dabel-je-taky-jenom-clovek-rath

Myslím, že kdyby pan autor, jistý Hans Rath, nenapsal nikdy nic jiného než tento „vlastní živočichopis“, tak si zaslouží, aby byl zařazen mezi Pány Spisovatele. Zoufalství humanitních studií ve čtyřech pidiodstavcích… Samozřejmě, že jsem si tu knížku koupila, protože mne zaujal název. Nikdy jsem si to úplně přesně neuvědomovala, ale, vlastně, krutibrko, jak to je s tím ďáblem? Je to člověk? No jo, já vím, padlý anděl… vzbouřil se proti Bohu, nechtěl jej (tedy: Jej) poslouchat. To se tak někdy stává, bych tak řekla, i v lepších rodinách či v lepších podnicích.

Hans Rath: Narodil jsem se ve Straelenu v Severním Porýní. Obyvatelé tohoto regionu se živí zemědělstvím a zahradničením. Kdo se nehodí ani na jedno, musí na gymnázium.Po maturitě jsem studoval filosofii, germanistiku a psychologii v Bonnu, což podle Úřadu práce představuje solidní základ, aby se člověk jednou mohl živit jako pomocník při žních. Pracoval jsem jako čerpadlář, stavební dělník, jevištní technik, později jako divadelní kritik a analyzoval jsem scénáře. Když mi v polovině 90. let nabídli místo v novinovém nakladatelství, působícím  v Německu, Česku a Maďarsku, vyměnil jsem už splacené lacláče zemědělského pomocníka za oblek s proužkem  a začal pracovat ve středním managementu. Krátce před svými čtyřicátinami jsem toho měl dost. Rozhodl jsem se zkusit štěstí v Berlíně jako autor na volné noze. Tam žiju dodnes se svou ženou Michaelou Wiebusch  a synem Mattim.“

V podstatě jsem byla připravena na něco těsně vedle exorcismu a už už jsem dělal škvírku na poličce, na které se tísní teologie – religionistika – hermeneutika, s mírným přesahem do filosofie, která má samozřejmě poličku zvláštní. A ono ejhle, bim ho, román.
A jakej – psychologickej! A jakej! Jako kdyby se s pan Hans Rath domluvil s panem Laurentem Gounellem, autorem neméně skvělého románu „Bůh chodí po světě vždycky inkognito“, spolu se mírně přiopili a řekli si, že napíší něco trochu podobného a něco vlastně úplně jiného… Oba lehce, svižně, s temperamentem, se záviděníhodnou znalostí psychologie a toho, „jak to na světě chodí“. A ještě jedno mají společné. Oba dobře vědí, jak moc, moc, moc, moc důležité je… mít tatínka… a jaký to je vskutku celoživotní průšvih, když není, respektive není tam, kde má být a tak, jak má být. Pokud někdo sbírá „pro-otcovské“ romány, může „Ďábla…“ lehce přiřadit.

Rozuzlení je nečekané, a přitom logické.  Po celou dobu jste napjatí, a i když jste naprosto zorientovaní v ději, osobách i místech, vlastně vůbec nevíte, co se to děje.
Vše do sebe zapadne na posledních deseti, maximálně patnácti stránkách, kde se ta skládačka poskládá a všechno je jako když vyluštíte křížovku. Jak mne to mohlo nenapadnout, říkáte si?  A smějete se…Já vím, prozrazovat děj se nemá, tak ho taky prozrazovat nebudu. Ale jednu myšlenku snad mohu: to, že podepíšete s ďáblem smlouvu, vůbec nic neznamená. Rozhodné pro to, zda jste propadli peklu nebo ne je, jak vy sami tu smlouvu vnímáte: peklu totiž propadnete až ve chvíli, kdy ji více méně dobrovolně a pod dojmem, že už to „stejně máte jistý a nic se nedá dělat“ začnete naplňovat… Což je případ, když se tak podívám po svých advokátských šifonérech, pravda pravdoucí.

