Novela od autora Nočního vlaku do Lisabonu. Dívka Lea se po smrti matky uzavřela do sebe před celým světem, a teprve zvuk houslí ji navrátí zpět do života. Nakonec je to však její otec, kdo dokoná její neštěstí. Přeložila Radka Denemarková.
Už po prvních pár stránkách je čtenáři jasné, že tento příběh neskončí dobře. Cesta hlavní hrdinky k šílenství a možné sebevraždě je přímá. Její otec, Martijn van Vliet, je ve svém snažení něco proti tomu udělat zcela bezmocný. Nápad koupit dívce nesmyslně drahé housle z peněz zpronevěřených z univerzitního výzkumu jen odstartuje její i jeho tragédii.
Novela nastoluje otázku, do jaké míry jsme strůjci svého vlastního osudu. V událostech, které příběh popisuje, hraje velkou roli možnost či nemožnost volby. Některá rozhodnutí jsou jen reakcí na náhodné události.
Lea | Pascal Mercier | Vydává Plus, 240 stran,
Pascal Mercier (1944)
je pseudonymem švýcarského profesora filozofie Petera Bieriho. Publikoval řadu prací o filozofii poznání a jazyka pod svým vlastním jménem a tři romány a novelu pod pseudonymem. Jeho Noční vlak do Lisabonu (Plus, 2011) se stal jednou z největších literárních senzací posledních let.
Ukázka z knihy:
Potkali jsme se jednoho jasného, větrného rána v Provence. Seděl jsempřed kavárnou v Saint-Rémy a v pobledlém světle pozoroval kmeny holých platanů. Číšník, který mi donesl kávu, postával ve dveřích. Ve své obnošené červené vestě vypadal, že tuhle práci dělá celý život. Občas potáhl z cigarety. Jednou zamával jakémusi děvčeti na zadním sedadle mopedu, co prorachotil kolem.Vypadalo to jako z nějakého starého filmu z mého dětství. I když moped dávno zmizel, číšník se ještě chvíli usmíval.
Pomyslel jsem na kliniku, a jak se jimtamuž třetí týden bezemě daří. Pak jsem se znovu podíval na číšníka. Výraz v jeho obličeji byl teď nepřístupný a pohled prázdný. Říkal jsem si, jaké by to bylo žít jeho život namísto svého. Z Martijna van Vlieta jsem uviděl nejprve šedou kštici, jel v červeném peugeotu s bernskou poznávací značkou. Pokoušel se zaparkovat, místa měl dost, přesto se mu to nedařilo. Parkoval nešikovně, bojácně a nejistě, což se nehodilo k jeho mohutné postavě. Vystoupil z auta a sebejistě si to namířil přes silnici, proplétal se hlučným provozem a blížil se ke kavárně. Přeměřil si mě skeptickým pohledem tmavých očí a vešel dovnitř. Tom Courtenay, pomyslel jsem si, to je přece herec Tom Courtenay z filmu Osamělost přespolního běžce. Přinejmenším ho něčím připomínal. A vlastně mu vůbec podobný nebyl. Připomínal ho chůzí a pohledem – způsobem, jakým vnímal svět a sebe v něm.
Ředitel vysokoškolské koleje Toma Courtenaye nenávidí, nenávidí vytáhlého čahouna s vychytralým pohledem, ale potřebuje ho, potřebuje eso v rukávu, které vytáhne na závodech s konkurenční vysokou školou, zaskočí ostatní běžeckou hvězdou. A tak 1 9 smí TomCourtenay v době vyučování trénovat a běhat. Běhá a utíká podzimně zbarveným listím, kamera sleduje detailně obličej, který se blaženě usmívá. Nastává dlouho očekávaný den, Tom Courtenay se rozeběhne a všem uteče, soupeři jsou ohromení, jako by zkameněli, Courtenay vbíhá do cílové rovinky, velký záběr na ředitele se sádelnatýmobličejem, leskne se očekáváním velkého triumfu, zbývá sto metrů do cíle, zbývá padesát metrů, tady je, tady běží Courtenay, jenomže najednou zpomaluje, obrovské vzrušení, vzrušení stoupá, on opravdu zpomaluje, přibrzdí, zastaví se úplně, nevěřícný výraz ředitelovy tváře, teď mu to došlo, mladík ho má v hrsti, toto je pomsta za šikanu, Courtenay si dřepne na zem, roztáhne nohy a protřásá svaly, nohy by rády běžely, soupeř ho míjí a proběhne cílem, Courtenay se triumfálně ušklíbne. Toužil jsem ten vítězný úšklebek vidět opakovaně, chodil jsem do kina v poledne, odpoledne, večer i na sobotní promítání.
