají do období, kdy Jakub Deml dokončoval bohoslovecký seminář v Brně a posléze působil jako kaplan v Kučerově, Babicích a Martínkově. Prostřednictvím Otokara Březiny se seznámil s dílem a osobností Františka Bílka a napsal o něm svou první knihu Slovo k Otčenáši Františka Bílka (1904). Jeho práce objednal pro babickou farnost a v edici Studium vydal šest sešitů Souborných prací Františka Bílka (1905). Dílo tohoto výtvarníka inspirovalo zejména Demlovy eseje z té doby, ale i některé prózy, které později zařadil do své básnické prvotiny Notantur Lumina (1907). Vzájemná korespondence obou tvůrců však v roce 1906 na šest let umlká.

Do roku 1911 Deml intenzivně spolupracoval s vydavatelstvím Josefa Floriana ve Staré Říši. Téhož roku se vystupňovaly jeho konflikty s brněnskou konzistoří a definitivně skončila i jeho práce v církevní správě. Krátce před první světovou válkou nesměl kvůli údajně pohoršlivému životu pobývat na venkově a vrátil se tam až po krátkém intermezzu v Praze v letech 1912 až 1913. Právě tehdy svou korespondenci s Františkem Bílkem obnovil.

Po prvním období dopisování z let 1901 až 1906 však nastala v jejich přátelství i spolupráci šestiletá odmlka. Dopisy z druhé knihy korespondence začínají v době Demlova nuceného pobytu v Praze v letech 1912 až 1913 a sledují jeho tvůrčí dráhu i životní putování přes Jinošov a Slovensko až do rodného Tasova.

Pražské období silně poznamenal vztah k přítelkyni a mecenášce Elišce Wiesenbergerové, manželce továrníka ze Žebráku. Jako adresátka či literární postava se promítla například do deníkové knihy Pro budoucí poutníky a poutnice (1913), z níž vychází lyrická próza Miriam (1916), do druhého oddílu lyrických apostrof Moji přátelé (1913, podstatně rozšířeno 1917) či do snových próz Tance Smrti (1914). Od prosince roku 1913 až do konce první světové války Deml pobýval u své sestry Františky Kryštofové v Jinošově a vydal první dva svazky Šlépějí. Spolu s Pavlou Kytlicovou, která se stala jeho vydavatelkou i životní oporou, si v roce 1922 postavil dům v Tasově a natrvalo se tam usadil. Ve dvacátých letech byl činovníkem tasovského Sokola a vydal dva sokolské tituly: Sokolskou čítanku (1923) a Sestrám (1924). Všechny zmíněné knihy a mnohé další výtvarně doprovázel František Bílek.

Korespondence však postupně umlká, poslední známý dopis pochází z roku 1928. Rok poté zemřel Otokar Březina, který byl vždy smiřujícím prostředníkem mezi Jakubem Demlem a Františkem Bílkem.

Můj milený příteli, jak dívám se na Vás se zalíbením! V šeré mé budoucnosti zdáte se mi jedním bodem světlým, jistým. Kráčím po rozzuřených vlnách tohoto času duchem k Vám a noha má se ni neomočí pro silnou moji důvěru k Vám.
(František Bílek Jakubu Demlovi 19. prosince 1904)

Jakub Deml - František Bílek: Číslo jednací: láska – Vzájemná korespondence Jakuba Demla a Františka Bílka
Kniha I. 1901-1906, Kniha II. 1912-1928 / Ediční řada: Jakub Deml - Korespondence, svazek III/I., II. / Ilustrace: Pavel Reisenauer, Jakub Deml, František Bílek | Edici Jakub Deml: Korespondence řídí Daniela Iwashita / Vydal Dauphin, 2013

Kdo byl František Bílek?
Sochař a grafik. Ve svém díle se inspiroval křesťanstvím, zprvu v katolické tradici. Stal se jedním z nejosobitějších představitelů českého výtvarného umění konce 19. a první poloviny 20. století a svou tvorbou ovlivnil i další generace. K jeho nejvýznamnějším sochařským dílům patří Krucifix (1896–1899), Slepci (1901) nebo Strom, jenž bleskem zasažen, po věky hořel (1901). Vytvářel také architektonické návrhy a podstatně zasáhl též do vývoje grafiky – díky přátelství s Otokarem Březinou a Jakubem Demlem i do grafiky knižní.

