allen woody vedlejsi priznaky
Newyorčan Woody Allen je citlivý na pseudovědecká pojednání o triviálních detailech ze života velkých mužů, na hovory o pochybných módních tématech (např. o létajících talířích), na neplodné intelektuálské úvahy stejně jako na snobismus, na mafii či oblíbené zločinecké memoáry, na zneužívání armaceutik, je citlivý k problému smrti, náboženství a mnoha a mnoha jiným věcem - a způsob, jakým ve svých dvaadvaceti povídkách našeho výboru toto vše prezentuje, je veskrze humorný, mísící parodii, satiru, klauniádu, grotesku a nonsens.
Jeho humor je laskavý i bláznivý, zcela v tradici Chaplina, bratří Marxových nebo Jamese Thurbera.

 I když však jsou Allenovi hrdinové vesměs pošetilí a směšní a jejich vyhlídky málo slibné, k jejich vlastnostem nepatří se vzdávat. Opakují své chyby znovu a znovu s jakousi umíněnou nadějí. A hořkosměšným předivem Allenových příběhů občas prosvítá i náznak, že tato naděje nemusí být úplně marná.
V závěru snad nejpůsobivějšího Allenova filmu
Manhattan to potvrzuje i sedmnáctiletá přítelkyně hlavního hrdiny, když se Allen coby scenárista Isaac nemůže smířit s myšlenkou, že se s ní bude muset na půl roku rozloučit, ačkoli ji samozřejmě celý film odmítal.
Z úst sedmnáctileté dívky se žárlícímu a škarohlídskému Isaacovi dostává tohoto poučení: "Každý se nenechá zkorumpovat. Lidem musíš trochu věřit. "

Michael Žantovský
v doslovu knihy

Woody Allen,
vlastním jménem Allen Stewart Konigsberg (*1.12. 1935 v Bronxu), je světově proslulý režisér, scenárista, spisovatel, herec a komik. Patří k ojedinělým světovým autorům, režisérům, kteří mají jasný autorský rukopis. Nápadité scénáře potvrzují jeho mimořádný talent i intelektuální společenský přehled, ačkoli nedokončil ani první semestr na Newyorské univerzitě. Potom se snažil prosadit jako tvůrce vtipných gagů pro komiky a pro různá vystoupení v nočních podnicích. Je ale také hercem, spisovatelem a v neposlední řade i jazzmanem, hráčem na klarinet.

Ukázky:

Šílencův návrat

Šílenství je stav relativní. Kdo může říct, kdo z nás je skutečně šílený? A tak, i když bloudím Central Parkem v šatech prožraných od molů a v chirurgické masce, vykřikuji revoluční hesla a hystericky se směju, napadá mi ještě dosud, jestli to, co jsem udělal, bylo opravdu tak iracionální. Neboť, drahý čtenáři, já nebyl vždycky tím, komu se lidově říká "newyorský pouliční cvok", a nepostával jsem vždy u popelnic, z nichž plním igelitové pytlíky kousky provázků a uzávěry od lahví.

Nikoli, býval jsem kdysi velice úspěšný lékař, bydlel jsem na vznešené Upper East Side, projížděl jsem se po městě v hnědém mercedesu, švihácky oděn do celé palety tvídů od nejproslulejších módních návrhářů. Je těžké uvěřit, že já, doktor Ossip Parkis, kdysi známá tvář na divadelních premiérách, v luxusních restaurantech, v koncertních síních a na tenisových kurtech, kde všude jsem oslňoval ostrovtipem a nebezpečným backhandem, jsem nyní občas spatřen, jak jezdím na kolečkových bruslích po Broadwayi, neoholen, s ruksakem na zádech a v šaškovském kloboučku.

Dilema, které předcházelo tomuto katastrofálnímu pádu z výšin, bylo prosté. Žil jsem se ženou, na níž mi velmi záleželo a která měla okouzlující a roztomilou osobnost i duši; byla vysoce kulturní, vtipná, takže bylo potěšením trávit s ní čas. Avšak (a za to proklínám osud) sexuálně mě nevzrušovala Ve stejné době jsem každý večer tajně mizel přes celé město na schůzku s fotomodelkou jménem Tiffany Schmeedererová, jejíž úděsná mentální úroveň byla v převráceném poměru k erotickému vyzařování, které dýchalo z každého jejího póru. Nepochybně jste, drahý čtenáři, slyšel výraz "tělo, které bys z postele nevyhodil". Tiffanino tělo bys nejen z postele nevyhodil, ale ani by se nenechalo. Kůže jako satén či snad jako nejjemnější uzený losos z Nového Skotska, lví hříva kaštanových vlasů, dlouhé nohy jako proutky a tělo tak plné křivek, že přejet rukama po kterékoli jeho části bylo jako svézt se na lochnesce.

Tím nechci říct, že ta, s níž jsem přebýval, brilantní ba dokonce hluboká Olivě Chomská, byla, co se týče fyziognomie, bez půvabu. Vůbec ne. Ve skutečnosti to byla pohledná žena se všemi příslušnými vlastnostmi okouzlující a vtipné hvězdy společnosti a i v posteli si vedla nanejvýš zručně. Možná to bylo tím, že když na Olivě dopadlo z určitého úhlu světlo, začala nevysvětlitelně připomínat mou tetu Rifku. Ne že by Olivě doopravdy vypadala jako sestra mé matky. (Rifka vypadala jako jistá postava ze židovského folklóru jménem gólem.) Byla to jen velmi vzdálená podobnost kolem očí a to jen tehdy, když na ně správně dopadalo světlo. Možná to bylo tímto incestním tabu anebo prostě tím, že tvář a tělo, jaké měla Tiffany Schmeedererová, se vyskytnou jednou za několik miliónů let a obvykle ohlašují příchod doby ledové či světový požár. Zkrátka a dobře, potřeboval jsem od každé z těch dvou to, co v ní bylo nejlepší.

Vzpomínky na dvacátá léta

Poprvé jsem přijel do Chicaga ve dvacátých letech, a to podívat se na boxerský zápas. Byl se mnou Ernest Hemingway a oba jsme bydleli v tréninkovém táboře mistra světa Jacka Dempseyho. Hemingway právě dokončil dvě povídky o profesionálním boxu a shodl jsem se s Gertrudou Steinovou, že sice nejsou špatné, ale bude na nich ještě hodně práce. Dobíral jsem si Hemingwaye kvůli jeho připravovanému románu a hodně jsme se nasmáli a užili si spoustu legrace a pak jsme si navlékli boxerské rukavice a on mi přerazil nos.

Tu zimu jsme si s Alicí Toklasovou a s Picassem najali vilu v jižní Francii. Pracoval jsem tenkrát na knize, která mi připadala jako velký americký román, ale byla vytištěna moc malým písmem, takže jsem ji nedokázal dočíst. Vždycky odpoledne jsem chodíval s Gertrudou Steinovou po místních obchodech nakupovat starožitnosti a pamatuji, jak jsem se jí jednou zeptal, zda si myslí, že bych se měl stát spisovatelem. Tím typicky záhadným způsobem, který nás všechny tak okouzloval, odpověděla: "Ne." Pochopil jsem, že myslí ano, a příští den jsem odplul do Itálie. Itálie mi hodně připomínala Chicago, zejména Benátky, protože v obou městech jsou kanály a ulice jsou plné soch a katedrál od největších renesančních umělců.

Ten měsíc jsme jeli do Picassova ateliéru v Arles, které se dříve jmenovalo Rouen nebo Curych, dokud ho v roce 1589 za vlády Ludvíka Vágního Francouzi nepřejmenovali: (Ludvík byl královský nemanželský parchant ze šestnáctého století a jednal tak prostě s každým.) Picasso se právě tenkrát chystal zahájit éru, která se později stala známou jako jeho "modré období", ale Gertruda Steinová a já jsme k němu přišli na kafe, takže začal o deset minut později. To období trvalo čtyři roky, takže těch deset minut doopravdy tak moc neznamenalo.

Picasso byl malý mužík, který si vynašel zvláštní způsob chůze; kladl jednu nohu před druhou a říkal tomu "kroky". Jeho roztomilým nápadům jsme se smáli, ale koncem třicátých let byl fašismus na vzestupu, takže toho k smíchu jinak moc nebylo. Velice pozorně jsme s Gertrudou Steinovou zkoumali Picassova nová díla a Gertruda Steinová byla toho názoru, že "umění, všechno umění je prostě jen vyjádřením čehosi". Picasso nesouhlasil a řekl: "Dejte mi pokoj. Ted'jím."Já sám jsem cítil, že pravdu má Picasso. Skutečně jedl.

Picassův ateliér se lišil od Matissova v tom, že u Picassa byl nepořádek, zatímco Matisse měl všechno úhledně srovnané. Je podivné, že ve skutečnosti tomu bylo naopak. V září toho roku dostal Matisse objednávku, aby namaloval alegorii, ale vzhledem k nemoci jeho ženy zůstala alegorie nenamalována a místo toho byla nakonec vytapetována. Pamatuji se na tyto události tak přesně, protože to bylo těsně před onou zimou, než jsme se všichni přestěhovali do levného bytu v severním Švýcarsku, kde občas zaprší a pak stejně náhle přestane. Španělský kubista Juán Gris přesvědčil Alici Toklasovou, aby mu stála modelem pro zátiší, a ve svém typickém abstraktním chápání objektů začal rozkládat její tvář a tělo do základních geometrických obrazců, dokud nepřišla policie a nezarazila mu to. Gris pocházel ze španělského venkova a Gertruda Steinová říkávala, že jen opravdový Španěl se dokáže chovat jako on; mluvil totiž španělsky a někdy odjížděl za svou rodinou do Španělska. Bylo skutečně úžasné to sledovat.

Pamatuji, jak jsme jednoho odpoledne seděli v homosexuálním baru v jižní Francii s nohama pohodlně opřenýma na stoličkách v severní Francii, když Gertruda Steinová řekla: "Chce se mi zvracet." Picassovi to připadalo velmi legrační a Matisse a já jsme to pochopili jako signál, že máme odjet do Afriky. O sedm týdnů později jsme v Keni narazili na Hemingwaye. Byl teď do bronzova opálený, měl plnovous a kolem očí a úst už se mu začínal rýsovat ten známý suchý prozaický styl. Tady, na neprobádaném temném kontinentu, musel Hemingway vzdorovat okoralým rtům aspoň tisíckrát. "Co novýho, Erneste?" zeptal jsem se. Začal rozkládat o smrti a dobrodružství, jak to dokázal jen on, a když jsem se probudil, měl už postavený tábor a seděl u velkého ohně a všem nám připravoval moc dobré košer klobásky. Dobíral jsem si ho kvůli jeho novému plnovousu a moc jsme se nasmáli a upíjeli koňak a pak jsme si navlékli boxerské rukavice a on mi přerazil nos.

Ten rok jsem jel podruhé do Paříže, abych se tam setkal s hubeným, nervózním evropským skladatelem s orlím profilem a pozoruhodně bystrýma očima, z něhož se měl jednou stát Igor Stravinskij a ještě později jeho nejlepší přítel. Bydlel jsem v domě Mana Raye a několikrát k nám přišel na večeři Salvador Dali a Dali se rozhodl uspořádat individuální výstavu, což se podařilo, a byl to obrovský úspěch, protože na ni skutečně přišlo jenom jedno individuum, a byla to veselá a mírná francouzská zima. Pamatuji, jak se jedné noci vrátil Scott Fitzgerald se svou ženou Zeldou ze silvestrovského večírku domů. Bylo to v dubnu. Poslední tři měsíce nepili nic kromě šampaňského a týden před návratem sjeli ve slavnostním oblečení s limuzínou z třicetimetrového útesu do oceánu, jen tak z hecu. Na Fitzgeraldových bylo něco opravdového; jejich hodnoty byly hluboko zakořeněné. Byli to velice skromní lidé, a když je později malíř Grant Wood přesvědčil, aby mu stáli modelem pro jeho slavný obraz "Americká gotika", pamatuji, jak jim to lichotilo. Zelda mi vyprávěla, že při každém sezení Scottovi padaly vidle.

V dalších pár letech jsem se se Scottem velice spřátelil a většina našich známých si myslela, že založil postavu hlavního hrdiny svého posledního románu na mně a že já jsem založil svůj životní příběh na jeho předchozím románu a nakonec mě kvůli tomu jedna románová postava žalovala.
Scott měl velké problémy s disciplínou, a třebaže jsme všichni Zeldu zbožňovali, shodovali jsme se, že má nepříznivý vliv na jeho práci, protože jeho produktivita klesla z jednoho románu ročně na občasný kuchařský recept a řádku čárek.

Konečně v roce 1929 jsme všichni odjeli společně do Španělska, kde nás Hemingway představil Manoletovi, což byl citlivý, málem až zženštilý člověk. Nosil přiléhavé toreadorské kalhoty a někdy také pumpky. Manoleto byl doopravdy velký umělec. Měl takovou eleganci, že kdyby se nebyl stal toreadorem, mohl se klidně stát světoznámým účetním.

Toho roku jsme si ve Španělsku užili spoustu legrace, cestovali jsme a psali a Hemingway mě vzal na lov tuňáků a já chytil čtyři plné konzervy a moc jsme se nasmáli a Alice Toklasová se mě zeptala, jestli jsem zamilovaný do Gertrudy Steinové, protože jsem jí věnoval sbírku básní, i když to byly básně od T. S. Eliota, a já řekl, že ano, skutečně ji miluji, ale nikdy by to neklapalo, protože je na mě moc inteligentní, a Alice Toklasová se mnou souhlasila a pak jsme si navlékli boxerské rukavice a Gertruda Steinová mi přerazila nos.


Beletrie světová – nové knihy

Baron na stromě – společnost a dav podle Calvina pohledem ze stromů

Groteskní román italského spisovatele Italo Calvina je situován do 18 století a popisuje neuvěřitelné příhody barona, který jako chlapec vylezl na strom. Učinil tak proto, aby ušel otcovu trestu, protože...

Amsterdam. Jedna z nejbrilantnějších knih McEwana o bezcitnosti a bezděčné krutosti

  Úsporný příběh, za který autor získal v roce 1998 Bookerovu cenu, se odvíjí v nečekaných zvratech a vedle Betonové zahrady jde o nejbrilantnější spisovatelovu psychologickou studii bezcitnosti a bezděčné krutosti.

Marťanská kronika, vizionářské dílo skutečného humanisty Raye Bradburyho

Klasika, kterou naleznete v seznamu 100 nejdůležitějších knih 20. století deníku Le Monde. Kdo nečetl Bradburyho, jednoho z velikánů světové prózy, nemá vztah ke knihám.

451 stupňů Fahrenheita, kanonické dílo Ray Bradburyho z roku 1953!

Bradburyho kanonické mistrovské dílo, ve kterém vykreslil naši utopickou budoucnost, jehož základní myšlenkou je: Myšlení je pro stát nebezpečné a jen státu se má věřit, hlídejte své sousedy a hlavně...

Muž na létající hrazdě. Mimořádná kniha velkého humoristy Jamese Thurbera

V osobnosti Jamese Thurbera (1894 – 1961) vyrostl ve Spojených státech „největší americký humorista od dob Marka Twaina; a stejně tak jako Mark Twain byl Thurber ještě daleko víc než...

Hlad Knuta Hamsuna po identitě umanutého muže, který chce jen psát

Hlad Knuta Hamsuna je čtyřdílný příběh umanutého muže, rozhodnutého žít takřka jen z publikování článků. Jeho hrdost je taková, že je-li mu jednou umožněno přespat v nouzi na strážnici, ráno...

Beránek. Sundala jsem Ježíše z kříže, abych ho vrátila lidem, píše Lenka Procházková

Kniha, která by měla být doporučenou četbou pro všechny kněze a věřící. Zvláště v dnešní době. Popisuje hluboce lidský příběh o hledání pravdy, o smyslu života a integrity jedince ve...

Myšlenky z knih

Byl to myslím Aristoteles, který definoval člověka jako politické zvíře. Myšlenka je to náramně moudrá. Není jen docela jasno, mínil-li Aristoteles, že člověk je podivné zvíře, které dělá politiku, nebo že člověk, který dělá politiku je s odpuštěním zvíře. Obojí výklad má něco do sebe.
Karel Čapek, Lidové noviny 24.12.1922