lovcovy zapisky ilustrace

Když Ivan Sergejevič Turgeněv (1818-1883) vydal v roce 1852 Lovcovy zápisky, byl za ně vypovězen do vyhnanství na svůj statek a teprve po roce se mohl vrátit a pokračovat v literární činnosti. Napsal pak, během svého cestování po Evropě, slavné romány, pro které je považován dodnes za jednoho z největších ruských spisovatelů vedle Dostojevského nebo Tolstého.

Mne ovšem klasické „realistické“ romány příliš nelákají, o to více mám rád prózu, v níž je víc niterného než typového, víc lyrického a metafyzického než analytického. Proto mám rád Mrtvé duše nebo Dikaňku víc než Zločin a trest nebo Vojnu a mír.

Lovcovy zápisky jsou právě tou zvláštní formou prózy, kterou miluji.
Četl jsem je poprvé na podzim 1997 a teď, téměř přesně po deseti letech, znovu. Tehdy mne uklidňovaly, dnes rozechvěly. Setkal jsem se opět se starými známými, se statkáři, mužiky, se šlechtici a především s konkrétními osudy. Jde vidět, že Turgeněv, pocházející ze statkářské rodiny, znal ruský venkov velmi dobře, že ho miloval – lidi i přírodu. Lovcovy zápisky jsou skutečně něco jako vyznání z intimních zážitků. Mají prostou dějovou linii, v níž se během kratochvilného nimrodova putování (za doprovodu myslivce Jermolaje) váže jeden příběh lidského osudu na druhý.
Nejde o soubor kuriozit, nejde o cestovní zprávu, ačkoli i po stránce faktografické, po stránce vnější tvářnosti je tu mnoho zajímavého. Člověk může zažít během života leccos a de facto žádný lidský osud není fádní, normální.

Musíte se ovšem umět správně podívat, ztišit se, přestat myslet na sebe – a k tomu se výborně hodí zastrčený ruský venkov 19. století.
Zcela mimo centrum dění, jednotvárný ve věkovitých zvyklostech, smířený se životem, neaktivní a skloněný pod jho osudu neposkytuje právě on prostor pro těkavé rozptýlení, pro novoty a pro běh za velkým štěstím a velkými sny. Lovec se tu potkává s lidmi, pro něž čas téměř neplyne, jejichž život je pohřbený v jednotvárnosti, ale kteří nejsou nějakou otupělou součástí banální reality, nýbrž jsou jí zraňováni, cítí ji, mají živé srdce, a tak i svůj osud. Veškerá bizarnost pak odpadá, vnějšek ustupuje vnitřku. Stačí zakopnutí, aby si člověk přivodil zranění, které jej na vrcholu životních sil promění v živou mumii (tak je tomu v povídce Živé ostatky), ale právě to je banální, tupá realita – podstatné je to, co takový člověk potom, stranou všech, prožívá. Co může prožívat než zoufalství?
A v tom je Turgeněvovo mistrovství, že nelíčí věci ještě syrové a nevytříbené, že v konkrétních setkáních nahlíží do časové hloubky, do složitého života srdcí vydaných své vlastní deformitě a deformitě okolí.

turgenev by Repin
Ivan Sergejevič Turgeněv na plátně od Ivana Repina (Tretjakovská galerie v Moskvě)


Lovcovy zápisky jsou napsány stručně, prostě, ze srdci k srdci, dle spisovatelovy nátury. Jejich umění i příběhy jsou ruské i všelidské, jsou prostě Turgeněvovy, neboť právě v autenticitě jednotlivce se spojuje jeho vrženost, jedinečnost s lidstvím vůbec.
Reflexe života tu nemá ani stín racionálního nadhledu nebo tendenčnosti, nehlásá názory, výklad – staví nás spíše před nevyložitelné. Ačkoli potkáváme mnoho trpících lidí (každý tu nakonec nějak trpí), boj za zmenšení utrpení není smyslem knihy. Naopak cítíme jeho neodstranitelnost z osudu konkrétních jednotlivců, jimž by ani ta nejlepší budoucnost nemohla vymazat ze srdce to, co už prožili.

Bolest je v Lovcových zápiscích dokonce něčím hluboce pozitivním, díky čemuž člověk získává svůj osud, svou šanci prohloubit se a dozrát.
To, že jsme cítící bytosti, že tak či onak jsme zraňováni, deformováni, že sami zraňujeme, čili že nejsme jen prázdno, kterým se každý podnět prožene bez hlubší odezvy, to je zvláštním zdrojem identity a autenticity. Jsme bolestí voláni k sobě, díky ní můžeme pocítit dobrotu druhého, sami dobrotu prokázat a také odpustit, vcítit se.

V téměř dětské prostotě Turgeněvova textu je hluboká utišenost a usebranost, je tu ostych před tajemstvím člověka. Zlo je jakoby vykoupeno a překonáno odpouštějícím tichem, krásou přírody a jednotvárností venkova, v níž desítky let pomalu přetavují bolest v skromnou moudrost.
Všechno vzájemně harmonuje, snoubí se. Turgeněvův svět není raněn prázdnotou a křečí, nevyrovnává se s nihilismem nebo s novými moderními proudy, je naopak uzavřený do sebe, svými kořeny je spíše tradiční, neproblematický a poněkud idealizovaný. Člověk už jen stěží pochopí, že Rusko v té době bylo na složité cestě od Svaté aliance k Leninovi a že líčení venkova v Lovcových zápiscích mohlo být konzervativními Rusy vnímáno jako neukázněný, starobylý řád znevažující čin.
Lidé jsou si totiž u Turgeněva bytostně rovni – ale to je pouze jakýsi vedlejší důsledek celé té hlubiny lidského osudu, do níž se noří.
Čili lidé nejsou stejní, jejich podstata je jedinečná, nekolektivní a nekolektivizovaná, jsou si však rovni v tom, že žádné společenské postavení nedělá z někoho lepšího člověka, než je ten druhý, ponížený.

Zvláštní součástí Lovcových zápisků je romantický příběh šlechtice Čertopchanova, v němž tragika a zanícení převažují nad smiřující moudrostí.
Je to jakési hluboké adagio, snad na způsob Beethovenova Měsíčního svitu. Působí na mne jako připomínka (umístěná skoro na samém konci knihy), že ani ostatní příběhy nejsou vůbec šťastné, nýbrž spíše tragické, že ten smiřující kontext a nadhled, to prohloubení, není zbavením se tragiky, nýbrž jejím přijetím. Ale ani v tomto příběhu nejde o konfrontaci se zlem, s tvrdým popřením vší smysluplnosti. I zde nakonec krása a šlechetnost, byť pozemsky prohrály, byť uvízly v deformitě, zraněních a zraňováních, vítězí… protože je prostě tak krásná a šlechetná.

lovcovy zapisky ilustrace 2

Turgeněv v Lovcových zápiscích dokáže mistrovsky zachytit vnitřní život člověka, a to pouhým náznakem, letmou skicou situace.
Musel si umět takto všímat lidí, takto cítit, co prožívají, jinak by o tom samozřejmě nikdy nemohl mít potuchy – v tom je realista, totiž že nekonstruuje typy, nevytváří psychologii, ale jen vydává svědectví o chvílích, kdy se v lidech v dané situaci a daným, autentickým, způsobem zaleskl vryp jejich osudu, chvějící se a trpící. Otevřete si tu knihu kdekoli, a přečtete ji celou. Nikdy na ni nezapomenete. Budete se k ní zas a zas vracet kdesi v tichu svého ústraní, protože vám dá možnost být sebou samými, cítit své vrypy a učit se s nimi žít.

LES A STEP / 1849 / Ukázka z knihy

A zvolna ho to táhlo nazpátek —
vesnice, sad a stíny u vrátek,
kde jsou ty velikánské staré lípy
a konvalinky něžně zavoní ti,
kde vrby, seřazené na hrázi,
se sklánějí nad svými odrazy,
kde dubisko se rozkročilo v nivě,
kde cítíš konopí a vůni po kopřivě...
Tam do polí, k obzorům bez hranic,
tam do těch sametových oranic,
kde žitem — jen se dívejte, kam chcete —
lehounké vlny tiše proudí v létě
a těžký paprsek se chvílemi
z průsvitných mráčků smýkne po zemi.
Tam je dobře...

(Z básně svěřené ohni - Překlad Jiří Mulač)

Čtenáře už možná mé zápisky omrzely, a proto jej spěchám uklidnit slibem, že další již připojovat nebudu; avšak nedá mi to, abych na rozloučenou neřekl několik slov o lovu.
Lov s puškou a se psem je krásná věc sama o sobě, für sich, jak se říkávalo zastara; ale dejme tomu, že vám tato vášeň nebyla dána do vínku, přitom však máte rádi přírodu a volnost, a musíte tedy nám, myslivcům, nutně závidět. Nuže poslouchejte.

