mcewan ian portrait
McEwana čtu od let osmdesátých let, a i když mě původně nalákal morbiditou, dnes jej spolu s ostatními uznávám pro nesporné kvality. Jeho Mlsoun (Sweet Tooth, 2012, česky 2013) nadchne, ale může ledaskoho trochu "zklamat" ve finále.
Následující text není ideální pro ty, kteří román nečetli a čísti hodlají.

mlsoun mcewan

V dopise, který tvoří jeho poslední kapitolu, se autor alias jeho hrdina, spisovatel Tom, soustředí na to úžasné odhalení, že celý dosavadní text napsal jako žena. Obdivuhodné?
Možná ano a McEwan je určitě dobrý i po Flaubertovu vzoru a i s Flaubertovým výrokem „Paní Bovary, to jsem já“, ale... Proč se tím v knize implicitně chlubit? Onu závěrečnou kapitolu totiž vnímám právě jako McEwanovo nadbytečné bití se v prsa.

Ale my před jeho talentem pomyslně smekli už dávno, i měl radši vytasit z rukávu nějaký další a překvapivý, vše převracející finální obrat, myslím si. A on místo toho „strhl volant“ do vlastní tvůrčí zahrádky: k odhalení, že román vlastně nevyprávěla dívka Serena, nýbrž její milenec Tom, který se jen dokonale vžil do její kůže.

Ano, vše sedí, a zpětně si dokonce vybavíme hrdinčin postřeh při prvním setkání s Tomem, podle něhož na ni první chvilku působil jako transsexuál, ale Mlsoun i tak měl končit úderněji, zdá se mi, a to - dejme tomu - tak, že na ostrůvku v Baltském moři překvapivě nezemřel dvojitý agent (a postarší Serenin předposlední milenec), jak se stalo, ale přežil a přeběhl k Rusům. Na nic podobného nicméně nedojde a špionážní román, jakým byl McEwanův Nevinný omotaný okolo Berlínské zdi, toto prostě není.

Jedná se tedy aspoň o parodii? Ne. Jde o zamilovaný, historicko-politický román „z prostředí“ MI5 a Frederick Forsyth a John Le Carré se možná „řezali“ smíchy, pokud jej četli.
Špionážní zápletku totiž postrádá, byť ji trochu kamufluje. A chystá se již i filmové zpracování a bude jistě úspěšné, ale... Jako bych Iana McEwana při psaní viděl...
Jak sám poznamenává, příliš krátké romány jsou nemužné, a tak dofukuje svůj opus ještě o sadu vlastních, dosud nepoužitých povídek. A ty připíše na konto svému hrdinovi, píšícímu profesorovi Tomovi. A Serena? Jen zdánlivě o všem vypráví, a to místy takřka ve stylu známého románu Susan Isaacsové Záblesk.

Vyrůstala coby „biskupova dcera“ i výtečná a posedlá čtenářka. Ale i s talentem pro matematiku.
Kvůli němu nakonec vyslyšela máti a vystudovala v Cambridge právě tento obor. K MI5 nicméně není zverbována, aby řešila rébusy. Proč tedy?
V rámci pracovní náplně může právě číst, což zase připomíná hlavní postavu Šesti dní Kondora. A dál?
Pokud čekáte, že Serena zaměstnavatelům vytipuje začínajícího literárního génia, jste na omylu. Jen sama MI5 jí konkrétního Toma „zadá“. A proč to všechno?

Onen Serenin postarší, bývalý milenec (který odjel podlehnout chorobě na ostrůvek), nebyl jen profesor, nýbrž i doyenem MI5 a... zrádce.
Nicméně milenku už jednou naverboval, takže se tajná služba bojí, zda i Serena není „dvojitá“, a zaměstná ji na podřadném místě, aby ji měla snáz pod kontrolou. Nenechají ji tedy válčit s IRA, o čemž se však i tak hodně dovíme, a ani ji nevyšlou na jinou frontu studené války. Nechají však děvče dělat cosi jiného, cosi absurdního už i v letech sedmdesátých, kdy se děj odehrává. Připustí ji k akci Mlsoun a...
A dovolí, aby inspirovala potenciálně pravicového spisovatele Toma.
Ten má díky tomu přes krycí organizaci po tři roky dostávat takové množství liber, že může dát vale vlastní univerzitní kariéře literárního vědce a jít na volnou nohu psát. A co? MI5 čeká, že něco jako byl román 1984. I Orwell totiž byl, máme-li věřit McEwanově knize, financován tajnou službou. To ona jeho mistrovské dílo iniciovala! A i jiné knihy jiných!
Anebo má Tom aspoň napsal cokoli, co nějak probere z naivity britské levičáky a komunisty a co ukáže v pravém světle východní blok.
Serena se do něj, jak čekáme, zblázní a následuje románek v románu. Kdyby jej líčil někdo jiný, bude to červená knihovna, možná, avšak McEwan je realista a mistr. Nezakolísá ani na vteřinu a my jednoduše cítíme: To se stát mohlo. A jak že románek graduje?

