spanek murakamiTéměř hororová povídka známého japonského autora Haruki Murakamiho se nevymyká z jeho u nás známé tvorby. Hrdinka příběhu má podruhé ve svém životě velmi podivnou poruchu spaní. Co ji napadá a jak funguje v dnešním odcizeném světě, až do konce příběhu přečtete určitě se zájmem a linka vyprávění vás udrží v pozornosti.

Knížku vydal Odeon opět ve vynikajícím překladu Tomáše Jurkoviče tentokrát s ilustracemi německé výtvarnice Kat Menschik, které silně připomínají japonská manga.

Ukázka z knihy...

Jak se přibližuje úsvit, cítím konečně, že se mi daří trochu dřímat. O pořádném spánku ale stejně nemůže být ani řeči. Slabounce rozeznávám pod prsty jakýsi jeho okraj. A moje vědomí bdí. Já sotva znatelně podřimuji.

Mé vědomí však za tenounkou stěnou sousedního pokoje zůstává zcela jasné a bdělé a upřeně mne pozoruje. Zatímco se mé tělo potácí v příšeří, nepřestává těsně vedle sebe cítit pohled a dech mého vlastního vědomí. Jsem tělem, které se pokouší usnout, a zároveň jsem
vědomím, které chce setrvat ve stavu bdělosti. Taková polovičatá dřímota na mně pak setrvává po celý den. Hlavu mám neustále jako v lehké mlze. U ničeho už nerozeznávám vzdálenosti, kvalitu, kvantitu ani dojmy. A dřímota se na mě valí v pravidelných intervalech jako příboj. Na sedadle ve vlaku, v lavici v učebně anebo za stolem u večeře usínám, ani nevím jak. Mé vědomí se ode mne vzdaluje čím dál víc. Svět se neslyšně otřásá. Z rukou mi padají na zem nejrůznější věci. Tužky, kabelky, vidličky bouchají hlasitě o podlahu. Chce se mi už jen padnout tváří dolů a usnout jako dřevo. Ale nejde to. Pořád mě nerozlučně doprovází bdělost. Nepřestávám vnímat její chladný stín. Stín, který náleží mně samotné. Zvláštní, říkám si v dřímotách.

Ocitla jsem se ve svém vlastním stínu. Dřímám za chůze, dřímám při jídle, dřímám při hovorech s lidmi. Kupodivu si ale nikdo kolem nevšimne, v jaké jsem extrémní situaci. Za ten jediný měsíc jsem zhubla celých šest kilo. Přesto si toho nevšimla ani má rodina, ani nikdo z mých přátel. Že jsem totiž celou dobu prožila ve spánku.

Haruki Murakami / Spánek / Vydal Odeon, 2014


Beletrie světová – nové knihy

Muž, který sázel stromy. Geniálně smyšlený román z Provence od Jeana Giona

Když se mě studenti ptali, které knihy bych zařadil mezi desítku nejzajimavějích, jmenoval jsem i toto útlé dílo Jeana Giona.

Měsíční pahorek v dlani, fascinující příběh z francouzské Provence

Největší předností Boscova románu Měsíční pahorek v dlani je nesmírně bohatý jazyk, který čtenáře úplně pohltí.

Michail Bulgakov a Mistr a Markétka. Světový román s ilustracemi Borise Jirků

Bezepsoru jeden z největších světových románů. Michail Bulgakov a Mistr a Markétka. Nové ilustrované vydání jednoho z nejznámějších ruských románů s více než osmdesáti obrazy Borise Jirků.

Amsterdam. Jedna z nejbrilantnějších knih McEwana o bezcitnosti a bezděčné krutosti

  Úsporný příběh, za který autor získal v roce 1998 Bookerovu cenu, se odvíjí v nečekaných zvratech a vedle Betonové zahrady jde o nejbrilantnější spisovatelovu psychologickou studii bezcitnosti a bezděčné krutosti.

Gončarov – Zbytečný Oblomov – Lišnyj čelověk

Oblomov, nejznámější dílo Ivana Alexandroviče Gončarova (1812 – 1891), podle kterého natočil vynikající film Nikita Michalkov, ale také vzniklo mnoho divadelních her. Dodnes je kniha pomyslné špičce literárního kulturního dědictví.

Útěk do divočiny. Nedomyšlený a naivní pokus o návrat ke kořenům lidství

V Apríli roku 1992, mladý muž z dobrej rodiny odišiel na Aljašku a vtúpil do severskej divočiny jej najvyššieho štítu, Mount McKinley. O štyri mesiace neskôr našla jeho rozkladajúce sa...

Victor Hugo a Muž, který se směje. Nejemotivnější román o znetvořeném světě lidí a hledání lásky

Je to zvláštní a mimořádně emotivní román. Na příběhu čtyřčlenné party komediantů dokázal Hugo (1802 – 1885) popsat bez příkras šílenou dobu na přelomu 17. a 18. století. Jak sám...

Inspirující myšlenky...

O čem se vlastně v knihách píše? Na tu otázku tak dostat odpověď, to by bylo! Ale na mou čest, v knihách se píše o ničem! O ničem, z čeho by ses mohl poučit nebo čemu jde věřit. Když to jsou romány, jednají o lidech, kteří nikdy nežili, o mátohách autorovy fantazie. A když to nejsou romány, je to ještě horší: jeden profesor nadává druhému idiotů, jeden filozof utápí druhého na lžíci vody. A všichni se motají sem, tam, ničí hvězdy a zhasínají slunce. Člověk nakonec neví, čí je.
Ray Bradbury, 451° Fahrenheita