o_cem_mluvim_murakamiMurakami běhá 25 let – každý den deset kilometrů, každý rok maraton. Titul knihy je variací na povídkovou sbírku O čem mluvím, když mluvím o lásce Raymonda Carvera. Kniha „memoárů“ rozhodně zaujme tři typy fanoušků: autorovy skalní příznivce, pro které je kultovní postavou, pak hledače receptu, jak se stát spisovatelem, a nakonec, jak jinak, běžce na dlouhou trať.

V knize je jednak soubor esejů o běhu na dlouhé tratě, jednak spisovatelův „diář“ čtyřměsíční přípravy na maraton v New Yorku. Hovoří o fyzické i psychické bolesti, o stárnutí, o tématech, která se mu honí hlavou. Jsou tu úvahy o spisovatelství jako takovém: doba už nepřeje romantickým týpkům, co nasávají nebo berou drogy a píšou skvěle – doba přeje globálním spisovatelům-manažerům. Ostatně přísný režim a skvělá kondice bývají totožné u byznysmenů i u spisovatelů.

O čem mluvím, když mluvím o běhání / Haruki Murakami / Přeložil: Tomáš Jurkovič / Vydal Odeon, Euromedia Group,  2010

Ukázka z knihy

Dnes máme pátého srpna 2005, pátek. Na ostrově Kauai na Havaji. Na jeho severním pobřeží. Je tak dokonale jasno, že se skoro věřit nechce. Nikde ani mráček. V tuhle chvíli dokonce ani tuchy po nějaké představě mráčku vůbec. Dorazil jsem sem koncem července. Tak jako vždycky jsem si tu pronajal byt a dokud je ráno chladněji, sedávám u stolu a pracuju. Tak třeba dneska píšu tenhle text. Ničím neomezovaný text o běhání. Je léto, a tak je samozřejmě horko. O Havaji se sice často mluví jako o sousotroví věčného léta, přece jen ale leží na severní polokouli, a proto má všechny čtyři obvyklé roční do by. V létě je tu (relativně) větší horko než v zimě. Ve srovnání s parným vedrem, co panuje uprostřed cihel a betonu v Cam-
bridgi v Massachussets a nemá už moc daleko do mučení, je tady ale příjemně jako někde v ráji. Ani tu nepotřebujete klimatizaci. Stačí otevřít okno a dovnitř se začne hrnout svěží větřík. Když jsem řekl, že pojedu v srpnu na Havaj, známí v Cambridgi se do jednoho divili. „Jezdit v létě někam, kde je tak horko?
To snad nemyslíš vážně?“ Oni ale nemají tušení, jaký chládek v létě na Havaj přinášejí pasáty, co sem ustavičně vanou ze severní strany. Ani, jak se člověk cítí šťastný, když si může v klidu číst ve stínu pod avokádovníky, nebo si, kdykoliv se mu zamane, jít jen tak zaplavat do zátoky do jižního Pacifiku.

I tady na Havaji bez výjimky každý den běhám. Už to budou pomalu dva měsíce, co jsem krom situací, kdy to opravdu nejde, začal znovu běhat bez ustání každý den. Dnes ráno jsem si dal do walkmanu MD s nahrávkou dvou alb od The Lovin‘ Spoonful, Daydream a Hums of the Lovin‘ Spoonful a zaposlouchaný do hudby pak běhal celou hodinu a deset minut. Mám právě období, kdy vytrvale střádám uběhnuté vzdálenosti, a proto si v tuhle chvíli nedělám takovou starost s časem. Jen prostě mlčenlivě a pomalu střádám metry. Když se mi zachce rozběhnout se rychleji, vyvinu o něco větší rychlost, ale i když zrychlím rytmus kroku a zkrátím čas, neztrácím ze zřetele, že mi ten dobrý pocit z běhu, který právě fyzicky zažívám, musí nezměněný vydržet i pro zítřek. Jde o stejný princip jako při psaní dlouhého románu. Když to vypadá, že by toho šla napsat ještě spousta, musí se člověk přinutit, aby odložil pero. Bude se mu pak příštího dne mnohem snáz po kračovat v práci. Podobnou věc určitě napsal i Ernest Hemingway. Vytrvat znamená neporušit rytmus. To je při dlouhodobých činnostech to hlavní. Jakmile jednou navodíme rytmus, ostatní se už vždycky nějak poddá. Než se ale setrvačník začne doopravdy točit stabilní rychlostí, není snahy po vytrvalosti nikdy dost.


Beletrie světová – nové knihy

Michail Bulgakov a Mistr a Markétka. Světový román s ilustracemi Borise Jirků

Bezepsoru jeden z největších světových románů. Michail Bulgakov a Mistr a Markétka. Nové ilustrované vydání jednoho z nejznámějších ruských románů s více než osmdesáti obrazy Borise Jirků.

Amsterdam. Jedna z nejbrilantnějších knih McEwana o bezcitnosti a bezděčné krutosti

  Úsporný příběh, za který autor získal v roce 1998 Bookerovu cenu, se odvíjí v nečekaných zvratech a vedle Betonové zahrady jde o nejbrilantnější spisovatelovu psychologickou studii bezcitnosti a bezděčné krutosti.

Gončarov – Zbytečný Oblomov – Lišnyj čelověk

Oblomov, nejznámější dílo Ivana Alexandroviče Gončarova (1812 – 1891), podle kterého natočil vynikající film Nikita Michalkov, ale také vzniklo mnoho divadelních her. Dodnes je kniha pomyslné špičce literárního kulturního dědictví.

Útěk do divočiny. Nedomyšlený a naivní pokus o návrat ke kořenům lidství

V Apríli roku 1992, mladý muž z dobrej rodiny odišiel na Aljašku a vtúpil do severskej divočiny jej najvyššieho štítu, Mount McKinley. O štyri mesiace neskôr našla jeho rozkladajúce sa...

Victor Hugo a Muž, který se směje. Nejemotivnější román o znetvořeném světě lidí a hledání lásky

Je to zvláštní a mimořádně emotivní román. Na příběhu čtyřčlenné party komediantů dokázal Hugo (1802 – 1885) popsat bez příkras šílenou dobu na přelomu 17. a 18. století. Jak sám...

Stanislaw Lem a Solaris. Kniha, která předběhla lidské myšlení

Solaris je originálním pohledem na existenci jiné inteligence, než jakou si člověk dokáže představit a je také jedním z nejpromyšlenějších sci-fi románů Stanislava Lema.

Autista a poštovní holub. Kniha o autismu, o genialitě a tónech houslí

Kniha o autismu, o genialitě, o holubích návratech a tónech houslí. Janine ve svých sedmnácti letech podivně otěhotní. Tak trochu zvláštní nehoda, neboť otcem je brčko. Narodí se jí syn...

Inspirující myšlenky...

Ve vzdělaných domácnostech rodiče dohlížejí na sledování televize a omezují ho; starají se o to, aby jejich potomstvo uspokojovalo potřeby své fantazie nejprve z knih. Teprve poté, co čtení přestane být námahou a stane se výlučně potěšením, lze povolit obrazovku. Pokud to člověk nedodrží, zůstane čtení po celý život něčím obtížným. Kdo takto vyroste, později už čte jedině to, co nezbytně musí, a to ještě nerad.
Dieter Schwanitz (1940-2004) / Vzdělanost jako živý dialog s minulostí