fencl ondrej neff 600
Velmi čtivý knižní rozhovor Ivo Fencla s takřka renesanční osobností Ondřejem Neffem, předkládá nejen nové vize a prognózy, ale dokazuje, že psaní je královskou zábavou. Svazek doprovází bibliografie knižních prací.

Kdo je Ondřej Neff? Zbytečná otázka
náleží k podstatným evropským autorům sci-fi a přes dvacet let komentuje politiku. Novinář, spisovatel, fotograf a pedagog publikuje nejvíce v denících Lidové noviny a Neviditelný pes, druhý z nichž sám vymyslel a založil. Krom toho vydal okolo sedmdesáti knižních titulů, je překládán do cizích jazyků a jeho prózy vycházejí v zahraničních i našich antologiích, zatímco on sám stačí se zamilovanou činorodostí adaptovat klasické verneovky. Neff, známý na síti i jako Aston, stvořil rovněž ceněné komiksy, mj. s Kájou Saudkem, psal pilně pro rozhlas a televizi, láká ho divadlo. Maluje. Zkouší stále něco nového, umí živě a názorně vyprávět a vysvětlovat, přednáší o fotografii a píše o ní do dalšího vlastního deníku Digineff.

Jelikož mu je hyperaktivita vrozenou samozřejmostí, opětovně se musí smiřovat s tím, že irituje lidi bez téhle možná i pošetilé potřeby stále tvořit. Pragmaticky racionálním přístupem k světu možná rozčaruje nejednu poetičtější povahu. Může však jinak? I vědecká fantazie je koneckonců básní a syn velkého vypravěče Vladimíra Neffa umí taky vyprávět; jinak a po svém.

Královská zábava / Ondřej Neff a Ivo Fencl / Vydala Akropolis, 2010 / Pátý svazek edice Osobnost


Ukázka z knihy

NĚCO JE JINAK

Po „zpracování Verna“ jste volně pokračoval mapováním české, později veškeré světové science fiction.
Ale zase přišly konkrétní postrky. Redaktorka Irena Malá ze Zlatého máje si přečetla Verna a řekla si o stať na téma Souček a Milena Karlová, redaktorka Albatrosu, kde vedla knižnici literární teorie, ve Zlatém máji tu stať četla. Právě na jejím základě jsem i dostal příležitost připsat okolo této budoucí kapitoly i kapitoly další, o dalších českých autorech, a těší mě, že jsem tedy byl tehdy tím, kdo se pustil do džungle mačetou, i když bylo obtížné sesbírat literaturu, i když jsem něměl k dispozici žádné katalogy, nic. Ale pomohli mi lidé, s kterými jsem se seznámil, když jsem dělal knížku o Vernovi. Romantičtí fanoušci science fiction.

A jak vám pomohli?
Půjčili mi některé knihy. A další mi poradil, ale základem stejně byla četba. A posedlost.

Další z vašich mnoha světů...
Mne to strašně zajímalo, tohle objevování. A vycházet z toho, co vás baví, je základ úspěchu.

Šlo taky každopádně o průkopnictví.
A především to šlo těžko. Z toho důvodu, že opravdu neexistovala sekundární literatura a nebylo tedy vůbec jednoduché zpracovat třeba Karla Hlouchu (1880-1957).

Někdo ale pomohl?
Hlavně Robert Málek, což byl tak trochu šejdíř, ale znal spousty knížek. Nebo Bořek Sita. A hrozně i Slovník pseudonymů, který ale vůbec nešlo sehnat.

Jak to?
Byla v něm jména politicky neúnosných lidí, třeba Čestmíra Vejdělka. O něm nesmělo vyjít ani slůvko, i když byl taky sci-fi autor. I ten Slovník pseudonymů onen debilní režim stáhl z knihoven a já ho získal až díky té Státní a tomu, že si ho směly půjčovat instituce. Jedna knihovnice mi ho prostě koupila a proběhlo to poctivě a k tomu narovnání nakonec došlo, jak říká Hašek.

Dobře, ale něco málo v Něco je jinak chybí. Není to jenom Čestmír Vejdělek.
Samozřejmě, že člověk nešel hlavou přímo proti zdi, tedy pokud jste měl rozum. Chybí tam i mnozí raritní autoři, kteří nám tenkrát unikli, a něco jsem neměl nebo nestihl přečíst.

Fanatici tlačí do SF poličky kdeco. Dělali to tedy hlavně tenkrát, v dobré víře a aby vůbec česká sci-fi byla.
To máte pravdu. Šel jsem Prahou, potkal kamaráda. „Co děláš?“ ptá se. „Píšu dějiny české sci-fi.“ „Ona nějaká existuje?“

Hodně obsáhl i slovník Jiřího Černého, pak jste ho zveřejňovali na pokračování v Ikarii. A dnes je zase aktuální knížka Přemysla Houžvičky (nar. 1971) Od Kolára k Faucharovi.
Ano, to jsou přínosy, i když je tam hodně okrajového. Černý byl pracovník Ústavu pro matematické stroje, kde měli sci-fi hnízdo. Bylo víc takových hnízd. Ale nejpodstatněji zapracoval Ivan Adamovič. Jeho slovník vyšel roku 1995.

