salin dar zidovstvi valka
Sala strávila v pracovním táboře v Česku za války tři roky. Její vzpomínky a dopisy z té doby zachytila v knize Salin dar její dcera Saly, Ann Kirschner. Paní Sala po válce emigrovala do USA, její dcera je nyní děkankou Macaulay Honors College, City University of New York. O svých válečných zážitcích paní Sala doma nikdy nemluvila, až před operací srdce ukázala své dceři svazek dopisů a zápisků z té doby…

Pro mnoho lidí v Česku je novinkou, že i u nás byly "Schmeltovy pracovní tábory s krutým zacházením". Tento příběh zaujal studentku Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku Karin Venhauer, která ze Žacléře pochází, natolik, že iniciovala české vydání této knihy a o osudu Saly připravuje dokumentární film - na projekt získala grant z programu Think Big od Nadace O2. Autorka počátkem března 2012 osobně představí knihu čtenářům a osud své matky studentům.

Salin Dar | Ann Kirschner | Mladá Fronta, 2012

Ukázky z knihy:

Než přišli nacisté, chodily obě sestry do polské veřejné školy. Chodily vždy spolu ve svých uniformách v barvě námořnické modři s bílými záložkami a límečky, vždy svěží a čisté. Odpoledne chodily do blízké školy Bais Yaakov, kde se vyučovalo v jidiš, v nářečí jejich komunity. Byly prvními dívkami v rodině, kterým se dostalo formálního světského i náboženského vzdělání. Školy Bais Yaakov byly založeny v roce 1918 Sarah Schenirer, učitelkou s novátorskými myšlenkami.

Její pojetí náboženského učiva pro židovské dívky bylo revoluční, rozšířilo se velmi rychle po celé východní a střední Evropě do počtu 250 škol a téměř 40 000 studentek. Ty byly vyučovány absolventkami nového semináře v Krakově, založeného Schenirer roku 1925. Tyto chytré mladé učitelky zdůrazňovaly smysl a důvod. Jejich intelektuální energie byla pro Raizel a Salu potěšením a inspirací. Vše, co se týkalo učitelek, vypadalo jedinečně; i jejich oblečení – stylové a zároveň prosté. Jako svobodným jim bylo dovoleno nosit vlasy přirozeně, ne schované pod parukou. Samotná Sarah Schenirer byla dívkami obdivována. Osobně navštěvovala každou školu a když v roce 1935 zemřela, tisíce jejích studentek truchlilo, protože přišly o svou duchovní matku.

Do deníku, který si Sala pečlivě uchovávala, si zapisovala události jako například návštěvu Sarah Schenirer u nich ve škole a smutek nad smrtí vizionářky, která překonala námitky starých náboženských vůdců vzdorujících nově moderním myšlenkám vzdělávání dívek. I její otec byl velmi opatrný, uznal však, že se doba změnila, a povolil svým dcerám do školy chodit. Sestry byly důkazem toho, že se rozhodl správně. Obě patřily k dobrým studentkám, avšak Raizel byla učenec věrný studiu se snem stát se učitelkou. Nejprve se radovala, když jí polští učitelé doporučili pokračovat ve studiu na gymnáziu, ale nakonec byla zhnusená jeho světštějšími učebními osnovami a atmosférou. Ohledně svých náboženských zásad nehodlala dělat kompromisy.

