krestan150.jpgHledání souvislosti obyčejných všedních věcí ve mě vždycky vzbuzuje údiv, protože nás vede proti neskromnosti a pýše, které nás činí slepými nejen před pesimisty, pro něž není nikdy nic dobré, ale i optimisty, pro něž je vše samozřejmé. O tom, že žasnout se dá prakticky nepřetržitě a po celý život, svědčí nová sbírka 66 "vyprávěnek" Kachna v bazénu nekorunovaného krále současného českého fejetonu Rudolfa Křesťana. A stejně jako v jeho starších knížkách nalézáme i tady stále něco nového, neboť sám autor žasne nad mnohými věcmi celý život, ale na rozdíl od druhých si jich všímá a umí o tom báječně psát.

A co píše o knize sám autor:

„Nemyslím si, že žasnutí je dáno pouze dětem. Poznal jsem i lidi v letech, kteří si uchovali dychtivost, zvědavost a schopnost údivu. Jsou cenným opakem jedinců, kteří se zapouzdřili v ulitě a domnívají se, že už všude byli, všechno znají, do všeho vidí, všechno zažili a už nic je nemůže překvapit. Tuto sbírku 66 fejetonových vyprávěnek věnuji čtenářům, kteří se nestydí za to, že – stejně jako já – ještě všude nebyli, všechno neznají, do všeho nevidí, všechno nezažili a jsou rádi na světě.“

Soubor fejetonů proslulého mistra oboru  nabízí průhledy do naší každodennosti, úsměvné přemítání nad lidskými vlastnostmi, schopnostmi a aktivitami, nad rozmanitými úkazy a věcmi.

A proč se kniha jmenuje „Kachna v bazénu“?
Oba autoři, Rudolf Křesťan a jeho manželka, ilustrátorka, Magda Křesťanová, si jednou plavali v podolském plaveckém bazénu. Nemohli přijít na titul své nové společné knihy. Když se jim náhle nad hlavou zjevila kachna, která se posléze elegantně snesla na vodní hladinu, měli oba jasno: nová, v pořadí třináctá kniha fejetonů Rudolfa Křesťana, se bude jmenovat „Kachna v bazénu“.


kn_kachanbazen.jpgKachna v bazénu
Rudolf Křesťan

Ilustrace: Magda Křesťanová
Vydavatel: Andrej Šťastný nakladatelství 2004
Rozměry: 130x200 mm, počet stran: 192


Rudolf Křesťan - Krystalický host
(ukázka z knihy Co láká poškoláka )

"Pan Osolsobě se vůbec nejmenoval Osolsobě, to jen já jsem mu tak v duchu říkal, protože jsem měl pocit, že by se tak jmenovat měl. Moji rodiče ho občas zvávali na nedělní oběd. Byl starý mládenec a naše rodina mu byla zavázána za příležitostnou řemeslnickou pomoc. Já mu navíc byl zavázán za vzrůšo, které u nedělního stolu nastávalo zásluhou jeho přítomnosti.

Hned po nalití polévky sahal po slánce, teprve pak po lžíci. Solil tekutinu ještě dříve, než ji ochutnal. Tento jeho postup notně vytáčel maminku, která byla té zásady, že člověk si může jídlo dochucovat, ovšem popuzovali ji, když pan Osolsobě si zásadně polévku předchucoval.

Za jeho pobytu u stolu nedávala na sobě jako hostitelka nic znát, ulevovala si až po jeho odchodu. Někdy hned, jindy až posléze na nedělní odpolední procházce k lesu, kde vyzývavě ukazovala prstem na slanisko, které tam myslivci nachystali jako liz pro zvěř, a nechávala se slyšet: "To by si pošmáknul!"
Aby se vešla do hostovy chutě, nenalévala mu polévku na jídelním stole, nýbrž už v kuchyni, kde do příslušného talíře vrhala dávky soli, které postupně zvyšovala. Slanomilný návštěvník se však nedal vyvést z konceptu a důsledně zachovával i nadále svůj předsolovací rituál. Maminka o něm prohlašovala, že to snad ani není člověk, nýbrž slaneček. Po určité době jí došla trpělivost a rozhodla se, že ho konečně dostane na lopatky tím, že mu do talíře vrhne celou hrst krystalků NaCl. O jedné neděli tak opravdu učinila.

