denik berrovaZápisky mladé francouzské dívky židovské víry Hélène Berrové jsou inteligentní, vnímavé a na mnoha místech objevujeme velmi zajímavé souvislosti, jež zapadají do každé společnosti v jakémkoliv čase a nejen do nesmírně složité a strachem prostoupené doby druhé světové války. Je obdivuhodné, jak ve věku 23 let vnímala iracionalitu chování nejen jednotlivců, ale i celého systému.

Hélène zachycuje atmosféru strachu a nejistoty, v níž žijí ti pařížští Židé, kteří dosud unikají deportaci.
Mrazivé jsou myšlenky na osud deportovaných. Co je na vzdáleném Východě očekává? Představa je stále nejasná, obavy jsou smíšeny s nadějí, postupně se však hrůza zhmotňuje do stále konkrétnější podoby.
K nejpůsobivějším stránkám knihy patří úvahy o tom, zda si připnout na šaty či nikoli žlutou židovskou hvězdu, jak přikazuje nové německé nařízení, či řádky věnované postojům některých lidí okolo, kteří navzdory jasné skutečnosti zůstávali k tragédiím před svýma očima nepochopitelně nechápaví.
Opravdu obdivuhodná a přínosná biografie spojená se silným čtenářským zážitkem, kde nic není vykonstruované, ale vše se opírá o postřehy ze skutečných událostí.

„Proč mě německý voják, když ho potkám na ulici, nezfackuje nebo mi nezačne nadávat? Proč mi často i podrží dveře do metra, nebo řekne pardon, když vejde přede mnou? Proč? – protože ti lidé nevědí, nebo spíš přestali myslet; jsou k tomu, aby udělali, co se jim v tu chvíli poručí. Ale jak je nepochopitelně nelogické přidržet mi dveře v metru a zítra mě třeba poslat do tábora, to už nevidí; přitom budu pořád jedna a táž osoba. Princip kauzality jim nic neříká... A nemyslí, ano, znovu se k tomu vracím, to je základ všeho zla; to je síla, o kterou se tenhle režim opírá. Zrušit myšlení jednotlivce, umlčet jeho svědomí, to je první krok nacismu...

Deník Hélène Berrové bývá často srovnáván s nejznámějším svědectvím podobného druhu, s deníkovými zápisky Anne Frankové.
Postavíme-li obě autorky pomyslně vedle sebe, najdeme mezi nimi vedle toho, co mají společné, také několik podstatných rozdílů. Obě zachycují přibližně stejné období, roky 1942 až 1944. Zatímco mladičká Anne strávila tuto dobu v úkrytu, omezena jen na svět soukromých vztahů a své bohaté fantazie, o osm let starší Héle`ne naopak bylo dopřáno prožít tento čas „na svobodě“, byť ve stále se stahujícím kruhu ohrožení. Obě autorky jsou vybaveny mimořádnou vnímavostí a citlivostí, obě dovedou mistrně zacházet se slovem, spojuje je také vitalita a láska k životu. Obě také v průběhu času zachyceného v deníku lidsky dozrávají – Anne ve vztazích s lidmi okolo sebe, Hélène vedle toho také v praktické aktivitě, službě druhým.

Hélène Berrová (1921- 1945)
Hélène, studentka anglistiky na Sorbonně, získala v červnu 1942 diplom za vynikající práci o Shakespearově pojetí římských dějin. Vzhledem k protižidovským zákonům nemohl dál studovat oficiálně a činila tak tajně. V té tobě ale již žila několik paralelních životů: už od roku 1941 pracovala v podzemní organizaci, která zachraňovala židovské děti před deportací. V této odvážné službě vytrvala až do konce. Rozhodně však neobětovala svůj soukromý, citový život – v deníku tak můžeme sledovat rostoucí neporozumění ve vztahu s nepřítomným přítelem Gérardem i zrod vztahu nového, když Héle`ne potkává svou životní lásku, spolužáka Jeana Morawieckého. V dubnu 1945 podlehla tyfu v koncentračním táboře Bergen-Belsen.