Dopisy z první knihy této korespondence začínají krátce po Bílkově sňatku s Bertou Nečasovou. Otokar Březina ho seznámil s mladým kaplanem Jakubem Dem-lem, z jehož nadšení pro sochařovo dílo se zrodila kniha Slovo k Otčenáši Františka Bílka (1904) a šest sešitů Souborných prací Františka Bílka (1905), vydaných v edici Studium. Jakub Deml Bílkovo dílo propagoval v časopisech i mezi svými přáteli, pro své kaplanské působiště v Babicích u něj dokonce objednal korouhve, lampy a hřbitovní kříž.

V prvních dvou desetiletích práce byl Bílek na vrcholu tvůrčích sil, vydal své nejdůležitější autorské knihy Stavba budoucího chrámu v nás (1908) a Cesta (1909), proběhly jeho úspěšné výstavy v Mnichově (1904), Berlíně (1905) a v Praze v kostele sv. Martina ve zdi (1908). Neustále hledal prostor, kam uložit svá díla natrvalo, a v roce 1912 si postavil vlastní vilu s ateliérem na Hradčanech. Koncem tohoto roku znovu navázal přátelství i spolupráci s Jakubem Demlem, jak o tom svědčí druhá část jejich vzájemných dopisů.

V době, kdy byly psány dopisy z druhé knihy této korespondence, se František Bílek výtvarně podílel na Demlových knihách daleko více než v období předchozím. Prvním společným dílem po obnovení přátelství byla deníková kniha Pro budoucí poutníky a poutnice (1913). František Bílek nakreslil portrét Elišky Wiesenbergerové do Demlova Tance Smrti (1914), litograficky přepsal lyrickou prózu Miriam (1916), vytvořil dřevoryty pro druhé vydání Mých přátel (1917), reliéfní vazbu pro překlad Slavíka svatého Bonaventury (1916) nebo obálku pro první svazek řady Šlépějí (1917). Pozdější druhou roztržku s Jakubem Demlem předznamenal již v roce 1920 Bílkův přestup k Československé církvi. Přesto oba tvůrci našli ve dvacátých letech ještě jednu velkou společnou ideu – sokolství. František Bílek obrazem doprovodil dvě Demlovy sokolské knihy, Sokolskou čítanku (1923) a Sestrám (1924).

I po utichnutí korespondence je Bílek přítomen v Demlových knihách a v jeho dopisech jiným adresátům, především jako osobnost nerozlučně spjatá s Otokarem Březinou. Spolu s ním tak zůstává jednou z ústředních postav Demlova díla od počátku až do konce.
 
Jakub Deml (20. 8. 1878 Tasov – 10. 2. 1961 Třebíč)

Básník a katolický kněz. Autor zhruba stovky knih, z nichž některé patří k základním dílům moderní české literatury. Jeho prózy Hrad Smrti (1912) a Tanec Smrti (1914) inspirovaly české surrealisty novým ztvárněním snu. K nejznámějším Demlovým knihám patří lyrické apostrofy květin Moji přátelé (1913), šestadvacet svazků básnického dokumentu Šlépěje (1917 – 1941) či Mé svědectví o Otokaru Březinovi (1931) a Zapomenuté světlo (1934). Jedinečným rysem Demlova psaní je vzájemné propojení knih, z nichž postupně vzniká živý a dramatický celek.

Po absolvování brněnského bohosloveckého semináře byl Jakub Deml v roce 1902 vysvěcen na kněze. V duchovní správě působil velmi krátce a pro konflikty s brněnskou konzistoří byl už v roce 1911 zbaven kněžských povinností a později předčasně penzionován. Krátce před první světovou válkou nesměl kvůli údajně pohoršlivému životu pobývat na venkově a vrátil se tam až po krátkém intermezzu v Praze. V roce 1922 si postavil dům v rodném Tasově, kde žil až do smrti.