Nacistická invaze ukončila všechny myšlenky na další vzdělání. Židovské školy byly zavřeny. Zajímavé učitelky se musely stáhnout do svých domovů. Dveře židovských škol se před židovskými dětmi zavřely. Raizel však neochvějně pokračovala v samostatném studiu. Mladší dívky učila doma hebrejštinu a náboženství ve stylu školy Bais Yaakov. Nikoho nepřekvapilo, že byla Raizel skvělá učitelka. Jemně naváděla mladé studentky, aby se spolu s ní věnovaly náročnějšímu a přísnějšímu studiu, se svou sestrou však měla méně trpělivosti.
Sala se cítila pod Raizelinou přísnou disciplínou nepříjemně a obávala se příliš kritického oka, kterému nikdy neunikla chyba, které nikdy nepřehlédlo náboženskou nepřesnost. Tím, že používala o šábatu hřeben, nebo si vyhrnula dlouhé rukávy v horkém letním dni a ukázala tak pár centimetrů zakázané kůže nad zápěstím, neprojevovala neúctu. Byla však naplněna hrůzou, když jí Raizel hrozila, že to řekne otci. Strašení od sestry byla jedna věc, Sala však zbožňovala svého otce, který na ni nikdy nezvýšil hlas a který byl k ní, své nejmladší dceři shovívavý. Nemohla snést pocit, že by ho mohla zklamat.

Beletrie světová – nové knihy

Edgard Allan Poe. V mistrově stínu jsou jeho nejlepší povídky s poznámkami Kinga a dalších

Jako zakladatele detektivního žánru ho uznávají všichni jeho následovníci. Je řeč o Edgardu Allanu Poeovi, který se vydává ještě po 200 letech v nákladech, o kterých se českým autorům jenom...

Beránek. Sundala jsem Ježíše z kříže, abych ho vrátila lidem, píše autorka

Kniha, která by měla být doporučenou četbou pro všechny kněze a věřící. Zvláště v dnešní době. Popisuje hluboce lidský příběh o hledání pravdy, o smyslu života a integrity jedince ve...

Čistý. Millerův bestseller, pařížské drama z nejrevolučnější epochy lidstva

Román Andrewa Millera Čistý (Pure) získal britskou literární cenu Costa za knihu roku 2011. Kniha je nepochybně brilantní historický román, který je situován do Francie 18. století, v době Velké...

Triumf Potkanů. Napínavé románové čtení mezi realitou, halucinacemi, láskou a psaním

Velký román plný lásky, vášně, plný Rakousko-uherska a krásy světa dávno minulého, plný světa vnitřního a morfia.

Charles Bosmann a Pětilibrová bankovka. Skvělé povídky jihoafrického O'Henryho

Velmi čtivé povídky plné humoru i jízlivostí z pera jihoafrického O'Henryho, které bývají označovány jako "historky z voorkamery". Odehrávají se totiž v "předsíni" transvaalského poštmistra Jurieho Steyna, kde se počátkem...

Kallocain. Karin Boye a její světově proslulý vizionářský román o budoucnosti lidstva

Kallocain je droga pravdy, po jejímž požití každý vyzradí na sebe i na své nejbližší i ta nejskrytější tajemství. Její objevitel je zde loajální souvoják Světového státu Leo Kall, který...

Povedené povídky mistra pera J.D. Salingera a den pro banánové rybičky

Spisovatel se pozná podle toho, jak umí napsat povídku. Podle toho objevíte skutečné mistry pera a Salinger k nim patřil. Dokázal na pár řádcích vyjadřit to, na co Jirásek potřeboval...

Inspirující myšlenky...

Dokumentární film o himálajském sádhuovi jsem už kdysi viděl. Včera jsem ho zhlédl znovu, ale že by mi to něco dalo, to říct nemohu. Příroda tam nahoře ve velehorách je pěkná, cožpak o to, tu samotu bych bral taky, ale ty kecy kolem toho, to je děs! Jako by to bez toho nesmyslného prázdného tlachání a bez těch směšných rituálů a úkonů nešlo. S lidmi, a to i s těmi nejduchovnějšími, je ta potíž, že neustále moc mluví, a tudíž lžou. Stále ty dokolečka omílané vyprázdněné, nicneříkající slova bez obsahu, slova jako „Bůh“, „láska“, „mír“, „nenásilí“, „nesobeckost“, „soucit“, „lidstvo“... Vyšinutou mysl prostě nepředěláš. Z toho je vidět, jak jsou si všechna náboženství, všichni lidé podobní. Bohužel. Ale buddhisté alespoň považují zvířata za své bratry a nepodřezávají je a nežerou.
Misantrop, Reinlebensborn