moje_dlouhe_mlceniÚtlá knížka Dlouhé mlčení od Eriky  Bezdíčkové  (Kartuziánské nakladatelství, Brno) vzbuzuje  pozornost naší veřejnosti. Vždyť v minulosti jsme  ji znali ještě jako redaktorku Čs. rozhlasu nebo Technických novin, nejvíce však jako tlumočnici a překladatelku Brněnských výstav a veletrhů  (BVV). Nikdy nerada mluvila o svém židovském původu, který byl pro ni spíše přítěží a způsoboval její „kádrové či personální“ nesnáze v obou totalitních režimech.

Společenské události v naší zemi za poslední období (zvláště pak nepoučitelnost některých mladých lidí, kteří se uchylují k extrémismu, křísí antisemitismus, rasismus, a rozsévají  xenofobní nenávist)  přiměly  tuto citlivou a přesto neobyčejně statečnou a odvážnou ženu, aby vydala svědectví o svém životě a holocaustu, jak zní též podtitul její knížky.

Žilinská rodačka Erika Kellermannová-Bezdíčková (*1931) dosud trpí (ale zároveň je tomu  vděčna) nevysvětlitelnou skutečností, že přežila obě strašné totality 20. století, v jejímž průsečíku se ocitla. 
Vždy ji hrozilo pronásledování, ba dokonce smrt  v koncentračním táboře, kde přišla o všechny své rodinné příslušníky, v pozdějších letech se nevyhnula perzekuci  pro svůj židovský původ, ale zejména pro své neohrožené politické postoje musela vzdorovat proti všem příkořím.

Postupně se  stávala více veřejně známou, nejen tím, že deset let pracovala v redakci čtyřjazyčného magazínu BVV a vedla zde tiskové středisko pro zahraniční novináře,  že překládá německé a rakouské autory, že se známým spisovatelem Ludvíkem Kunderovu spolupracovala na knize „Toulky jižní Moravou“,  že má značný podíl na knize „Svět mezi dvěma stráněmi“ (k 80. výročí první Výstavy čs. kultury v roce 1928), nebo že   editovala knihu „Brno známé a neznámé“.  Již delší dobu vede také webové stránky Židovské obce v Brně.

Dokumentární film Sedm světel 
má na té popularitě rovněž velký podíl, i když z filmařského hlediska se nejedná o přiliš povedený dokument Olgy Sommerové. (ale který je, že? pozn. redakce) Hovoří v něm šest žen, které přežily válku a mezi nimi je  naše Erika.

Kupodivu přichystal osud naší autorce také chvíle, dny a léta, na něž v knize ráda vzpomíná. 
Když jí například v roce 1992 německá společnost Lufthansa pozvala s ostatními novináři, aby psali o ekologické likvidaci odpadů z generálních oprav letadel. Po její otištěné reportáži  splnila se její životní touha v podobě   pozvání toutéž společností do Izraele, kde „prožila život jako ve snách“. V osadě, jež nese jméno  našeho prezidenta  Masaryka, se potkala s muži jejího věku, kteří se sem po druhé světové válce odstěhovali.  Nebyl však mezi nimi žádný z kamarádů jejího dětství, všechny pohltil holocaust.

Myslím, že nebylo u nás novináře, který by ji  neznal.
Pamatuji se na četné příhody, kdy dokázala simultánně hovořit a překládat z němčiny a maďarštiny, pamatuji, s jakou radostí  jezdila po moravských památných místech, kde jsme ve vinných sklípcích zpívali společně moravské písničky a tančili verbuňk nebo čardáš.  Jak vzpomínala ve chvilkách rozjímání na své rozhlasové učitele Otu Poppera - Pavla, Zdeňka Jirotku nebo  Zdeňka Mahlera a v televizi  na Valtra Feldsteina.  Stěží se jí hovořilo o svém druhém jménu po Pavlu Bezdíčkovi, s nímž spojila svůj život. Dnes o tom veřejně píše. Bylo to v padesátých letech, kdy jako pracovník ministerstva národní obrany stál před otázkou, zda setrvá v manželství se Židovkou anebo zvolí kariéru v zaměstnání?  Zvolil to druhé, jejich dceři Janě byly tři měsíce, syn mohl jít už do školky. V sedmdesátých letech, když její tchán profesor Vilibald Bezdíček, rektor Vysokého učení technického v Brně, podepsal Chartu 77, neunikl pozornost nikdo ani z rodiny  naší Eriky.

Naše autorka má velkou rodinu – tři děti, šest vnuků, čtyři pravnoučata. Neskutečné se stalo skutečností, o jaké nikdy ani nepomýšlela. Spíše se obávala, že její zdraví a život poznamená navždy pobyt v koncentračním táboře, odkud se zachránila útěkem z pochodu smrti,  vrátila se a v její rodné zemi ji čekalo prázdno a bezprizorní dvouleté toulání po evropských zemích, kde hledala svou existenci. O tom však bude vyprávět její druhá kniha, zatím s pracovním názvem Těžký návrat.   

Erika Bezdíčková - Moje dlouhé mlčení, Kartuziánské nakladatelství, Brno 2010, celkem 96 stran + 34 fotografií na 16 stranách 


Biografie – nové knihy

Rozhovory s Aničkou Viktora Fischla patří mezi knihy odposlouchané

Hovory s Aničkou patří mezi knihy "odposlouchané", jak je sám autor nazýval, a z nichž nejznámější je bezpochyby ta věnovan...

Jaroslav Durych. Život a dílo ve vztahu muže a ženy

Kniha se zaměřuje na jedno z nejvýznamnějších témat umělecké prózy Jaroslava Durycha, jímž je vztah muže a ženy. Zmíněn...

Arnošt Lustig i Ota Pavel. Krásně jsem si početl

Korespondence Arnošta Lustiga s Otou Pavlem, maminkou Terezií a sestrou Hankou. ...

Věčný Benvenuto Cellini. Světový sochař, který žil tím, co napsal

V záplavě různých memoárů většinou s diskutabilní úrovní jsem sáhla po delší době rovněž po nepříliš vydařených...

Potkávání setkávání – Listování v osudech Zdeňka K. Slabého

V knize Potkávání setkávání – Listování v osudech Zdeňka K. Slabého (*9. 6. 1930) (vydal Volvox Globator, 2015) nalezn...

Inspirující myšlenky...

Mezi mými spisy zaujímá zvláštní místo můj Zarathustra. Dal jsem jím lidstvu největší dar, kterého se mu podnes dostalo. Tato kniha, kniha s hlasem znícím nad tisíciletími, není pouze nejvyšší ze všech knih, pravou a vlastní knihou vzduchu velehor – celá věc „člověk“ leží v nesmírné dálce pod ní – je také knihou nejhlubší, zrozenou z nejvnitřnějšího bohatství pravdy a každý okov, který do ní sestoupí, vynoří se naplněn zlatem a dobrem.
Friedrich Nietzsche (1844 – 1900), Ecce homo