na_vlastni_kuziNa konci roku 2010 jsme se dozvěděli, že ve svém bytě v Praze (Soukenická ulice) zemřela autorka známého autobiografického vyprávění Na vlastní kůži Heda Kovályová – Margoliová ve věku 91 let.  Její knihu jako jednu z prvních  vydalo  nakladatelství 68 Publishers v Torontu v roce 1973, doma ve vlasti vyšla v Československém spisovateli v roee 1992.

Byla manželkou Rudolfa Margolia (1913 -1952), náměstka ministra zahraničního obchodu, kterého komunistická zvůle popravila  po zinscenovaném politickém procesu  v listopadu 1952,
a to spolu s deseti dalšími (Rudolf Slánský, *1901, generální tajemník KSČ, Vladimír Clementis, *1902, ministr zahraničních věcí, Otto Fischl, *1902, náměstek ministra financí, Josef Frank, *1909, zástupce generálního tajemníka KSČ, Ludvík Frejka, *1904, přednosta národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky, Bedřich Geminder, *1901, vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČ, Bedřich Reicin, *1911, náměstek ministra národní obrany, André Simone, * 1895, redaktor Rudého práva, Otto Šling, *1912, vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Brně a Karel Šváb, *1904, náměstek ministra národní bezpečnosti). Kromě nich byli na doživotí odsouzeni Vavro Hajdů, * 1913, náměstek ministra zahraničních věcí, Evžen Löbl, *1907, náměstek ministra zahraničního obchodu a Artur London, *1915, náměstek ministra zahraničních věcí.

Připomeňme v této souvislosti, že v roce 2011 uplyne 60 let, kdy od ledna 1951 byla zatýkána  postupně většina účastníků zinscenovaného procesu
(nejprve byl již v roce 1949 začen Evžen Löbl, po něm v říjnu 1950 Otto Šling, v lednu 1951 následovali další a po jejich krutých výsleších dal tehdejší prezident republiky Klement Gottwlad zatknout nakonec  také svého přítele Rudolfa Slánského z obavy, aby nebyl sám vtažen do celého případu. Přitom ještě v červenci téhož roku ho vyznamenal nejvyšším řádem k jeho 50. narozeninám, kdy také vyšly knižně Slánského projevy, které byly po jeho zatčení okamžitě stahovány ze všech knihkupectví, Letecké závody Rudolfa Slánského v Letňanech byly rovněž velmi rychle přejmenovány na Letňanské strojírny.

Vše probíhalo v režii sovětských poradců a příslušníků KGB s pomocí příslušníků čs. StB.

Fyzickým nátlakem a  po nekonečných nehumánních  výsleších bylo všech 14 obžalovaných  donuceno naučit se nazpaměť své výpovědi. Ty jim napsali sami jejich vyšetřovatelé a ještě několikrát před hlavním soudním líčením byli z toho zkoušeni. Průběh procesu byl vysílán Čs. rozhlasem, po celé zemi byly všechny tlampače v permanenci. Komunisté  organizovali na všech místech rozsáhlé odhlasovávání petic, v nichž byl požadován trest smrti pro všechny obžalované. Na ÚV KSČ došlo tehdy na 8500 těchto štvavých a zavrženíhodných dokumentů.

O vině a trestech se rozhodlo v Moskvě a na ÚV KSČ.

Žádosti o milost  Klement Gottwlad zamítl, poprava 11 odsouzených se konala brzy ráno 3. prosince 1952 na Pankráci. Úmrtní list obdržela paní Margoliová až po třech letech, příčina smrti: „Udušení z oběšení“. A když pátrala ustavičně mnoho let po ostatcích svého manžela, zjistila, že po vykonání rozsudku byla těla popravených zpopelněna a popel předán dvěma příslušníkům StB k odstranění. „Řidič tatraplánu prý tehdy zažertoval: Tohle je poprvé, co v tom autě vezu čtrnáct lidí – nás tři a těch jedenáct v pytli… Kousek za Prahou začala kola vozu klouzat po náledí. Bezpečáci vystoupili a roztrousili popel po vozovce“,  psala tehdy ve svém románu vdova po jednom z těch zpopelněných.  