V období, do něhož spadají dopisy shrnuté v této knize, byl Jakub Deml jedním z nejoddanějších spolupracovníků Josefa Floriana při vydávání edice Studium. V téže době debutoval knihou Slovo k Otčenáši Františka Bílka (1904) a básnickou knihou Notantur Lumina (1907). V době návratů do Babic se rovněž odehrála řada událostí, jež daly vzniknout Demlovým prvním deníkově-dokumentárním knihám Rosnička (1912), Domů (1913) a Pro budoucí poutníky a poutnice (1913).

Korespondenci Jakuba Demla vydává nakladatelství Dauphin
https://www.dauphin.cz/search.html?searchstr=deml

Vy na loktech nosíte mé srdce – Simeon; ó kéž jsem lehký pro Vás svojí čistotou, a k podobenství Nemluvňátka přestvořen! „Nemohu nějak zakončiti dopis“ – „Neukončuji, abych mohl v blízkých dnech pokračovati“ – můj milovaný, kdo řekl něco podobného! Taková slova se nevymýšlejí; jak zlatý pel a šťáva medová, žárem Slunce vyvěrají z květinových kalichů – z kalicha ohnivého Vašeho srdce, a Vy pravíte ke mně: Poď, včeličko, je to dobré! A včelička je smutná a bzučí: „Ano, kvítečko Boží, ráda bych, ale já nevím, jestli za chvíli neumru, nožky mám celé zapatlané práškem z květů jedových, a já se toho tak namlsala, že mne přepadají chvilkami mrákoty, a vosk mého těla, jak může být dobrý, a jak bude možno dělati z něho svíce oltářní! Ó já nešťastná včelka! A jak mne můj raneček tíží, a já si bezpochyby uhnala nemoc nezhojitelnou, a já jsem unavena, i křidélka jsou těžká, a vítr i slabší zdá se mi tak silným, a můj úl tak daleko, tak dávno jsem neviděla naši Královnu – o kvítečko Boží, což jestli je všechno už pozdě!?“ – – Můj milý, slova Vaše jsou tak tichá, jak musejí být, aby byla zářením Pravdy, a ta tichost je svědectvím Pravdy – a Pravda je Světlo, a Světlo ve tmě svítí, a já čtu Vaši bolest: „… kdy mi který ze Světců světa pohledem svým poví o Pánu: On je nejen Cesta a Život – i – Pravda!?“ Ó můj milý, já první jsem temnota – a já první této Vaší bolesti neobsáhnu… Pravdu povídám, a nemohu doufat, že Vaše světlo kdy spatřím! Jak mne to trápí! Petr nikdy „neviděl“ – protože zhřešil. On „neviděl“. A jak čtu na konci čtvrtého Evangelia, řekl mu Kristus: „Co tobě po tom?“ – Petrovi bylo jen praveno: „Následuj mne“ – „Ty poď za mnou.“ A Petrovi bylo praveno: „Ty půjdeš, kam se ti nebude chtíti…“ Petr zhřešil. A třebas prvním z apoštolů – byl odsouzen k temnotě, k nevidění…! Duše „chce“, kde je světlo – tam chce jíti, chce choditi ve světle, ale Petrovi řekla Pravda: „Ty půjdeš, kam se ti nebude chtíti…“ Petře, Ty Jsi snad „spatřil“ a „viděl“ – a „Ty můžeš povídat, nanejvýš co jsi viděl – ale ty nemůžeš povídat, co vidíš – protože nevidíš nic! Ty jsi zhřešil – Ty poď za mnou – ne ve Mně, ale za mnou – s očima a rukama zavázanýma… Ty poď za mnou – a o Jana se nestarej, Jan je miláček, a on může všady, kam mohu Já – a Já jdu k Otci…“