Na záložce knihy se píše...

První zápis v deníku je datován 7. dubna 1942, poslední 15. února 1944...
Osobní rovina se prolíná s pozorováními a úvahami o stále temnější a tragičtější realitě, která mladou ženu obklopuje. Hélène popisuje svou práci v organizaci pro pomoc židovským dětem, zachycuje atmosféru strachu a nejistoty, v níž žijí ti pařížští Židé, kteří dosud unikají deportaci. Mrazivé jsou myšlenky na osud deportovaných. Co je na vzdáleném Východě očekává? Představa je stále nejasná, obavy jsou smíšeny s nadějí, postupně se však hrůza zhmotňuje do stále konkrétnější podoby. K nejpůsobivějším stránkám knihy patří úvahy o tom, zda si připnout na šaty či nikoli žlutou židovskou hvězdu, jak přikazuje nové německé nařízení, či řádky věnované postojům některých lidí okolo, kteří navzdory jasné skutečnosti zůstávali k tragédiím před svýma očima nepochopitelně nechápaví.

Deník / Berrová Hélène / Vyšehrad, 2009

Biografie – nové knihy

Paní Hemingwayová aneb osudy manželek Ernesta Hemingwaye

Když jsem spatřila upoutávku na knihu s jednoduchým názvem Paní Hemingwayová, okamžitě mne začala trápit otázka: která asi...

Ivan Diviš. Teorie spolehlivosti je upřímná i tragická výpověď z let 1960 – 1999

Velmi upřímná výpověď člověka a jednoho života v kontexu doby. Texty z let 1960/1999 aneb rozsáhlá kniha krátkých prozaick...

Park Honan - Shakespeare, vynikající a čtivá kniha o světové legendě

Už víc jak 400 let jsou světu známá díla podepsaná Shakespearem.  Mezi desítkami knih, které ročně o něm vycházejí j...

Zdánlivé zbytečnosti. Vzpomínky na Ladislava Fukse, trocha lekce psaní. Radí Jan Kameníček

Kniha Zdánlivé zbytečnosti (Powerprint, 2013, 192 stran) od Kafkova pokračovatele Jana Kameníčka je knihou přinejmenším podvoj...

Blanka Stehlíková. Dcera malíře Ladislava Stehlíka o osobnostech naší kultury

Trilogie Země zamyšlená spisovatele a malíře Ladislava Stehlíka  (1908 -1987) je neodmyslitelně součástí našeho literá...

Inspirující myšlenky...

Neumím rozlišit západní civilizaci od jiných. Nevím, v čem by měl být elementární rozdíl. Prožila jsem celý svůj život uprostřed Evropy, všechno ostatní znám jenom zprostředkovaně a povrchně. Můžu si namlouvat, že miluju přírodu, ale stejně vím, že je to zkrocená příroda. Příroda, kterou jsme si tak dlouho utvářeli k obrazu svému, až je z ní to, co je: mrzáček. Trochu ho litujeme, trochu se nám oškliví. Odvracíme oči od zrcadla, které nám nastavuje, ale pořád před tím zrcadlem stojíme. Není kam jinam jít. Konflikt s civilizací je na jiné úrovni vlastně konflikt s imperativem divočiny uvnitř sebe samého. Ten problém nemáme šanci vyřešit. Proto je dobré ponechat si aspoň sny. Ráda píšu příběhy s mladými protagonisty. Důvod je jednoduchý: dokud hrdinové nezestárnou, nejsou jejich sny ani ztroskotané, ani směšné. A navíc, mladí nectí předpisy a omezení. V tom cítím naději, protože nic jiného než neustálé překračování pochybných hranic nemůže s problémy světa hnout.
Iva Procházková, spisovatelka