Vždy závisí na vlastní vůli, tedy, jak praví trestní zákon, na „subjektivní stránce (trestného) činu“.
Aneb – pokud nepodlehnete sám, nikdo vás nemůže přinutit. A to je velké poznání. Co? Totiž to, že vše, ano, opravdu vše záleží na osobní integritě. Ne že by to nebyla makačka – to ostatně netvrdí ani pan Hans Rath – ale i jeho kniha dokazuje, že to stojí za to…

Co ke knize říci ještě? Je skvěle přeložená. Moje gratulace překladatelce, paní Michaele Škultéty. Čtete to a ani nevnímáte, že čtete.
Hltáte stránky, padají do vás jak… ehm.. Němci do krytu…a jen tehdy, když se opravdu vědomě přinutíte, přečtete si stránčičku či dvě ještě jednou, nikoliv kvůli obsahu, ale abyste se pokochali živým dialogem, rychle plynoucím textem a popisem, který se neobtěžuje podrobnostmi, ale staví před vás obrazy, které přijímáte automaticky za své, aniž byste si uvědomili, jak se vám do hlavy vlastně dostaly.
Díky tedy nakladatelství Anch Books za tento počin a hnedle medle metelím metelesku blesku do pro první volný díl trilogie hlavní postavy i „Ďábla…“, kterou je psycholog Jakob Jakobi, a který se jmenuje: „A Bůh pravil: Musíme si promluvit!“ Doufám ovšem, že paní Škultéty překládá i třetí díl volné trilogie, která by se měla jmenovat, jak pravil google translator „A Bůh řekl: Musíš mi pomoct!“

Dále bych si ovšem dovolila požádat p.t. nakladatelství Anch Books, aby vydalo i další knížku autora, avizovanou německou Wiki, kterážto se jmenuje nějak jako: „Arab a německý muset promluvit“, kteroužto měl pan Hans Rath ovšem napsat s… ehm… jistým panem  Hamed Abdel-Samad, o kterémžto německá Wikipedie praví:

„Veřejnost, on je nejlépe známý jako autor islámu kritické známých prací. Abdel-Samad byl třetí z pěti dětí v sunnitské imáma narodil. Ve své autobiografii on se zmíní, že byly znásilněny ve věku čtyř let 15-letý a jedenáct let pětičlennou skupinu mladíků na hřbitově.  V roce 1995 přišel ve věku 23 let do Německa. Brzy poté, on si vzal 18 roků starý „vzpurnou levé učitel se zálibou v mysticismu“ získat německý pas.“ 

…. no a tak dále, račižte si to dočíst sami. To teda moc nevypadá na „wir schaffen das“, obzvláště když, óooooooo ty hrůzo, raděj jsem to v německém originále ani nečetla v naději, že to ten google přece jen trochu umravní, (leč nestalo se), se o tomto spoluautorovi pana Hanse Ratha píše dále:

„Po Abdel-Samad dne 4. června 2013 ve svém projevu v Káhiře do Muslimské bratrstvo  islámský fašismus obvinil“ a řekl, „že to fašismus ospravedlnit v historii islámu“ je žádá, aby vraždy byly publikovány proti němu druhý den na internetu. Dne 7. června, nazvaný Assem Abdel-Maged , vůdce Gamaa Islamiya a spojenec prezidenta Mohammed Mursi, egyptské televizi vraždě Abdel-Samad dál, protože jeho poznámky byly urážkou proroka.“
No a ještě dále: ¨
„U příležitosti jeho knihy Mohamed – s vyúčtováním zastával v roce 2015 na pozvání Alternativou pro Německo přednášce v Dachau.“ A na závěr:„Abdel-Samad věří, že islám je náboženstvím unreformierbare (nereformovatelné – google transláč selhal), muslimové však mohla reformovat jejich hodnoty.“

No tak se na to podívejte. Skvělej Hans Rath – a s jak… ehm.. ďábelskou postavou se to stýká?!? Tak doufejme, že to Anch Books ustojí und es schafft das…

Ďábel je taky jenom člověk / Hans Rath / Nakladatel:  ANCH BOOKS 2016

Autor: JUDr. Klára Samková https://www.lawyers.cz/czech / https://www.klara-news.cz/


Beletrie světová – nové knihy

Marťanská kronika, vizionářské dílo skutečného humanisty Raye Bradburyho

Klasika, kterou naleznete v seznamu 100 nejdůležitějších knih 20. století deníku Le Monde. Kdo nečetl Bradburyho, jednoho z velikánů světové prózy, nemá vztah ke knihám.