Oba milenci si žijí na stále vyšší noze, ale Tom přesto (či právě proto?) dokáže literárně tvořit a možná paradoxně, možná však spíše logicky vytvoří ryzí opak vyžadovaného, a totiž poněkud dekadentní distopii.
Ta trochu připomíná něco od Ballarda, ale víc McCarthyho Cestu. Británie se tu zkrátka brodí v rozkladu, otec s dcerkou ve finále podléhají nemoci a to vše (nejspíš) právě v důsledku kapitalismu. A nejen to! Tom za tenhle svůj nemužně krátký rukopis převezme (i v konkurenci začínajícího Martina Amise) prestižní literární cenu. A MI5? Výtečníky promptně vyrazí a zastaví kohoutky. Ale nechá je - na rozdíl od některých jiných – dýchat. Toť vše.
Nebo tedy skoro vše, protože je na místě zmínit se také o všem tom poutavém, co je v Mlsounovi vysloveno o literatuře, kterou hrdinové celoživotně nasávají. A ke všemu dojde i na matematický Monty Hallův problém, jenž Serena jenom tak nadhodí, ale Tom dle něj obratem sepíše... Dosti špatnou povídku. Ale jen, aby ji agentka mohla svým vylepšením přece zachránit, takže čtenář-matematik zajásá, vcelku se však jedná jen o další z vycpávek. Těmi ostatními je převyprávění obsahů Tomových povídek. Ale jistě! Některé ty povídky jsou úžasné, o to nic, a dokonce představují paralely k situacím v toku hlavního vyprávění, nicméně jsem se ani tak nezbavil pocitu, že se jedná spíš o lépe i hůře zamaskované oslí můstky.

Za vycpaninu ovšem nelze označit průběžné líčení politického vývoje raných let sedmdesátých, třeba i včetně momentů se zkrácení zimního pracovního týdne na tři dny a uhelné krize.
Stávky horníků. To vše hrdinové sledují hlavně prostřednictvím tisku, ale knihu to prostupuje jako pozadí konfliktu MI5 s levicí. Autor tu nepochybně vytěžil i vlastní vzpomínky na dobu svých začátků a Mlsoun je tedy také autobiografická záležitost. A nevystupuje v ní ostatně jen Martin Amis! A není tu zmiňován jen jeho otec Kingsley. Jako „detektiv“ se zde uplatní dokonce i jistý Barnes. Julian?

To ovšem nic nezmění na skutečnosti, že se autor ve finále spokojil s vtipem ohledně svého umu vyprávět jako žena, a zahodil šanci napsat (i) skutečnou špionážní šarádu. Ne jen mistrný román z „pracovního“ a vztahového prostředí.

 

 

 


Beletrie světová – nové knihy

Nostromo, Conradova sto let stará kritika korupce a touhy po moci

Vedle Temnoty srdce, mistrovské psychologické novely, existuje ještě jedna Conradova kniha, ve které autor dokázal jedinečně zachytit ty nejtemnější lidské touhy po moci, ješitném vzestupu a logickém pádu. Spolu s...

Marťanská kronika, vizionářské dílo skutečného humanisty Raye Bradburyho

Klasika, kterou naleznete v seznamu 100 nejdůležitějších knih 20. století deníku Le Monde. Kdo nečetl Bradburyho, jednoho z velikánů světové prózy, nemá vztah ke knihám.

Měsíční pahorek v dlani, fascinující příběh z francouzské Provence

Největší předností Boscova románu Měsíční pahorek v dlani je nesmírně bohatý jazyk, který čtenáře úplně pohltí.

Asi nejsilnější próza Waltariho. Město smutku a radosti

Nejznámější je Waltariho Egypťan Sinuhet, ale zřejmě jeho nejsilnější dílo, co se týče sdělení, ale potažmo i formy je Město smutku a radosti. Tato novela nebyla dlouho vydána v češtině...

Povídky o zaslíbené zemi. Jak vidí Ameriku Doctorow.

E.L. Doctorow (1931–2015) je spisovatel, který nikdy nevnímal Ameriku jako zemi zaslíbenou, ale naopak vidí všechno zlo, které bují z podhoubí americké demokracie. Přitom nemoralizuje, ale popisuje. Vidí pokulhávající dobro...

Victor Hugo a Muž, který se směje. Nejemotivnější román o znetvořeném světě lidí a hledání lásky

Je to zvláštní a mimořádně emotivní román. Na příběhu čtyřčlenné party komediantů dokázal Hugo (1802 – 1885) popsat bez příkras šílenou dobu na přelomu 17. a 18. století. Jak sám...

Brilantní Márquez. Sto roků samoty, magická kniha, která z něho udělala světového autora

Kniha Sto roků samoty (1967) patří bezesporu mezi světové majstrštyky, která z originálního a neznámého autora udělala takřka přes noc spisovatele světového jména.

Inspirující myšlenky...

Víme, že bílý muž naší povaze nerozumí. Je to pro něj stejný kus země jako každý jiný, neboť je cizincem, který přichází v noci a ze země si vezme cokoli potřebuje. Země mu není bratrem, nýbrž nepřítelem, a když si ji podrobí, kráčí dál. Odchází od hrobů svých otců – a nestará se. Krade zemi svým dětem – a nestará se. Hroby jeho otců a právo jeho dětí na narození jsou zapomenuty. Zachází se svou matkou, zemí, a se svým bratrem, nebem, jako s věcmi ke koupi a k drancování, prodává je jako ovce či lesklé perly. Jeho hlad pohltí zemi a nezanechá nic než poušť.
náčelník Seattle