muj labyrintPoslední kniha fakticky i symbolicky uzavírá osudový kruh života Bohumily Grögerové, která už neodmyslitelně patří k nejvýraznějším českým autorům. Ve třech částech Mládí, Loučení a Branka na klíč je skryto tajemství podivuhodného labyrintu života, kterému říkáme život.

Zatímco v části Mládí jiskří vzpomínky na čtyřicátá léta min. století, na počátky mateřství, v Loučení převládají vzpomínky na odcházení Josefa Hiršala a v poslední části převládají intezivní, ale tiše plynoucí zážitky posledních dvou let.


Bohumila Grögerová v knize nepřímo potvrzuje, co pocítili mnozí na dohled svého odchodu do nebytí. Dotek pravdy, dotek pochopení smyslu života, dotek okamžiku, kdy se v naší mysli i slovech může projevit pokora a pochopení pro vše dobré i zlé, co nás potkalo.

„Každý máme svůj život, svůj vlastní labyrint. Žijeme v něm a většinou až staří si uvědomíme jeho pravou podstatu, ozřejmíme si tragédii lidského údělu.“

Na mnoha místech se vzpomínky Bohumily Grögerové prolínají se snem a vytvářejí novou realitu, ve které splývá čas i prostor. Její slova, věty, myšlenky neprochází filtrem rozumu, ale jakoby přicházela shůry a dotýkají se citelně, mnohdy i bolestně, každého vnímavého čtenáře. Myšlenky k nám přichází lehce a pomalu a každou chvíli cítím mezi řádky slova, která nejsou nikde tištěna... život je složitý jen v našich myslích, skutečnost je jednoduchá cesta, po které kráčí každý z nás. Jde jen o míru vnímání, o schopnost uvědomování si sebe sama na této smysluplné pouti.

Kniha, která dle mého, měla kandidovat na knihu roku.

Můj labyrint / Bohumila Grögerová / vydalo Nakladatelství Pavel Mervart, Červený Kostelec 2014

grogerova bohumila
Bohumila Grögerová

Ukázky z knihy:

Je pravé poledne, úpal. Dva jezdci na koních, zpola kryti vysokou trávou za plotem naší zahrady. Každý závan vzduchu, byť sebeslabší, je vítán. Včely zmizely, nahradila je hejna bílých motýlů. Parno, bezvětří. Beru si stoličku a usedám na vyvýšeném místě. Před očima se mi do výšky vypíná a do šíře rozpíná obrovitá třešeň – ode dne, kdy Joska zemřel, to pro mne není třešeň, nýbrž strom, pod nímž by ve věčném objetí měly spočinout naše duše – je to strom Yggdrasil.

Podle starých pramenů severské mytologie je osou světa, stromem života a osudu. Spojuje nebe, zemi i podzemní svět. Je jediným stromem v ráji, seděl pod ním Adam. On sám sebe nevnímal, aniž se od okolí rozeznával. Seděl v dokonalé harmonii pod Yggdrasilem. Ráj nebyl veliký. Snad jako naše zahrada? Byl však dokonalý. Vzkvétaly v něm všechny tvary jen jedenkrát a proto byly dokonalé. Vše bylo nehybné. Ráj nevznikl, prostě byl tu. Každá věc byla tím, čím se jevila. Pod Yggdrasilem seděl Adam. Vše tu bylo jen pro něj. V okamžiku, kdy jím to proniklo jako blesk, učinil posunek. Uchopil větev, ať se zlomí – a vědět.

Stalo se.

Zrodil se čas a smrt, Adam se ženou, stvořenou z vlastního těla, musí opustit ráj. Láska a smrt ruku v ruce opouští ráj – trest za zvídavost, za touhu, za lidskou nedokonalou lásku. Lidskou zvídavost však nelze uhasit. – A co bylo před rájem, stromem Yggdrasilem a před Adamem?