S vaší úvodní studií Pět etap české fantastiky. Pracovně bych ji označil jako váš třetí díl Něco je jinak (1981) a Tří esejím o české sci-fi (1985). Tak či tak jste se etabloval jako jeden z nejvýznamnějších teoretiků a zůstal jím léta. Roku 1988 jste např. revidoval a textem i fotografiemi doplnil silně informativní knihu Vladimira Gakova Putování na stroji času…, což byly taky dějiny sci-fi. Co si myslíte o podobných ruských knížkách, které k nám tehdy pronikaly?
Že jich nebylo tak moc a že měli Sověti dobré literární historiky. Tak třeba Jevgenij Brandis. Napsal i Vernův životopis, vyšel česky (1981), a pro ilustraci: Když jsem psal Něco je jinak, chtěl jsem tam mít i kapitolu o faustovské legendě. Nejdůkladnější literaturu jsem našel ruskou.

Čtyřlístkolog Pavel Chrz mi kdysi nastínil věru svébytný úkol. Analyzovat, které Čtyřlístky jsou sci-fi, které fantasy, které pohádkami, detektivkami atd. O fanaticích SF už taky víme. Jak vnímáte hru na „je to sci-fi“? Děláte si ještě hlavu s definicemi?
Ne. To už nemá vůbec žádný smysl, pokud ho to kdy mělo. Byl jsem už proti tendencím strkat do sci-fi každou pitomůstku s prvkem fantaskna a dokonce si myslím, že sci-fi je sci-fi jen pokud je jako taková psána, vydávána a čtena, a že je to stejně žánrová literatura jako detektivka. Představte si, že bychom do detektivek vřadili i knihy, kde někdo něco ukradne nebo někdo někoho zabije.

Možná ale teď zaměňujete ryzí detektivku „podle pravidel“ s kriminálním příběhem a zašel jste do opačného extrému.
Ano, neberme to doslova. Čapek ani Wells taky neříkali, že píší v žánru vědecké fantastiky, ale tady zavládla na přelomu 70. a 80. let skutečně až dětinská touha, aby bylo fantastiky nejvíc, i včetně toho Quida Marii Vyskočila.

Jak tedy vnímáte Adamovičův slovník? A chvíli, kdy jste byl fakticky „přebit“ na poli svého bádání?
Ale vy tomuhle vůbec nerozumíte! Jaképak přebit? Adamovičem? Já byl první.

Neříkám, že ne.

První, a ani regiment Adamovičů mi to nevezme, i kdyby se pachtil do úmoru. A když už jsme u toho pyšnění, tak jsem byl byl první i na internetu a v digitální fotografii.

Nerozčilujte se! Napijte se.
Jakmile se zkrátka něco prodává v zelinářství, není už dál už pro mne. Chodím po nevyšlapaných pěšinkách.


Biografie – nové knihy

Rozhovory s Aničkou Viktora Fischla patří mezi knihy odposlouchané

Hovory s Aničkou patří mezi knihy "odposlouchané", jak je sám autor nazýval, a z nichž nejznámější je bezpochyby ta věnovan...

Jaroslav Durych. Život a dílo ve vztahu muže a ženy

Kniha se zaměřuje na jedno z nejvýznamnějších témat umělecké prózy Jaroslava Durycha, jímž je vztah muže a ženy. Zmíněn...

Arnošt Lustig i Ota Pavel. Krásně jsem si početl

Korespondence Arnošta Lustiga s Otou Pavlem, maminkou Terezií a sestrou Hankou. ...

Věčný Benvenuto Cellini. Světový sochař, který žil tím, co napsal

V záplavě různých memoárů většinou s diskutabilní úrovní jsem sáhla po delší době rovněž po nepříliš vydařených...

Potkávání setkávání – Listování v osudech Zdeňka K. Slabého

V knize Potkávání setkávání – Listování v osudech Zdeňka K. Slabého (*9. 6. 1930) (vydal Volvox Globator, 2015) nalezn...

Inspirující myšlenky...

Na tomto místě je vhodné zeptat se, co je to soucit. Mnozí jej totiž chválí jako ctnost a soucitného muže nazývají dobrým mužem. I to je duševní vada, protože člověk takto chybující se vzdaluje od pravdy. Soucit je vada malicherného ducha slábnoucího při pohledu na cizí zla. Soucit je proto běžný u těch nejhorších; jsou to stařeny a obyčejné ženské, koho dojímají slzy největších zločinců. Soucit je chorobný stav duše vyvolaný pohledem na cizí potíže nebo smutek z cizího neštěstí, o němž si člověk myslí, že je nezasloužené. Takový chorobný stav však mudrce nepostihuje. Mudrc tudíž necítí soucit, protože to není možné bez ubohosti duše. Soucit je blízký bídě, neboť z ní něco má a něco z ní bere. Soucit je chorobný stav duší příliš poděšených bídou.
Seneca, O laskavosti