norske_drevoNázev knihy pochází ze skladby  Norwegian Woods od Beatles, která je oblíbenou písničkou jedné z postav románu. Světovou popularitu si ale nezískal proto, že hovoří otevřeně o sexu, ale hlavně tím, že je to nejaponský román napsaný japonským autorem. A právě Murakamiho magický mix japonské a západní kultury z toho románu učinil jedinečný bestseller. Jedinečná kniha pro mladé lidi, kteří se v ní určitě najdou.

Děj románu je až primitivně jednoduchý.
Příběh je zaměřen na studenstké prostředí a změny ve společnosti v letech 1968-70. Přesto se Murakami (*1949) těmto revoltám věnuje jen okrajově. Hlavní pozornost věnuje své ústřední postavě. Tóru se nám svým uvažováním jeví jako cizinec ve vlastním městě, který sice vnímá pohyb světa kolem sebe, ale záměrně se před ním skrývá. Prožívá nenaplněný vztah se svou kamarádkou Naoko, ale rozhodně je víc než sexuální loudil. To dokazuje na častých výjezdech za zábavou do centra města. Tóru se svým způsobem života dostává často do melancholických depresí a nenaplněný vztah s Naoko mu nahrazuje povolnější Midori. A tak se potácí svým životem jako ponurým tunelem své neschopnosti den po dni...

Co mě na knize nejvíc baví, je způsob jak Murakami vytváří jedinečnou atmosféru zádumčivosti a pasivnosti.

To jsou také asi nejvíc viditelné charakteristické vlastnosti jeho hrdiny, který se potácí sám, jako panák ve větru, uprostřed davu vstříc své masochistické melancholii z nešťastné lásky. Je to příběh charakteristický pro milóny nejen mladých lidí, přežívající své životy den pod dni s hořkostí ubíhajícího času a se strachem o své stárnoucí tělo. Je to příběh, který reálně popisuje hořkost a beznaděj, ve které není jen hlavní postava, ale naprostá většina lidí na této planetě.  Proto tento příběh oslovuje tolik lidí. 
Když k tomu přidáme fakt, že Murakami se nesnažil napsat román podle šablony západní společnosti, ale snaží se ukázat západnímu světu způsob japonského myšlení, pak čtení takové knihy je pro čtenáře nečekaným požitkem, který se nedá zdaleka srovnat se žádným filmem. Užijte si ji, stoji opravdu za to.

Norské dřevo | Haruki Murakami | Přeložil: Tomáš Jurkovič | Vydal: Odeon - Euromedia, 2002

Ukázka z knihy

„Ústředním cílem školství je podílet se na výchově schopných a talentovaných lidí pro vlast"
Smrt není opak života, smrt je jeho součást.Což zní jako hloupá fráze, ale tehdy to pro mě opravdu nebyla jen slova. Byl to bolavý prázdný prostor, který jsem měl pevně usazen v sobě.
Až do té doby jsem měl smrt za něco, co existuje samo pro sebe někde úplně stranou života. „Jednoho dne nás všechny čeká, ale do té doby od ní máme pokoj," myslíval jsem si. A připadalo mi to jen spravedlivé a naprosto morální. Život tady, smrt tam. A já žiju, takže se mě smrt netýká.Jenže od té noci, kdy umřel Kizuki, jsem se na smrt (a ani na život) nedokázal dívat takhle zjednodušeně. Smrt totiž opravdu nestojí mimo život. I já ji měl od samého začátku v sobě, a nemohl jsem to zapírat, ať jsem se snažil kdovíjak.
Nějak jsem totiž cítil, že brát si věci příliš k srdci neznamená nutně, že je chápeme správně. A přesto se smrt nedala brát na lehkou váhu.
Co vlastně chci? A co vlastně ostatní chtějí po mně?
Občas jsem zavíral oči a ke knížce si přivoněl. Když jsem mohl cítit vůni knih a dotýkat se stránek, byl jsem spokojený.
Pokud máš pocit, že to nikam nevede, znamená to, že seš slušnej člověk, což je důvod k radosti," odpověděl. „Máš totiž úplnou pravdu, spát s holkama, který ani pořádně neznáš, skutečně nikam nevede. Maximálně k tomu, že tě to unaví a sám sobě se zhnusíš.
Příležitost, která ti leží rovnou před nosem. Necháš ji plavat? Máš schopnosti, přijde šance je uplatnit – projdeš okolo ní jakoby nic?
Nejvíc frčej magazíny pro ženy s přílohou nejnovějších sexuálních technik v osmačtyřiceti vyobrazeních. Kupujou to hospodyně z okolí a pak to hltaj u stolu v kuchyni a nemůžou se dočkat manžela, aby si to mohly vyzkoušet. Pěkný, co? Co maj pak ty ženský mít v hlavách?
Připadá mi to zvláštní. Asi bych to neměla říkat, ale během hry mi připadá, že jsou tu cvoci úplně všichni.Jednou jsem se na to ptala svého doktora a on mi řekl, že mám v jistém smyslu úplnou pravdu. Řekl mi, že tu nejsme proto, abychom se deformací, co v sobě máme, naráz zbavili, ale proto, abychom se s nimi vyrovnali. Jedním z našich problémů totiž je, že si nechceme své odlišnosti připustit. Tak jako se ale navzájem lišíme třeba chůzí nebo výškou postavy, lišíme se bohužel i cítěním a pohledem na svět. A to nemůžeme změnit jen tak ze dne na den, ať chceme sebevíc. Kdo se pokouší napravit věci silou, ten většinou jen způsobí další malér. Je to pochopitelně dost obecné vysvětlení, které se týká jen části našich problémů, ale přesto si myslím, že chápu, co mi chtěl říct. My se svými odlišnostmi neumíme žít. A proto v sobě nedokážeme najít místo pro bolest a utrpení, které s sebou nesou. A tak jsme se dostali sem, abychom od toho všeho získali odstup.
Ať už se stalo, co chtělo, rozhodně je ve vašich silách zařídit, aby všechno dobře dopadlo, pokud se dokážete navzájem pochopit. Pak si klidně dumejte, jestli jste to tehdy udělali nebo neudělali správně.
Občas to na ni přijde. Začne být rozčilená, rozpláče se. Ale to je dobře. Dá tak aspoň svým citům průchod. Mnohem horší by bylo, kdyby to neudělala. To se pak emoce postupně hromadí uvnitř a tam pomalu tvrdnou na kámen, až nakonec odumřou.
Jen buď pořád hezky upřímný. To je to nejlepší. I když se třeba navzájem raníte, nebo se jeden z vás urazí, z dlouhodobější perspektivy je to nejlepší řešení.
Nepospíchej. Ani kdyby se ti zdálo, že je všechno bezvýchodně zamotané, ani tehdy nesmíš propadat zoufalství a lámat věci násilím přes koleno. Musíš se obrnit trpělivostí a pěkně pomaličku rozmotávat jedno po druhém.
„Poslyš, tak abys mi rozuměl, já tě za to neodsuzuju. Jestli ti to tak vyhovuje, klidně v tom pokračuj. Je to tvůj život a řídíš si ho sám. Já ti chci jenom říct, aby ses násilně nestylizoval do něčeho, co nejsi. Chápeš? Nestojí to za to. Devatenáct a dvacet let, to je moc důležité období ve vytváření charakteru, a pokud si v ten čas přivodíš nějaké pokřivení, potáhne se s tebou dál. Doopravdy. Tak si to, prosím tě, radši dobře rozmysli. Jestli si chceš vážit Naoko, važ si tím spíš i sám sebe.