Samozřejmě, že předem opět sáhl po slánce a polévku si dosypal. Sůl se v ní postupně rozpouštěla, z čehož jsem usoudil, že maminka nepřipravila roztok úplně nasycený, tedy takový, který by obsahoval největší možné množství rozpuštěné soli. Byla tam rezerva, kterou pan Osolsobě ještě před ochutnáním doplnil. Pak teprve sáhl po lžíci. Celá naše rodina napjatě očekávala jeho reakci. Nabral první dávku, zkřivil obličej a k maminčině radosti dokonce část polévky vyprskl. Ovšem, maminčin pocit vítězství trval jen velmi, velmi krátce. Pouze do chvíle, než pan Osolsobě vysvětlil svůj chvilkový výpadek ze slušného stolování: "To jsem celej já, ženu se do polívky ještě když je vařící!"

Beletrie světová – nové knihy

Srdce temnoty. Fascinující Conradova novela o zhoubné touze po nesmírné moci

 Srdce temnoty je zřejmě nejlepší román anglického spisovatele polského původu Josepha Conrada, který byl tak mimořádným talentem, že ve svých knihách dával Angličanům lekce z jejich mateřštiny.

Stanislav Komárek. Mandaríni je román o smrti, ale také brilantní společenská satira

Komárkova próza Mandaríni, s podtitulem „nepravidelný román“, by si zasloužila i epiteta jako Kniha roku a nebylo by žádným omylem či nedorozuměním, kdyby získala Státní cenu za literaturu. To...

Michail Bulgakov a Mistr a Markétka. Světový román s ilustracemi Borise Jirků

Bezepsoru jeden z největších světových románů. Michail Bulgakov a Mistr a Markétka. Nové ilustrované vydání jednoho z nejznámějších ruských románů s více než osmdesáti obrazy Borise Jirků.

Záhada Edwina Drooda, tajemství nedokončeného románu Charlese Dickense

Záhada Edwina Drooda - zřejmě nejslavnější nedokončený román ve světové literatuře - tajuplný příběh s vraždou a s několika duchařskými motivy.

Nadechnout se. Orwelův pohled na životní prázdnotu a bezcenné cetky povrchní zábavy

Nadechnout se – název knihy, který sám o sobě, bez ohledu na dobový kontext, autora či žánr, evokuje představu touhy (ať proměněné ve skutek nebo ne) po nějaké pozitivní změně...

Ďábel je taky jenom člověk aneb Zoufalství humanitních studií ve čtyřech pidiodstavcích

Myslím, že kdyby pan autor, jistý Hans Rath, nenapsal nikdy nic jiného než tento „vlastní živočichopis“, tak si zaslouží, aby byl zařazen mezi Pány Spisovatele. Zoufalství humanitních studií ve čtyřech...

Victor Hugo a Muž, který se směje. Nejemotivnější román o znetvořeném světě lidí a hledání lásky

Je to zvláštní a mimořádně emotivní román. Na příběhu čtyřčlenné party komediantů dokázal Hugo (1802 – 1885) popsat bez příkras šílenou dobu na přelomu 17. a 18. století. Jak sám...

Inspirující myšlenky...

To je naprostá pravda, pomyslel si. Mezi cudností a politickou ortodoxií je přímá a těsná spojitost. Jak jinak se dá udržet ve správné poloze strach, nenávist a šílená lehkověrnost, které Strana potřebuje u svých členů, než tím, že se potlačí nějaký mocný pud a použije se ho jako hnací síly? Sexuální pud je pro Stranu nebezpečný, a tak ho Strana obrátila ve svůj prospěch. Stejný trik provedla s rodičovským instinktem. Rodina se totiž nedá zrušit a oni vlastně lidi povzbuzují, aby měli své děti rádi skoro starodávným způsobem. Na druhé straně jsou však děti systematicky popuzovány proti rodičům a vedeny k tomu, aby je špehovaly a podávaly zprávy o jejich úchylkách. Rodina se tak vlastně stala jakousi prodlouženou rukou Ideopolicie. Nástrojem, jehož prostřednictvím je člověk ve dne v noci obklopen informátory, kteří ho důvěrně znají...
Orwell, 1984