Zdalipak například víte, co je to za radost vyjet si na jaře před svítáním? Vyjdete před dům... Na tmavošedém nebi ještě sem tam zamrká hvězda, lehký proud vlahého větříku vám chvílemi ovane tvář — ještě je slyšet tlumený, nejasný šepot noci — stromy ztopené v šeru slabounce šumějí. A už kladou na vůz koberec, do nohou stavějí bedýnku se samovarem. Postranní koně se choulí zimou, frkají a přešlapují na svých elegantních nohách; párek bílých hus, jenž právě procitl ze sna, mlčky a pomalu kráčí přes cestu. Za plotem v ovocné zahradě si poklidně chrupe hlídač; každý zvuk jako by stál v prochladlém vzduchu, stál a nemohl skončit. Už jste se usadili, koně rázem vykročili, vůz zarachotil. A vy jedete, jedete kolem kostelíka, pak s kopce napravo, přes hráz. Nad rybníkem stoupají první obláčky páry. Je vám trochu chladno, zvedáte límec a schováváte v něm tvář; jde na vás dřímota. Koně zvučně plácají nohama do louží, kočí si pohvizduje. Už máte za sebou nějaké čtyři versty, lem oblohy se zardívá, v březince se probouzejí kavky a těžce létají sem a tam, vrabci cvrlikají okolo tmavých stohů. Vzduch je světlejší, cesta zřetelnější, obloha jasnější, mráčky bělejší, pole zelenější. V chalupách červeně svítí louče, za vraty je slyšet ospalé hlasy. A mezitím se zapalují červánky; a už se po obloze vystřely zlaté pásy, v dolinách se válí mlha, skřivánci zvonivě prozpěvují, teď zafoukal předjitřní vánek — a už zvolna vyplouvá krvavé slunce. A světlo až vytryskne proudem a vám srdce poskočí v hrudi jako pták. Je vám tak čerstvo, veselo, milo. Vidět je daleko vůkol. Tam za lesíkem je ves a o kousek dál druhá s bílým kostelíkem a tam je březový hájek na kopci; a za ním je mokřina, kam máte namířeno. Přidejte, koně, přidejte! Tryskem kupředu! Už zbývají nejvýš tři versty. Slunce rychle stoupá, obloha je čistá. Bude nádherný den. Proti nám se táhne stádo ze vsi. A už jsme na kopci. Ten rozhled! Řeka se vine na deset verst a matně se modrá v mlze; za ní jsou nasáklá zelená luka, za lukami povlovné kopce a tam v dálce nad mokřinou křičí a krouží čejky. Vlahým leskem, jenž se rozlévá ve vzduchu, jasně proráží dálka, ale jinak než v létě. Jak volně se člověku dýchá, jak čilé jsou jeho údy, jak nabírá síly ovanut dechem jara!

