Citlivý a mimořádně krásný příběh o pomíjivosti a o tom, jaké to je prožívat život po svém. Příběh překypuje drobnými radostmi a okamžiky ohromující poetičnosti, a pak se něco stane…  

kocici host


Manželé po třicítce bydlí v malém pronajatém domku v klidné části Tokia, on je redaktor, ona korektorka, pracují z domu a prožívají klidný život. Jednoho dne si chlapec od sousedů osvojí toulavé koťátko. Kočka dostane jméno Čibi, což znamená „maličká“, a brzy začne objevovat sousední zahrady. Tak se stane, že jednou zabloudí i na zahrádku manželského páru. Další den přijde znovu a nakonec se odváží vstoupit do domku.

Manžele tento tajemný host fascinuje. Čibi je svobodný duch, chladná a zářivá jako paprsek světla. Bydlí u nich a nebydlí. Patří jim a nepatři. Manželé jí kupují dobroty, pozorují její dovádění v zahradě a rádi si o ní povídají. Život jako by pro ně byl najednou příslibem něčeho víc — dny jsou jasnější a barevnější.

Někdy se bestsellerem stane knížka, od níž by to člověk nečekal. Toto je něžná, přemýšlivá a opravdu poctivá kniha, která nic nepředstírá a na nic si nehraje.
The Guardian

Kočičí host (2001) získala japonskou Cenu Šóheie Kijamy a stala se bestsellerem Sunday Times a New York Times.

Takaši Hiraide (nar. 1950)
Je profesorem na Akademii výtvarných umění v Tame. V současné době žije v Tokiu se svou ženou, básnířkou Micijo Kawano. Největší část jeho díla tvoří poezie, ale publikoval také sbírky esejí, biografie či cestopisy.

Kočičí host / Takaši Hiraide / Host, 2016

Ukázky z knihy:

Nejdřív se zdálo, že mráčky rozptýlené po obloze zůstanou zcela nehybné, ale potom zavál vítr a začal si s nimi zprava i zleva zvolna pohrávat.
Okénko v rohu naší kuchyně se nacházelo přímo proti vysokému dřevěnému plotu, který dosahoval až k vrchnímu okennímu rámu. Mezi oknem a plotem bylo tak málo místa, že by se tudy člověk stěží protáhl. Mléčné okenní sklo vypadalo zevnitř j alko potemnělé plátno v promítacím sále. V dřevěném plotě byla malá díra po suku, skrze niž se na mou železniční linkou, potom bylo třeba vystoupit na malé stanici, kde ani nestavěly expresní vlaky, a vydat se na jih po cestě, která zhruba po deseti minutách chůze začala mírně stoupat. Na vrcholku tohoto kopečku se nacházela křižovatka, a když jste úhlopříčně přešli tu jedinou silnici, jež se vyznačovala jakýms takýms provozen,, začala se cesta zase svažovat...

Lékař mi pak na chodbě sdělil, že mu zbývají asi tak dva týdny.
Zabilo ho to. Na to nezapomeň, pomyslel jsem si. A v tu chvíli mi bylo naprosto jasné, co to bylo.
Potom se ale stalo něco nečekaného. Rakovinové buňky v ledvinách přirozeně odumřely a začaly se z těla odplavovat prostřednictvím moči. Nastalo přechodné zlepšení a J. se zázračně zotavil. Díky silným lékům proti bolesti byl schopen přijímat návštěvy a znovu jsme spolu mohli vesele rozprávět jako dřív. Jelikož jsem byl čerstvě na volné noze, přišlo mi to velmi vhod. Celé čtyři měsíce jsem za ním věrně dojížděl do nemocnice na předměstí, dočista jako bychom se zase scházeli někde v hospodě.

J. se v té době věnoval novému vydání svého souborného díla, které jeho přátelé mezitím uspořádali do sbírky. S vypětím všech sil stihl projít korektury, a dokonce složil čtyři nové básně, ale potom v květnu roku 1988 zemřel.
Zpětně mi připadá, že třicátníci prožívají opravdu kruté období. Člověk si užívá a netuší, že je na rozcestí a že může i nemusí uniknout velkému trápení.
To, že nejlepší je protloukat se psaním na vlastní pěst, jsem se naučil od mnoha spisovatelů, se kterými jsem za ty roky pracoval. Je to zvláštní, ale právě to, že jsem celá ta léta svým skromným dílem přispíval k jejich práci, vedlo nakonec k tomu, že jsem se osamostatnil.

Ke svým spisovatelům jsem choval přirozenou úctu, a přestože mezi námi panoval jistý odstup, byli mi blízcí téměř jako rodina a o několik z nich jsem se staral až do chvíle, kdy vydechli naposledy.
Teď mi však bylo hodně přes třicet, střední věk se hlásil a já s prací redaktora nadobro skoncoval.


Beletrie světová – nové knihy

Brilantní Márquez. Sto roků samoty, magická kniha, která z něho udělala světového autora

Kniha Sto roků samoty (1967) patří bezesporu mezi světové majstrštyky, která z originálního a neznámého autora udělala takřka přes noc spisovatele světového jména.

Günter Grass. Plechový bubínek o pokřivené německé společnosti očima malého Oskara, který přestal růst

Kniha Plechový bubínek je pitoreskní životní příběh malého Oskara Matzeratha, zapsaná v posteli psychiatrické léčebny. Ten se v den svých tříletých narozenin rozhodne dále nerůst. V ten den také dostává...

451 stupňů Fahrenheita, kanonické dílo Ray Bradburyho o totalitní společnosti z roku 1953!

Bradburyho kanonické mistrovské dílo, ve kterém vykreslil naši utopickou budoucnost, jehož základní myšlenkou je: Myšlení je pro stát nebezpečné a jen státu se má věřit, hlídejte své sousedy a hlavně...

Srdce temnoty. Fascinující Conradova novela o zhoubné touze po nesmírné moci

 Srdce temnoty je zřejmě nejlepší román anglického spisovatele polského původu Josepha Conrada, který byl tak mimořádným talentem, že ve svých knihách dával Angličanům lekce z jejich mateřštiny.

Anthony Burgess. Kniha 1985, neuvěřitelně přesná vize budoucí zmatené společnosti

Z  pochopitelných důvodů často cenzurovaná kniha autora Mechanického pomeranče. V první části autor podrobuje důkladné analýze Orwellův román 1984, v druhé části pak nabízí vlastní beletristické zpracování Orwellova tématu. Život...

Baron na stromě – společnost a dav podle Calvina pohledem ze stromů

Groteskní román italského spisovatele Italo Calvina je situován do 18 století a popisuje neuvěřitelné příhody barona, který jako chlapec vylezl na strom. Učinil tak proto, aby ušel otcovu trestu, protože...

Kočičí host. Japonský citlivý příběh o rodině, kterou navštíví kočka Čibi

Citlivý a mimořádně krásný příběh o pomíjivosti a o tom, jaké to je prožívat život po svém. Příběh překypuje drobnými radostmi a okamžiky ohromující poetičnosti, a pak se něco stane…

Myšlenky z knih

Člověka nemůžete naučit nic; můžete mu pouze pomoci najít to v sobě.
Galileo