Kniha je otřesným svědectvím nejen o výsleších a procesu, ale také o tom, jakého pronásledování byly vdovy po oběšených  vystaveny.
„Desítky jedovatých pohledů mě sledovaly, když jsem se šourala po chodníku co noha nohu mine a chvílemi se zastavovala, abych nabrala dech. Byla jsem připravena na to, že mě někdo napadne, že odněkud přiletí kámen – některým ženám odsouzených se to stalo.“  Už v lednu začala tahanice  o její byt. Vyšší orgány (!) se rozhodly vystěhovat vdovy z Prahy někam do nějakých vesniček, kde dostaly k obývání prý  „celý domek“. Podala si alespoň žádost     o uvolnění nejnutnějších věcí pro sebe: „…a tak mi zůstala postel, stůl a dvě židle, jídelní náčiní pro dvě osoby a nějaké hrnce a pánev z kuchyně. Odvoz věcí probíhal podle plánu, až na jednu maličkost. Dítěti jsem řekla, že se musíme přestěhovat, a proto, že prodávám všechno, co nepotřebujeme… ale prosil, abych „neprodávala“ nové rádio, které jsem koupila k našim posledním společným vánocům. Ivánek si je náramně zamiloval a celé hodiny si hrál se všemi těmi knoflíky…“   Zní to neuvěřitelně, ale prokurátor na její žádost prohlásil příslušníkům a referentům: „Právo na to má, ale jestli je chce uplatňovat, ať nás žaluje. Ať to zkusí, a uvidí, jak s ní zatočíme!“

kovalyova_margoliovaTeprve v období Pražského jara 1968 se čs. veřejnost dozvěděla, že již v roce 1963 byli všichni obžalovaní stranicky i soudně rehabilitováni. Tehdy k 1. máji 1968 udělil  prezident Ludvík Svoboda řády (Hrdina ČSSR)  in memoriam  V. Clementisovi a  J. Frankovi, Řád republiky L. Frejkovi, V. Hajdů, A. Londonovi, R. Margoliovi, A. Simonovi, B. Geminderovi a E. Löblovi.


Heda Kovalyová-Margoliová vypráví vše prostě, bez sebelítosti a v tom je síla jejího příběhu nesporná,  v tom spočívá její lidská velikost.
Vlastní otřesy, radosti a smutky, odvahu a vzdor vnímáme z každé její věty, cítíme neobyčejné sympatie k této ženě, jež prošla nezměrným utrpením. Když se dozvěděla o rehabilitaci, napsala generálnímu prokurátorovi   žádost, aby byly vyvozeny trestní důsledky proti všem, kdo zavinili smrt Rudolfa Margolia, protože tito lidé věděli, že posílají na smrt nevinného člověka, a tím se dopustili zločinu vraždy…Následovalo pozvání na ministerstvo spravedlnosti , kde měla sepsat ztráty, které utrpěla odsouzením svého manžela. „Sedla jsem tudíž k psacímu stroji a naklepala listinu, nadepsanou  Seznam ztrát, které jsme já a můj syn utrpěli zatčením a odsouzením Rudolfa Margolia: Ztráta otce. Ztráta manžela. Ztráta cti. Ztráta zdraví. Ztráta zaměstnání a možnosti dokončit studium. Ztráta víry ve stranu a spravedlnost. Těch bodů bylo asi deset. Teprve na posledním místě jsem uvedla Ztráta majetku.“

Podle příkazu opět z míst nejvyšších ministerstvo spravedlnosti omezilo finanční odškodnění „pouze  na náhradu za zabavené svršky, odhadnuté na nejnižší možnou částku. Od té se pak ještě odečetla suma, o kterou by se tyto věci znehodnotily, kdybychom je celá léta používali. Vysloužili si zvláštní pochvalu, protože vdovám, z nichž některé byly už staré a nemocné, vyplatili skutečně jen naprosté minimum. A z celkového obnosu, určeného na úhradu odškodnění, velkou část státu ušetřili… “
Tři ministři byli tehdy sesazeni, dva nejhorší mučitelé z Ruzyně na pár let odsouzeni do vězení. Po roce byli amnestováni a ihned dostali dobrá a výnosná místa.

Rodinnou historii Rudolfa Margolia sepsal ještě jeho syn Ivan Margolius a vyšla v roce 2007 v nakladatelství Argo pod názvem Praha za zrcadlem.