A letní jitro v červenci! Kdo kromě myslivce zažil, co je to za rozkoš toulat se na úsvitě remízkem? Jako zelená linka se klade stopa vašich nohou ve zrosené, zbělalé trávě. Rozhrnete mokrý keř, a ovane vás nasbíraná teplá vůně noci; vzduch je všecek prosycen svěží hořkostí pelyňku a medovou vůní pohanky a jetele; v dálce strmí doubrava a červeně blýská v slunci; dosud je čerstvo, leč denní žár už je cítit. Hlava se zemdleně točí z tolika libých vůní, křovisku nevidět konce. Až leda někde v dálce žloutne zrající žito a v úzkých proužcích se červená pohanka. Teď zaskřípal vůz, krokem přijíždí sedláček, nejdříve staví do stínu koně. Pozdravíte se s ním a jdete dál — a za vámi vesele zazvoní kosa. A slunce stoupá výš. Tráva rychle schne, už se dělá horko. Uplyne hodina dvě. Obloha při krajích tmavne a zmrtvělý vzduch sálá palčivým žárem.
„Kde bych se tu mohl napít, kmotře?" ptáte se žence.
„Tamhle v rokli je studýnka."
Hustým ořeším prorostlým chytlavou trávou scházíte na dno rokle. A vskutku, přímo pod sráznou stěnou se ukrývá pramen; mladinký doubek nedočkavě rozprostřel nad vodou široké větve; velké stříbřité bubliny kolébavě stoupají ode dna pokrytého jemným sametovým mechem. Padnete k zemi, uhasíte žízeň, ale jste líní se hnout. Ležíte ve stínu, dýcháte voňavé vlhko, je vám dobře, ale keře proti vám žhnou a až jakoby žloutnou v slunci. Ale co to? To vítr najednou zadul a přehnal se kolem a vzduch se okolo zachvěl: že by to bylo hřmění? Vyjdete z rokliny ven. Co ten olověný pás na obzoru? Houstne to žár či blíží se mrak? Ale teď už se slabě zablesklo. Tak je to přece bouřka! Dokola ještě jasně svítí slunce — lovit se dosud dá. Leč mrak roste a roste a jeho blízký okraj se teď protáhl, poklesl, rozklenul. Tráva, křoví, všechno teď naráz zhaslo. Honem! Tamhle je myslím seník... honem! A už jste u něho, vevnitř. A teď si jen lij, dešti! Jen si šlehejte, blesky! Tu a tam skápne voda slaměnou střechou na vonné seno. Ale už zase vysvitlo slunce. Je po bouřce, vycházíte ven. Bože, jak vesele jiskří všechno kol vás, jak je vzduch svěží a řídký, jak voní jahodami a houbami!

Ale už přichází večer. Červánky zaplály požárem a zalily půlku oblohy. Slunce zapadá za obzor. Vzduch blízko vás je nějak nápadně průzračný, až skleněný; v dálce se stele měkká mlha na pohled jakoby teplá; zároveň s rosou padá nachový třpyt na palouky ještě před chvílí zalité proudy tekoucího zlata; od stromů i keřů i vysokých stohů sena už lehají dlouhé stíny. Slunce zapadlo; na nebi vzešla hvězda a chvějivě mrká v ohnivém moři západu. Teď už však moře bledne, obloha začíná modrat, stíny pozvolna mizí a vzduch se nalévá mlhou. Je čas jít domů, do vsi, do chalupy, kde máte nocleh. S puškou přes rameno kráčíte rychle, ač vás únava zmáhá. A zatím se snáší noc; po dvaceti krocích už není vidět; psi už se jen tak tak bělají ve tmě. Tamhle nad černými keři se při okraji oblohy trošinku jasní. Co je to? Požár? Ne, to vychází měsíc. A tamhle dole, napravo, už mrkají světýlka ve vsi. A už je tu konečně i vaše chalupa. Okýnkem vidíte stůl, na něm bílý ubrus, hořící svíci, večeři...

A jindy si člověk dá zapřáhnout bryčku a vydá se do lesa na jeřábky. Je veselé projíždět úzkým chodníčkem ve vysokém žitě. Klasy vás zvolna šlehají přes tvář, chrpy se chytají za nohy, křepelky kolem křičí, kůň líně kluše. A už je tu les a v něm stín a ticho. Vysoko nad vámi šepotají statné osiky; dlouhé, převislé větve bříz se ledva pohnou, mohutný dub stojí jako vojín u krásné lípy. Jedete zelenou cestičkou posetou stíny; veliké žluté mouchy nehybně visí v nazlátlém vzduchu a náhle odlétnou; roj mušek víří, ve stínu svítí, na slunci hasne; ptáci poklidně zpívají. Zlatý hlásek pěnkavčin je pln nevinné, sdílné radosti a snoubí se s vůní konvalinek. Dál, dál, hlouběji do lesa. Les je čím dále tišší. Podivné ticho vám padá do srdce; však i kolem vás je to dřímotné ticho. Až teď zavanul vítr a vrcholky stromů se rozšuměly jako vodopád. Loňským hnědým listím tu a tam prorůstá vysoká tráva; hříbky stojí osaměle pod svými kloboučky. Náhle vyskočí ušák a pes za ním vyrazí s hlasitým štěkotem.