----------------------------

„Víš, co byl problém? Že taková idyla prostě nemohla pokračovat donekonečna. Jednou prostě musel přijít konec.
Ale přesto mě, když jsem ji tak objímal, hladil a líbal, naráz přepadl zvláštní pocit, jak neladný a divný objekt vlastně je takové lidské tělo.
„Ráno mám nejradši," řekla Naoko. „Jako by všechno zase začínalo. Kolem oběda na mě ale už pomalu sedá smutek. A večer je to nejhorší. A tak je to den co den."„A než se člověk naděje, naráz z toho všeho zestárne jako já," dodala Reiko vesele.
„Tvrdne ti teď?"
„Co jako? Kůže na patách?"


Beletrie světová – nové knihy

Michail Bulgakov a Mistr a Markétka. Světový román s ilustracemi Borise Jirků

Bezepsoru jeden z největších světových románů. Michail Bulgakov a Mistr a Markétka. Nové ilustrované vydání jednoho z nejznámějších ruských románů s více než osmdesáti obrazy Borise Jirků.

Amsterdam. Jedna z nejbrilantnějších knih McEwana o bezcitnosti a bezděčné krutosti

  Úsporný příběh, za který autor získal v roce 1998 Bookerovu cenu, se odvíjí v nečekaných zvratech a vedle Betonové zahrady jde o nejbrilantnější spisovatelovu psychologickou studii bezcitnosti a bezděčné krutosti.

Gončarov – Zbytečný Oblomov – Lišnyj čelověk

Oblomov, nejznámější dílo Ivana Alexandroviče Gončarova (1812 – 1891), podle kterého natočil vynikající film Nikita Michalkov, ale také vzniklo mnoho divadelních her. Dodnes je kniha pomyslné špičce literárního kulturního dědictví.

Útěk do divočiny. Nedomyšlený a naivní pokus o návrat ke kořenům lidství

V Apríli roku 1992, mladý muž z dobrej rodiny odišiel na Aljašku a vtúpil do severskej divočiny jej najvyššieho štítu, Mount McKinley. O štyri mesiace neskôr našla jeho rozkladajúce sa...

Victor Hugo a Muž, který se směje. Nejemotivnější román o znetvořeném světě lidí a hledání lásky

Je to zvláštní a mimořádně emotivní román. Na příběhu čtyřčlenné party komediantů dokázal Hugo (1802 – 1885) popsat bez příkras šílenou dobu na přelomu 17. a 18. století. Jak sám...

Stanislaw Lem a Solaris. Kniha, která předběhla lidské myšlení

Solaris je originálním pohledem na existenci jiné inteligence, než jakou si člověk dokáže představit a je také jedním z nejpromyšlenějších sci-fi románů Stanislava Lema.

Autista a poštovní holub. Kniha o autismu, o genialitě a tónech houslí

Kniha o autismu, o genialitě, o holubích návratech a tónech houslí. Janine ve svých sedmnácti letech podivně otěhotní. Tak trochu zvláštní nehoda, neboť otcem je brčko. Narodí se jí syn...

Inspirující myšlenky...

Britský premiér David Lloyd George, řekl velkou pravdu už v roce 1916, tedy v době, kdy zuřil nejkrvavější konflikt, jaký lidstvo do té doby zažilo: „Kdyby lidé znali skutečnou pravdu, tak by válka skončila hned zítra. Ale oni tu pravdu samozřejmě neznají, ani ji znát nemohou" Tento výrok je dnes mnohem aktuálnější, protože lze k němu dodat. A chtějí vůbec znát pravdu?