Tehdy šedesátiletý  autor byl původní profesí architekt. Rozhodl se pátrat sám v sobě, ve vzpomínkách svých příbuzných, v nejrůznějších dokumentech  a pokusit se o portrét  nevinně popraveného člověka, alespoň vypsat, jak se rodinná historie obráží v jeho vlastním životě. Pozadím mu byly dějiny Evropy 20. století – z nich zvláště holocaust a krátce na to antisemitismus 50. let.

Mezi třemi, kteří se dožili amnestie, byl také doživotně odsouzený Artur London, který popsal celý hrůzný proces v slavné knize Doznání, která vyšla ve Francii (Gallimard Paris, 1968) a poté u nás (Stráž Vimperk. 1969). Ještě Evžen Löbl sepsal Svedectvo o procese (Vydavatelství  politické literatury v roce 1968).

V každé krizi se nejlíp osvědčovali ti lidé, kteří vyznávali nejprostší  – lásku k životu.
Přesto ze všech  těch knih nejvýstižněji dodnes znějí  jako filozofická tresť   věty právě zemřelé Hedy Kovályové-Margoliové, když ve své knize říká: „V každé krizi se nejlíp osvědčovali ti lidé, kteří vyznávali nejprostší  – lásku k životu. Ti dovedli nejen instinktivně najít způsob, jak sami sebe uchránit od nebezpečí, ale byli většinou  ochotni   i pomoci bez vypočítavosti a falešného hrdinství.“ A na jiném místě, když vzpomíná na období Pražského jara, kdy v pražském  Veletržním paláci bylo k prasknutí a kdy se zamýšlela, co mohou tito mladí lidé vědět o demokracii, jak mohou vědět, co chtějí? „Ale jak večer pokračoval, my starší jsme nestačili žasnout. Nejen přesnost a jasnost všech myšlenek, které tam byly vysloveny, a vysoká úroveň diskuse, ale sám klid a ukázněnost toho obrovského shromáždění dokazovaly, že ti mladí vědí naprosto jasně, co chtějí a co už nikdy nechtějí, z čeho mohou slevit i čeho už se nikdy nevzdají…“

Muselo následovat dalších dvacet let totalitního nemilosrdného, absurdního režimu abnormální normalizace, aby se mohly začít naplňovat obecně platné ideály – svoboda, pravda, spravedlnost, demokracie, a to s velkými obtížemi na dlouhé cestě našimi životy, ale i životy našich potomků. Proto čest památce těm, kteří za tyto ideály kdy položili své životy nebo byli o své životy násilím připraveni.

Biografie – nové knihy

Rozzlobený Aloys Skoumal píše do svého deníku Spiritus iratus

Po knize korespondence mezi Aloysem Skoumalem (1904-1988) a Františkem Halasem a Janem Čepem, nazvané Spiritus agens Aloys Skoumal (...

Jakub Deml. Korespondence. Vzpomínky na Josefa Floriana

Pátý svazek edice Korespondence poprvé představuje rozsáhlý rukopis Jakuba Demla z let 1950–1951, kdy jeho práce nesměly vych...

Samomluvy Miroslava Macka. Neobyčejná kniha lékaře, politika, milovníka dobrých vín a staromilce

Dnes už naopak nepochybuji, že Samomluvy Miroslava Macka psal muž inteligentní, prozíravý i samorostlý. Do r...

Všechno o mém otci Milanu Lasicovi sepsala jeho dcera Hana

Kniha Všechno o mém otci má podtitul. 100 + odpovědí Milana Lasici na otázky, které mu nikdo předtím nepoložil, a snad ani na...

Marcel Proust. Dva díly biografie geniálního spisovatele jehož málokdo četl, ale každý zná

Dvoudílná monografie mapující detailně život a dílo autora, které téměř nikdo nečetl ale všichni o něm zasvěceně hovoř...

Myšlenky z knih

Psycholog k matce: Nevím, jestli vás moje diagnóza potěší, ale vyšetřil jsem jak jeho učitele, tak jeho a mohu vám sdělit, že váš syn netrpí ani dyslexií, ani dysgrafií, nemá poruchu pozornosti a není ani hyperaktivní, ani hloupý. Váš syn je prostě takový ten typický malý, nevychovaný, drzý, sprostý a líný spratek!