A jak je týž les pěkný na podzim, když přilétají sluky! Ty nehnízdí hluboko v lese, ty hledejte při kraji. Nefouká vítr ani nesvítí slunce, není světlo ani stín, není pohyb ani hluk, měkkým vzduchem se rozlévá podzimní vůně podobná vůni vína; mlžný obláček sedí v dáli nad žlutými poli. Mezi holými hnědými větvemi stromů se poklidně bělá nehybná obloha; na lípách někde ještě visí poslední zlaté lístky. Vlhká země se pružně poddává nohám; vysoké, suché býlí se ani nepohne, dlouhá vlákna se lesknou na vybledlé trávě. Hruď klidně dýchá, leč do duše se vkrádá podivný neklid. Jde Lovcovy zápisky te podél lesa, hledíte za psem, a přitom se vám z paměti noří milované obrazy, milované tváře, mrtvé i živé, a dávno zapomenuté dojmy se nečekaně probouzejí; obraznost se vznáší a přelétá jako pták a všechno vám jasně plyne a stojí před očima. Srdce ve vás najednou zatrne a rozbuší se, pak vášnivě poskočí a hned se zas vnoří do hlubin vzpomínek. Celý váš život se rozvíjí lehce a rychle jako svitek; a člověk teď ovládá celou svou minulost, všechny své city a síly i svou duši. A nic vůkol mu v tom nepřekáží — ani slunce není, ani vítr, ani šumot...
A podzimní, jasný, už trochu chladnější a zrána mrazivý den, kdy bříza celá zlatá se jako pohádkový strom malebně rýsuje na světlounce modravém nebi, kdy nízké slunce už nehřeje, září však jasněji než v létě, kdy osikový hájek celý třpytivě prosvítá, jako by mu bylo veselo a lehko, že stojí holý, jinovatka ještě blýská na dně dolin a čerstvý vítr tichounce šustí a honí spadalé zkroucené listí, kdy řekou vesele běží modravé vlny a rytmicky houpají nahoru dolů rozběhlé hejno hus a kachen; kdesi v dálce klape mlýn zpola obrostlý vrbovým houštím a nad ním čiperně krouží holubi a barevně se blýskají ve světlém vzduchu.

Pěkné jsou také letní mlhavé dny, i když je myslivci nemají rádi. Za těchto dnů se nedá střílet: pernatec, jenž vzlétne krok před vámi, ihned zmizí v bělavém cáru stojaté mlhy. Ale jak ticho, jak hluboké ticho je všude kol vás! Všechno je vzhůru a všechno mlčí. Přejdete kolem stromu, a na něm se lísteček nehne — strom si hoví. Jemnými výpary, rovnoměrně rozlitými ve vzduchu, vidíte před sebou dlouhý černý pruh. Myslíte, že je to blízký les; přijdete blíž — a les se promění ve vysokou řádku pelyňku na mezi. Nad vámi, kolem vás, všude je mlha. Až teď zlehka zavanul vítr a zamžený cípek světlounce modrého nebe prosvitl řidnoucí parou, z níž jako by stoupal dým, a už se jí prodral nazlátlý žlutý paprsek a řine se dlouhým proudem, přejede po polích, opře se do háje — a už se zas všechno zatáhlo šerem. Dlouho trvá ten zápas; ale jak nevýslovně nádherný a jasný nastane den, když světlo konečně vítězně zazáří a poslední vlny prohřáté mlhy se buď převalují a stelou jako plátno, nebo se stočí a zmizí daleko v jemně zářící výši...

