ImageV roce 2008 vydal  Ivan Kopecký román  Čas hříchů (nakladatelství Hejkal), nyní přichází se dvěma sbírkami kratších próz nazvanými   Čas návštěv a Čas fízlů (nakl. Hafan Libri). Zdráhám se označit tyto prózy jako povídky - spíše bych volila výraz obrazy a obrázky lidí, s nimiž se spisovatel (nar. 1944 v Táboře) během svého mládí, dospívání a posléze v mužném věku setkal, kteří většinou už neodvratně zmizeli a zůstali jen v jeho paměti.

Zejména svazek první obsahující sedm textů, je naplněn nostalgií nejen po uplynulém času, ale též po uličkách, domech, obchodech i věcech, které zemřely zárověň se svými obyvateli    a uživateli.
Jen starý fotograf část z nich stačil ještě zachytit, jen něco snad zůstalo v jeho archivu - pokud vše neskončilo tak jako po smrti stařenek - sester (jedna z nich snad byla autorovou babičkou) v jejich bytě, dříve "plném milých věcí, který jsem našel podivuhodně prázdný. Bez záclon, peřin, obrazů, koberců a linoleí, bez rozhlasového přijímače a mosazné stojací lampy, bez karaf se zabroušenými hrdly, bez lžic blyskavých jak v rybníku měsíc, bez stříbrných příborů a dezertních lžiček... Stál jsem v bytě beze všeho..." (str. 68).

Několik citovaných vět   jako by charakterizovalo nejen autorův osobitý vypravěčský styl, ale svým obsahem i obsah melancholických vzpomínek (viz též Dušičky a d.). S jednou však výjimkou, a to právě prózou titulní,  m e t a f o r i c k o u, skoro kafkovskou. Návštěvníkem - jenž nepozván - zničehonic se jednoho dne rozhodl sdílet s vypravěčem jeho rodinný dům      a pojmenován Pan Pán - může být - kdo? Kopecký to méně chápavým naznačí jen zřídka, nečekanými slůvky: vot (str. 101) nebo: soudruhu můj (105) či: máme rudý říjen (106), případně popisem: Ten člověk měl obočí jako malířské štětky (102) - a našlo by se pár dalších, nápadně nenápadných.

Tím přecházím ke svazku druhému,  Č a s u   f í z l ů.
Zatímco texty  Č a s u   n á v š t ě v  byly situovány většinou do jižních Čech, zde se - až na výjimky - odehrávají na okraji Prahy    a jejich vypravěči přibývají léta. Obrázky postav už nejsou podávány tak lístostivě, dokáží se lépe srovnat s   p r o m ě n o u    e p o c h y. Proměnou zde naznačenou účelem budovy kdysi venkovské, vesnické školy v hostinec a d. v "šumavském" textu nazvaném O poslání měst.

   casnavstev.jpg

Označila-li jsem Čas návštěv za prózu po výtce kafkovskou, tady se mi vnucuje výraz "váchalovský" - jako by byl text expresivně podoben Mistrovým drsným dřevorytům.

Kopeckého básnický jazyk je jeho positivum, projevené už v románu Čas hříchů (který byl pravděpodobně napsán teprve až po těchto obrázcích, publikačně je však předešel. Slabinou je zde totiž kompozice. Postrádáme pevnější vedení linie jednotlivých figurek, nitě vyprávění, která se dost často přetrhne nebo povolí. V tom okamžiku je autor stržen osudem postavy jiné, k níž bezdůvodně přechází... Tím text ztrácí nejen na tempu, ale i na zajímavosti, čtivosti.

Próza Ivana Kopeckého je tzv. pomalé čtení, vychutnávání barev a metafor. Nicméně napříště mu bude zapotřebí především ukázněnosti, síly setrvat, bránit a ubránit se spontánním únikům od ústředního tématu, jejž si zpočátku sám zvolil. Od osudů hlavní postavy ke kresbě těch, kteří by měli buď trvale zůstat v pozadí - nebo by jim měla být následně věnována próza další - jako v povídkovém věnci.


Beletrie světová – nové knihy

Muž, který sázel stromy. Geniálně smyšlený román z Provence od Jeana Giona

Když se mě studenti ptali, které knihy bych zařadil mezi desítku nejzajimavějích, jmenoval jsem i toto útlé dílo Jeana Giona.

Srdce temnoty. Fascinující Conradova novela o zhoubné touze po nesmírné moci

 Srdce temnoty je zřejmě nejlepší román anglického spisovatele polského původu Josepha Conrada, který byl tak mimořádným talentem, že ve svých knihách dával Angličanům lekce z jejich mateřštiny.

Měsíční pahorek v dlani, fascinující příběh z francouzské Provence

Největší předností Boscova románu Měsíční pahorek v dlani je nesmírně bohatý jazyk, který čtenáře úplně pohltí.

Brilantní Márquez. Sto roků samoty, magická kniha, která z něho udělala světového autora

Kniha Sto roků samoty (1967) patří bezesporu mezi světové majstrštyky, která z originálního a neznámého autora udělala takřka přes noc spisovatele světového jména.

Günter Grass. Plechový bubínek o pokřivené německé společnosti očima malého Oskara, který přestal růst

Kniha Plechový bubínek je pitoreskní životní příběh malého Oskara Matzeratha, zapsaná v posteli psychiatrické léčebny. Ten se v den svých tříletých narozenin rozhodne dále nerůst. V ten den také dostává...

451 stupňů Fahrenheita, kanonické dílo Ray Bradburyho o totalitní společnosti z roku 1953!

Bradburyho kanonické mistrovské dílo, ve kterém vykreslil naši utopickou budoucnost, jehož základní myšlenkou je: Myšlení je pro stát nebezpečné a jen státu se má věřit, hlídejte své sousedy a hlavně...

Anthony Burgess. Kniha 1985, neuvěřitelně přesná vize budoucí zmatené společnosti

Z  pochopitelných důvodů často cenzurovaná kniha autora Mechanického pomeranče. V první části autor podrobuje důkladné analýze Orwellův román 1984, v druhé části pak nabízí vlastní beletristické zpracování Orwellova tématu. Život...

Myšlenky z knih

Práce na hovno je každá, jejíž vykonavatel ve skrytu duše ví, že by vůbec neměla existovat.
Prof. David Graeber z London School of Economics