Jindřichohradecký rodák Stanislav Komárek (nar. 1958) patří k povolaným odborníkům ve sféře filozofie a dějin přírodních věd a zároveň je mezi tuzemskými vzdělanci pokládán za vrcholného esejistu současnosti. Nikoli náhodou získal v roce 2005 prestižní Cenu Toma Stopparda: jeho úvahy a pojednání sice vycházejí z přírodovědeckého nazírání našeho všehomíra, opírají se ale také o tzv. humanitní myšlení a inklinují k symbióze těchto dvou pramenů poznání. Filozof a esejista Komárek zkrátka a dobře tváři v tvář hodnotové a etické difúzi soudobého světa hledá závažné společné symptomy nebo rozmanité kulturní filiace, intenzivně se zabývá kupříkladu vztahem přírody a kultury.

Image
Jeho rozhled je v porovnání s jinými českými všeznalci všeho vskutku mimořádný, jak koneckonců dosvědčují i badatelovy novější esejistické knihy Zápisky z Okcidentu a Zápisky z Orientu, vydané v minulém roce (řada ukázek z nich ostatně vyšla i časopisecky nebo v přílohách denního tisku). Všude tam, tj. v Okcidentu i v Orientu, na Západě stejně jako Východě, je Stanislav Komárek coby výsostně myslící bytost takříkajíc jako doma – a to nikoli pouze jako renomovaný myslitel, ale, což se málo ví, rovněž jako básník (čili jako autor sbírky Mé polopouště, napsané zčásti ještě za časů autorova sedmiletého vídeňského exilu v 80. letech) a především jako prozaik.

Vstup do třetího tisíciletí by totiž do určité míry v české literatuře a zvláště krásné próze mohl probíhat i ve znamení Stanislava Komárka a jeho jedinečné, pohříchu však pramálo doceněné nebo ještě přesněji řečeno stále ještě nedostatečně oceněné románové trilogie, která nepochybně patří k tomu nejlepšímu, co v naší nynější či novější próze bylo napsáno. Snad nás může uchlácholit všeobecné přesvědčení, že ke knihám Komárkovým se čtenářská obec, rozuměj především její část sečtělá a libující si v neprostoduché a nepublicistické produkci, bude vracet – možná dřív, možná později, určitě však k tomu dojde: autorovy prózy si to skutečně zaslouží.

Tento filozof přírodních věd a spisovatel v jedné osobě už v čase svého vstupu do tzv. krásné či umělecké literatury naznačoval, že napíše zmíněnou románovou trilogii – a pak už nic. Snad si to ale Komárek po svých abrahámovinách, které oslavil loni v srpnu, přece jenom rozmyslí a vrátí se ke svým literárním hříchům; byla by to škoda převeliká, kdyby svůj příspěvek či podíl k českému písemnictví jednou provždy pověsil na hřebík. Vždyť už první dva díly autorovy trilogie, tj. Opšlstisova nadace (2002) stejně jako Černý domeček (2004), si zasloužily přídomek nejvyšší literární kvality – a dychtivě se čekalo na závěrečný díl spisovatelova románového triptychu.

Ten vyšel v brněnském Hostu už téměř před rokem – a na stránkách Portálu české literatury se k němu vracíme především z toho důvodu, že Komárkova próza Mandaríni, kterou spisovatel v příznačné závorce v podtitulu charakterizuje jako „nepravidelný román“ (a co si pod tímto označením kdo představí, to už je zřejmě na všeobecné libovůli), by si zasloužila i epiteta jako Kniha roku a nebylo by žádným omylem či nedorozuměním, kdyby získala Státní cenu za literaturu. To jí nebylo přáno, v posledním tříletí získávali státní ceny a vavříny s nimi spojené vesměs literární veteráni, natolik známí a zasloužilí literáti jako Vladimír Körner, Milan Kundera nebo Ludvík Vaculík. S jejich mediálním věhlasem se filozof přírodovědy a esejista a jakoby všehovšudy příležitostný beletrista Komárek jistěže nemohl měřit.

Co se týče kvalit jeho prozaické trilogie, mohli bychom naopak namítnout, že autorovy knížky jsou umělecky významnější a myšlenkově pronikavější než vše beletristické, co sepsala uvedená trojice laureátů po roce 2000: ať již Pařížan Kundera ve francouzštině nebo kupříkladu Körner na poli filmové scenáristiky.
Komárkovi Mandaríni by si Státní cenu za literaturu vskutku zasloužili – a i když tuto šanci už ztratili, zůstávají výjimečným artefaktem nové české prózy, resp. filozoficky orientované postmoderní beletrie.

Sám Komárek v „zámluvě“ neboli v autorském dovětku ke svým Mandarínům konstatuje, že pokud první dva svazky této volné či „nepravidelné“ trilogie pojednávaly v postmoderním duchu o mužském a poté o ženském principu ve světě, třetí kniha vypovídá či vypráví o něčem, co je ještě mocnější než oba vyzdvihnuté principy – totiž o smrti. A tonalitu svého románového vyprávění v Mandarínech posléze autor výstižně charakterizuje konstatováním, že „život je koneckonců stav, kdy to nejhorší je ještě vždycky před námi“. Jenomže v literatuře to občas bývá také obráceně: panuje v ní přesvědčení, že to nejlepší je již za námi a to, co přijde, bývá horší. A pokud to přesto náleží k tomu lepšímu, potom jde spíše o výjimku, čili o knihu, která – podobně jak to činí Komárkovi Mandaríni – se zabývá problémem, s jakou intenzitou a s jakými vyhlídkami se vůbec v životním běhu dá „čelit“ něčemu, co k nám zcela bytostně patří.

Komárkovi Mandaríni jsou opravdu především románem o smrti, k ní vyprávění směřuje a touto vizí se také uzavírá, tuto závažnost a naléhavost spisovatelova líčení umocňují a zejména prohlubují i četné reflexivní pasáže.
Nicméně platí i zcela opačné tvrzení, které naprosto přirozeně vyplývá z dřeně tohoto postmoderního žánrového románu: tato z filozofického hlediska tolik truchlivá próza je skoro od samého počátku psána jako próza humoristická, případně jako brilantní společenská satira, která až v duchu sarkastického osvícenství tepe nejrůznější neduhy a zlořády lidiček současnosti a minulosti – stejně jako člověčích společenství v současnosti a minulosti. A aby tato rafinovaná, leč i mírně nostalgická „truchlosatira“ mohla působit i jako určitá černá taškařice, aby rozehrála i linii černého humoru, neváhá její autor sáhnout po nejrůznějších literárních aluzích.

Jako znalec sinologie a východních učení si tak spisovatel tropí žert a šprým kupříkladu též z některých „bílých“ míst naší literární historie, zejména z časů našeho národního obrození – a jeho satira je o to intelektuálně peprnější a současně duchovně rozmarnější, poněvadž je předkládána jako něco smrtelně vážného, jako něco, co se doopravdy přihodilo a o čem nikdo neměl doposud ani tušení a čemu přichází na kloub teprve protagonista Mandarínů. Ale jak je to ve skutečnosti, kde jsou hranice vpravdě neúprosné fikce a kde se vynořují mantinely neúprosnější reality, to není ani zapotřebí v tomto románu určovat nebo se pokoušet stanovit. Svět je fikce, svět je sen, přičemž je palčivě reálný a veskrze hmatatelný. Jde jen o míru filozofického vědomí a vědění, s níž tuto univerzální pravdu jsme ochotni akceptovat. Anebo nikoli – a potom se svět z lidské tragédie proměňuje v ještě tragičtější frašku.

Do žánru frašky patří i mnohé příhody z pražské nebo české (resp. povýtce středoevropské) přítomnosti, tj. přítomnosti odehrávajících se ve dvanáctiletí 1989–2001, stejně jako setkání neméně určující a mající tím pádem až osudový význam, k nimž dochází daleko od českých končin, kdesi v Číně, kdesi jakoby zcela mimo čas a prostor – a v těchto parametrech a v těchto intelektuálních siločarách se odvíjí i jeden osud, který může být též symbolem evropské civilizace a evropského způsobu myšlení, právě tak jako tímto symbolem není a být nemůže. Komárkovo pojetí filozofie dějin však není nekonečným hledáním čehosi v labyrintech, jak jsme zvyklí kupříkladu u Michala Ajvaze: rovněž jeho Mandaríni jsou ze všeho nejvíce heroikomickým vyprávěním o člověku a světě, o dějinách fiktivních i nefiktivních, o něčem, co se přece nemůže nikdy stát, a co se přesto udá a děje se jako něco nevyhnutelného a nezměnitelného.

Ano: je to román, který by byl hoden státní ceny.
Naplňuje totiž onu představu o románu, kterou sdílí a vyznává i sám Stanislav Komárek: obráží totiž drama světa a jeho řád, jakož i lokální a dobový kolorit – včetně povzbudivého (nebo naopak zhola nepovzbudivého?) konstatování, že „lidé lidem, stejně jako plži plžům, jsou mnohem podobnější, než v přebujelé egocentrické pýše soudí a nežli by jim bylo milé“. A spisovatel má po ruce ještě další poučení ze stejně sardonického kadlubu: „Kdo je s povahou doby nespokojen, tomu stačí posečkat, zlé přejde a dobré také přejde.“ Budiž, snad Stanislava Komárka přejde zlé rozhodnutí, že už nebude psát romány – a než přejde i případné dobré rozhodnutí, že zase nějaké napíše, ať je napíše. Ku cti literatury české.


Mandaríni
Stanislav Komárek

Vydal: Host, Brno 2009

převzato z CZLIT

 

Beletrie světová – nové knihy

Kniha smíchu a zapomnění. Kunderova první i poslední kniha

Kniha je prvním Kunderovým románem psaným v cizině (1978), za které mu bylo odebráno Československé státní občanství. Příběhy v knize jsou Kunderovým obrazem fungování společenských mechanismů a jejich dopadů na...

Vraždy a jiné zběsilosti podle Edgara Allana Poa

Mistr hororu, jak jej neznáte. Klasik hrůzostrašné povídky by nemohl existovat bez protikladných vlivů, a tak vedle jeho nejlepších děsuplných povídek, například Sudu vína amontilladského nebo Skokana, můžeme postavit pěkně...

Tak akorát. Lékař předloží nepříznivou diagnózu. Co dál?

Po titulech pro dospělé – Vita brevis, Principálova dcera, Hrad v Pyrenejích a Loutkař vyšla další v češtině opět v překladu Jarky Vrbové s názvem Tak akorát. Ani jeho poslední...

Stefan Zweig, Netrpělivost srdce, román o sentimentálním a zbabělém soucitu

Je dvojí soucit, píše v prologu své knihy Stefan Zweig. Jeden, ten zbabělý a sentimentální, který je vlastní jen netrpělivostí srdce, aby se co nejrychleji zbavilo trapného dojetí cizím neštěstím...

Oscar Wilde vykreslil Obraz Doriana Graye jako zrcadlo našeho bláznivého světa

Osiřelý mladý muž, Dorian Gray, podle naturelu zcela jistě deviant, jak by prohlásil účetní Klaus, je hrdinou románu Oscara Wilda. Ten v příběhu promítá charakter Doriana Greye do jeho obrazového...

Dickensova záhada Edwina Drooda. Tajemství nedokončeného románu s vraždou a duchy

Záhada Edwina Drooda - zřejmě nejslavnější nedokončený román ve světové literatuře - tajuplný příběh s vraždou a s několika duchařskými motivy.

Inspirující myšlenky...

Skoro celý den jsem věnoval četbě Lucretia. Čtu pomalu, vychutnávám si každé slovo. Je to požitek číst něco takového. Tohle kdybych se býval učil ve škole, namísto těch suchopárných, nezajímavých faktů, nicneříkajících vzorečků a nerozluštitelných rovnic, možná bych byl získal větší chuť do učení a silnější náklonnost k vědění.
Misantrop, Reinlebensborn