A teď jste se vydali do vzdálenějších míst, do stepi. Jistě deset verst jste se kodrcali polními cestami, až konečně je tu silnice. Dlouho, dlouho jedete kolem nedohledných řad povozů, kolem zájezdních hospůdek, kde pod stříškou syčí samovar, vrata jsou dokořán a na dvoře stojí studna, jedete od jedné vesnice k druhé, mezi nedozírnými lány, podle zelených konopišť. Straky přeletují po rokytí, ženské s dlouhými hráběmi se loudají po poli; pocestný v chatrném nankinovém fráčku s ranečkem na zádech unaveně kráčí co noha nohu mine; těžký statkářský kočár s šestispřežím urostlých, znavených koní pluje proti vám. Z okna trčí roh polštářku a vzadu na stupátku, na pytli z rohože sedí přikrčen lokaj v kabátě zastříkaný až po uši a přidržuje se provázku. A toto je okresní městečko s bídnými roubenými domky všelijak sesedlými na bok, s nekonečnými ploty, s nevlídnými zděnými stavbami kupců, se starobylým mostem nad hlubokou strží. Dále, dále! A už jsme ve stepním kraji. Pohled z vršku — jaká to krása! Oblé, nízké kopce celé zorané a oseté se rozbíhají v širokých vlnách, mezi nimi se vinou rokliny zarostlé křovím a malé hájky jsou tu roztroušeny v podlouhlých ostrovech, ode vsi ke vsi běží úzké cestičky, bělají se kostelíky, ve vrbinách se živě blyskotá říčka na čtyřech místech zadržená hrázemi, daleko v poli stojí v řádce za sebou dropi, stařičký panský dům s pomocnými staveními, ovocným sadem a humnem sedí přikrčen u malého rybníka. Ale vy jedete dál, ještě dál. Kopce jsou nižší a nižší, stromy skoro žádné. A tady už konečně je ta pláň, ta nedozírná step...!
A chodit za zimního dne ve vysokých závějích na zajíce, dýchat mrazivý ostrý vzduch, mimoděk mhouřit oči před oslnivým drobounkým jiskřením kyprého sněhu, kochat se zelení nebe nad červenavým lesem!... A první jarní dny, kdy se všechno kolem vás třpytí a sesouvá, kdy těžkou parou tajícího sněhu už voní ohřátá země a na lysinkách, v šikmých paprscích slunce důvěřivě zpívají skřivánci a potůčky s veselým zurčením a bubláním se prudce valí z rokle do rokle...

Leč je čas končit. A když už mluvím o jaru — na jaře je i loučení snadné, na jaře lákají dálky i ty, kdo jsou šťastni... Sbohem, čtenáři, a přeju vám hodně štěstí.

Beletrie světová – nové knihy

Srdce temnoty. Fascinující Conradova novela o zhoubné touze po nesmírné moci

 Srdce temnoty je zřejmě nejlepší román anglického spisovatele polského původu Josepha Conrada, který byl tak mimořádným talentem, že ve svých knihách dával Angličanům lekce z jejich mateřštiny.

Stanislav Komárek. Mandaríni je román o smrti, ale také brilantní společenská satira

Komárkova próza Mandaríni, s podtitulem „nepravidelný román“, by si zasloužila i epiteta jako Kniha roku a nebylo by žádným omylem či nedorozuměním, kdyby získala Státní cenu za literaturu. To...

Michail Bulgakov a Mistr a Markétka. Světový román s ilustracemi Borise Jirků

Bezepsoru jeden z největších světových románů. Michail Bulgakov a Mistr a Markétka. Nové ilustrované vydání jednoho z nejznámějších ruských románů s více než osmdesáti obrazy Borise Jirků.

Záhada Edwina Drooda, tajemství nedokončeného románu Charlese Dickense

Záhada Edwina Drooda - zřejmě nejslavnější nedokončený román ve světové literatuře - tajuplný příběh s vraždou a s několika duchařskými motivy.

Nadechnout se. Orwelův pohled na životní prázdnotu a bezcenné cetky povrchní zábavy

Nadechnout se – název knihy, který sám o sobě, bez ohledu na dobový kontext, autora či žánr, evokuje představu touhy (ať proměněné ve skutek nebo ne) po nějaké pozitivní změně...

Ďábel je taky jenom člověk aneb Zoufalství humanitních studií ve čtyřech pidiodstavcích

Myslím, že kdyby pan autor, jistý Hans Rath, nenapsal nikdy nic jiného než tento „vlastní živočichopis“, tak si zaslouží, aby byl zařazen mezi Pány Spisovatele. Zoufalství humanitních studií ve čtyřech...

Victor Hugo a Muž, který se směje. Nejemotivnější román o znetvořeném světě lidí a hledání lásky

Je to zvláštní a mimořádně emotivní román. Na příběhu čtyřčlenné party komediantů dokázal Hugo (1802 – 1885) popsat bez příkras šílenou dobu na přelomu 17. a 18. století. Jak sám...

Inspirující myšlenky...

Člověk ve svém pomýlení mocně zasáhl do přírody. Zdevastoval lesy, a tím i změnil klima a atmosférické podmínky. Vinou člověka úplně vyhynuly některé druhy rostlin a zvířat, ač měly své nenahraditelné místo v ekonomii Přírody. Čistotu vzduchu všude ovlivňuje kouř, řeky jsou špinavé. Tyto a jiné věci jsou neoprávněnými zásahy do Přírody, jež dnešní člověk okázale přehlíží, ale jež mají největší důležitost.
Johann Wolfang von Goethe,1832