Trilogie Země zamyšlená spisovatele a malíře Ladislava Stehlíka  (1908 -1987) je neodmyslitelně součástí našeho literárního pokladu.  Potkával se nejen s půvabnou jihočeskou krajinou, ale též s mnoha zajímavými osobnostmi. Na ty zase vzpomíná jeho dcera, která si ponechala své dívčí jméno Blanka Stehlíková (*1933), ve sličné knížce Abeceda lásky (vydala Mladá fronta, 240 stran) s množstvím portrétů a ilustračních kreseb známých výtvarníků.

abeceda lasky


Na doprovodných snímcích poznáváme ještě mladičkou autorku při její rozsáhlé kurátorské činnosti v galeriích u nás, ale též v Japonsku.

Dlouhá léta pracovala v Kabinetu  pro teorii, kritiku a dokumentaci Svazu čs. výtvarných umělců a po tříleté novinářské činnosti ve Večerní Praze (1968 – 1970) si zvolila svobodné povolání. Podařilo se jí sepsat a vydat rozsáhlou knižnici o našich předních výtvarnících a ilustrátorech, samostatně pak  o Karlu Štěchovi, Adolfu Bornovi, Radku Pilařovi, Ondřeji Sekorovi, Zdeňku Burianovi, Oldřichu Hlavsovi. V angličtině vyšla pak  její kniha Česká avantgarda a český knižní design (1996).

Je nadále velmi činná jako členka výtvarných porot, zejména literatury pro děti a mládež,
ale také aktivně působí ve vědecké radě Památníku Terezín. Není výstavy, na které bychom Blanku Stehlíkovou nepotkali anebo od ní  nečetli výtvarné recenze v novinách a časopisech. Tak jako její tatínek poznala za svůj život tolik známých a ctihodných osobností, že nutně dospěla k závěru napsat o těch, které důvěrně poznala a jejichž příběhy si zcela určitě najdou své čtenáře.   Je jich celá šedesátka a Blanka Stehlíková  o nich vypráví vskutku pozoruhodné, často groteskní či dobrodružné životní postřehy a  události s nimi spjaté. Nechybí v nich humor  a příslovečné výroky  nebo obdivná uznání, co všechno autorka z vystavených artefaktů vyhádala a vyzkoumala.

Také si myslíme spolu s autorkou, že nastala  ta správná chvíle, že sáhla do své paměti pro vzpomínky,  které rozčlenila do pěti částí:
Čas dětství, Čas nadějí, Čas odpovědnosti, Čas ztráty iluzí a Čas otevřené opony.

Čteme o všech těch bojích a zápasech našich předních umělců v dobách zlých i dobrých, zlomených a napřímených, strastiplných a nadějných, ale nikdy se nevzdávajících a bouřlivě se vyjadřujících svými artefakty – věrně ilustrujících atmosféru, za jakých vznikaly.

Všechno to byli něčí žáci, kteří na své učitele tak rádi vzpomínají.
Moje setkávání s Karlem Svolinským,  V čarovné zahradě Cyrila Boudy, Filemon a Baucis z Kouřimské ulice (o Radovanu Lukavském), Nerozluční Majka a František Černý, S Janem Rambouskem na hrázi věčnosti, Třináctá komnata Karla Müllera, Patriarcha Lev Šimák, Tis Jindřicha Chalupeckého,  Král humoru Adolf Born, Evy Bednářové svět meditace  i trýzně,  Díky, Jene Kutálku až po výtvarnou redakci Albatrosu (bylo jich sedm), něžnou duši Vladimíra Komárka a k osamělému běžci Zdenku Seydlovi – to je pouze část těch nádherných kapitol, které padnou hned do očí a neubráníte se jejich okamžitému přečtení.

V tom je ostatně kouzlo vyprávění, čeho všeho si autorka všimla, co v ní zůstalo hluboko zakořeněno, čím ji dotyčná osobnost uchvátila, zaujala, povznesla, zušlechtila, ale též roztesknila  či naopak rozesmála v prostředí, jež je též popsáno velmi věrným způsobem a se znalostí podrobností, o nichž nelze ani na okamžik pochybovat, protože tu osobnost autenticky dokreslují.
Od autorky zasvěcených kritik a recenzí je to zvlášť milé, že nám kromě  zevrubného hodnocení tvorby přibližuje slavné autory a tvůrce z jejich lidské stránky, v jejich až mnohdy nechtěných či nezáviděníhodných situacích. Tady je ten půvab, za nímž si lze představit také neuvěřitelný rozsah autorčina spektra a jejího  duševního bohatství.

Každému takovému autorovi, který prožil chvíle radosti i štěstí, chvíle zarmoucení a nadějí s lidmi, jež jsme sice poznali, ale pouze podle  jejich díla a uměleckých činů, patří poděkování.  Neponechává si vzpomínky jen pro sebe nebo - jak říkáme, nebere si je sebou  do hrobu – nikoli oslavnou formou (jak se stalo módou psaní o současných celebritách), ale způsobem, který lze označit jako umění vyprávět, povídat si  a svěřovat se svým posluchačům a čtenářům.                      

Biografie – nové knihy

Paní Hemingwayová aneb osudy manželek Ernesta Hemingwaye

Když jsem spatřila upoutávku na knihu s jednoduchým názvem Paní Hemingwayová, okamžitě mne začala trápit otázka: která asi...

Ivan Diviš. Teorie spolehlivosti je upřímná i tragická výpověď z let 1960 – 1999

Velmi upřímná výpověď člověka a jednoho života v kontexu doby. Texty z let 1960/1999 aneb rozsáhlá kniha krátkých prozaick...

Park Honan - Shakespeare, vynikající a čtivá kniha o světové legendě

Už víc jak 400 let jsou světu známá díla podepsaná Shakespearem.  Mezi desítkami knih, které ročně o něm vycházejí j...

Zdánlivé zbytečnosti. Vzpomínky na Ladislava Fukse, trocha lekce psaní. Radí Jan Kameníček

Kniha Zdánlivé zbytečnosti (Powerprint, 2013, 192 stran) od Kafkova pokračovatele Jana Kameníčka je knihou přinejmenším podvoj...

Blanka Stehlíková. Dcera malíře Ladislava Stehlíka o osobnostech naší kultury

Trilogie Země zamyšlená spisovatele a malíře Ladislava Stehlíka  (1908 -1987) je neodmyslitelně součástí našeho literá...

Inspirující myšlenky...

Skromnost je v podstatě společenská ctnost, svědčí o velikém vzdělání; je to sebezapření směrem ven, sebezapření, které proto, že vychází z veliké vnitřní hodnoty, je považováno za nejvyšší vlastnost člověka. A tak slyšíme, že dav chválí u nejznamenitějších lidí především skromnost, aniž se nějak zvlášť dává strhnout ostatními kvalitami. Skromnost je však vždycky spojena s licoměrností a je to jistý druh lichocení, které je tím účinnější, protože nevtíravě dělá druhému dobře, nemate jej v jeho blaženém sebecitu. Avšak všechno, co se nazývá dobrou společností, spočívá ve stále rostoucím popření sama sebe, takže societa se nakonec bude rovnat absolutní nule.
Johann Wolfgang Goethe