Nejstarší, dosud živý kult se opírá o skalní kresby v jižní Austrálii, staré nejméně 6 000 let, které zpodobňují duhového hada – plazil se po pouštní zemi, vytvářel hory, údolí a řeky. Bylo prý to období snů, ale já, obyčejný člověk, toužím usnout a spát pod Yggdrasilem…

-----
Překvapuje mne množství detailů, které mi dávno vypadly z hlavy – třeba staré moravismy, které jsem slýchala jako dítě – a především nejrůznější nepoužívaná, dávno zapomenutá latina, které jsem se učila osm let na reálném gymnáziu, měla ji i ráda, ale nikdy s ní nepracovala ani nepřišla do styku. A ta se to v mé hlavě osvěžuje, komicky míchá a mate.

------
lížíme se k mému starému domovu. Srdce mi buší, už-už jsme tady. Před otevřenými domovními dveřmi na balkonku u rozbořeného zábradlí nestojí jako kdysi v „Brance z pantů“ utrápená vyhublá žena.

Dnes je branka s poštovní schránkou na klíč, který já nikdy nedostanu. Schůdky do domku jsou dřevěné, nové a vedou ještě dál na velkou, zčásti zastřešenou a zasklenou verandu plnou květin. Je tu místo pro stolek a dvě křesílka. Zasklené dveře vedou ještě dál, na nezastřešenou plochu, k níž se sklánějí větve staré rozsochaté hrušky.

Domek je uvnitř stejný jako v době, kdy jsem tu žila, můj pokoj je v podstatě netknutý, jak jsme ho vymýšleli a zařizovali s Joskou, až na to, že přibylo množství knih, časopisů, rukopisů a já přivážím další.

Jediná věc mne zaskočila: je tu tma. Obrovská meruňka rozprostřela své silné husté větve po jedné straně domku, okna mého i Míšina vedlejšího pokoje jsou hustě zastíněná a zamřížovaná. Když tu večer uléhám, napadne mě: budu tu – navzdory šeru a slábnoucímu zraku – moci psát? Žádnou jinou potřebu už necítím.


Biografie – nové knihy

Rozhovory s Aničkou Viktora Fischla patří mezi knihy odposlouchané

Hovory s Aničkou patří mezi knihy "odposlouchané", jak je sám autor nazýval, a z nichž nejznámější je bezpochyby ta věnovan...

Jaroslav Durych. Život a dílo ve vztahu muže a ženy

Kniha se zaměřuje na jedno z nejvýznamnějších témat umělecké prózy Jaroslava Durycha, jímž je vztah muže a ženy. Zmíněn...

Arnošt Lustig i Ota Pavel. Krásně jsem si početl

Korespondence Arnošta Lustiga s Otou Pavlem, maminkou Terezií a sestrou Hankou. ...

Věčný Benvenuto Cellini. Světový sochař, který žil tím, co napsal

V záplavě různých memoárů většinou s diskutabilní úrovní jsem sáhla po delší době rovněž po nepříliš vydařených...

Potkávání setkávání – Listování v osudech Zdeňka K. Slabého

V knize Potkávání setkávání – Listování v osudech Zdeňka K. Slabého (*9. 6. 1930) (vydal Volvox Globator, 2015) nalezn...

Inspirující myšlenky...

Četl jsem v anekdotách z dějin Anglie za doby Cromwellovy, že jistá voskářka v Dublinu prodávala výborné svíčky, zhotovené z tuku Angličanů. Po nějaké době jeden z jejích zákazníků si jí stěžoval, že jeho svíčka nebyla již tak dobrá. „Ach, to je bohužel tím,“ odpověděla obchodnice, „že jsme tento měsíc neměli dost Angličanů.“ Táži se, kdo měl větší vinu: ti, kdo Angličany pobíjeli, nebo tato žena, jež vyráběla svíčky z jejich sádla?
Voltaire, Filosofický slovník: Lidojedi