Milý, milý můj: rozumíte mému smutku? Mému mlčení? Je to mlčení, že na světě, a snad i na nebi, nemůže být bolestnějšího! – – Je potřeba jiných muk „očist“cových? ó můj milý! Nepřestávejte se za mne modliti, protože modlitba Vaše mi pomáhá – k tomu: abych „chodil za Vámi…“ A snad se Bůh smiluje, pro Vaši modlitbu, a snad Syn Boží přijde, dotkne se mých očí a řekne: Chci, abys viděl! A slinou dotekne se mých uší a řekne: Efeta – A snad potom, můj drahý, uslyším Váš hlas… A to všechno pro Vaši modlitbu…! Či i já, umíraje, zvolám s bolestí: „Scribantur haec in generatione altera!? (Ať to napíše pokolení příští.)“ Což tedy i já nesmím ještě psát? A jako Mojžíš (pro vinu) umřít před zemí zaslíbenou? Můj milý, rozumíte mé bolesti? A tato bolest pro mne, donedávna, nebyla tak těžkou… jak sladko jest nést břemeno svých vin! ale odnedávna: opravdu je těžkou, ta bolest má: od chvíle té, kdy jste mne miloval… Tedy pro Vaši Lásku je mi to tak těžké – nebo jaký smutek, řekla-li choť: jsem neplodná… – Ó můj – milý, mohu Vám kdy učinit co horšího? zasadit hlubší ránu? Sám sebe více odsoudit? Modlete se – za zemřelého…

Jak je mi těžko, něco jiného Vám říci – něco veselého – „Je radost jako píseň ztracená ze žití vyššího, zpívaná v opojení mystického vína – jak úsměv na zářící tváři spícího, jímž náhle procitlý na sen svůj zapomíná…“ Což, já někdy ve spaní či v zapomnění (své tíhy) promluvím něco veselého – ale veselost Vaše, můj drahý, je veselost Janova: veselost života – neusnulého, nespícího, nezapomínajícího… Ale modlete se, drahý, ať mě Bůh posiluje (pro Vaši Lásku), aspoň sny…

A kdy pak já Vám na Váš poslední list odpovím? Toto všechno, co dnes jsem odpověděl, jen odpověď na Vaše jediné slovo: „Pravda“

Biografie – nové knihy

Moje dlouhé mlčení Eriky Bezdíčkové. Osud jaký může stvořit jen život

Myslím, že nebylo u nás novináře, který by ji  neznal. Žilinská rodačka Erika Kellermannová-Bezdíčková (* 1931) dosud...

Věčný Benvenuto Cellini. Světový sochař, který žil tím, co napsal

V záplavě různých memoárů většinou s diskutabilní úrovní jsem sáhla po delší době rovněž po nepříliš vydařených...

Rozzlobený Aloys Skoumal píše do svého deníku Spiritus iratus

Po knize korespondence mezi Aloysem Skoumalem (1904-1988) a Františkem Halasem a Janem Čepem, nazvané Spiritus agens Aloys Skoumal (...

Jakub Deml. Korespondence. Vzpomínky na Josefa Floriana

Pátý svazek edice Korespondence poprvé představuje rozsáhlý rukopis Jakuba Demla z let 1950–1951, kdy jeho práce nesměly vych...

Samomluvy Miroslava Macka. Neobyčejná kniha lékaře, politika, milovníka dobrých vín a staromilce

Dnes už naopak nepochybuji, že Samomluvy Miroslava Macka psal muž inteligentní, prozíravý i samorostlý. Do r...

Myšlenky z knih

Toto bych chtěl pro své děti, kdyby byly ještě malé. Chtěl bych, aby vyrostly s pocitem, že jsou vládci svých životů. Chtěl bych, aby byly šťastné, ale také aby se staraly o štěstí druhých. Chtěl bych, aby byly emocionálně odolné, aby mohly odrážet nevyhnutelný stres a zklamání, které život občas přinese. Chtěl bych, aby měly důvěru ve svou schopnost učit se po celý život a přizpůsobit se světu, který se rok od roku mění stále rychleji. Chtěl bych, aby měly cíle, po kterých opravdu touží. Chtěl bych, aby byly schopné kriticky přemýšlet a činit racionální rozhodnutí, která jim pomohou dosáhnout jejich cílů. Chtěl bych, aby měly morální hodnoty, které pomáhají dávat smysl a strukturu jejich životům, a doufám, že to budou lidské hodnoty - hodnoty, které mají co do činění s lidskými právy a povinnostmi, a ne s pošlapáním těchto práv.
Peter Gray