Charles Bosmann a Pětilibrová bankovka. Skvělé povídky jihoafrického O'Henryho

Velmi čtivé povídky plné humoru i jízlivostí z pera jihoafrického O'Henryho, které bývají označovány jako "historky z voorkamery". Odehrávají se totiž v "předsíni" transvaalského poštmistra Jurieho Steyna, kde se počátkem...

Nostromo, Conradova sto let stará kritika korupce a touhy po moci

Vedle Temnoty srdce, mistrovské psychologické novely, existuje ještě jedna Conradova kniha, ve které autor dokázal jedinečně zachytit ty nejtemnější lidské touhy po moci, ješitném vzestupu a logickém pádu. Spolu s...

Měsíční pahorek v dlani, fascinující příběh z francouzské Provence

Největší předností Boscova románu Měsíční pahorek v dlani je nesmírně bohatý jazyk, který čtenáře úplně pohltí.

Asi nejsilnější próza Waltariho. Město smutku a radosti

Nejznámější je Waltariho Egypťan Sinuhet, ale zřejmě jeho nejsilnější dílo, co se týče sdělení, ale potažmo i formy je Město smutku a radosti. Tato novela nebyla dlouho vydána v češtině...

Povídky o zaslíbené zemi. Jak vidí Ameriku Doctorow.

E.L. Doctorow (1931–2015) je spisovatel, který nikdy nevnímal Ameriku jako zemi zaslíbenou, ale naopak vidí všechno zlo, které bují z podhoubí americké demokracie. Přitom nemoralizuje, ale popisuje. Vidí pokulhávající dobro...

Victor Hugo a Muž, který se směje. Nejemotivnější román o znetvořeném světě lidí a hledání lásky

Je to zvláštní a mimořádně emotivní román. Na příběhu čtyřčlenné party komediantů dokázal Hugo (1802 – 1885) popsat bez příkras šílenou dobu na přelomu 17. a 18. století. Jak sám...

Inspirující myšlenky...

Historický román není odborná příručka, ale na druhou stranu není možné současného hrdinu převléknout z džínů do brnění a myslet si, že tak se historický román píše. Lidé dříve jinak mysleli, měli jiné hodnoty, zkušenosti, existovala jiná struktura společnosti, a to vše se musí v příběhu odrazit. Proto se vždycky snažím o co nejdokonalejší kulisu, aby se čtenář prostřednictvím příběhu opravdu přenesl do středověku. Formální stránce psaní přikládám nesmírně veliký význam. Co se týká hrdinů, všechny příběhy spojuje postava vzdělaného a čestného rytíře Oldřicha z Chlumu, královského prokurátora a správce hradu Bezděz. Tahle postava je samozřejmě vymyšlená, neboť z poloviny 13. století, kdy se příběhy odehrávají, máme dochováno jen minimum pramenů, v nichž by se objevovala jména královských úředníků. Skutečné soudní protokoly se objevují až o dvě stovky let později. I když je samozřejmě jméno mého literárního hrdiny fiktivní, snažím se, aby vystupoval tak, jak by člověk v jeho postavení opravdu ve středověku jednal. Ale znovu opakuji, jde o román, nikoli o historickou studii. Pokud autor vytvoří literárního hrdinu a čtenáři ho přijmou, pak automaticky má vůči svým čtenářům určitou odpovědnost. Stejně jako je nemyslitelné, aby Vinetou lhal, tak ani můj Oldřich z Chlumu nemůže ustoupit zlu, nemůže utéct z boje a nemůže být nevěrný své manželce Ludmile. Historickou detektivku považuji tak trochu za pohádku pro dospělé. Základní atributy jsou totiž stejné. Dobro bojuje se zlem a nakonec zvítězí. V tom vidím velikou přednost beletrie, protože skutečná historie je někdy krutá a často i smutná, ale spisovatelé by měli dávat lidem radost a víru.
Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik