exilSbírka je malou antologií příběhů inspirovaných krátkými zprávami, jež člověk většinou jen přelétne očima, když ráno při kávě listuje novinami.

Exil je útěk, útěk před denními hrůzami, násilím a smrtí, která nás obklopuje, útěk vyjádřený drobnopisem událostí.
Exil je mozaika, mozaika střepin zdánlivě nesouvisejích příběhů tvořící temnou plochu každodenní skutečnosti, skutečnosti o které se dovídáme v dením žurnálu zpráv, skutečnosti, která  teprve v osobních příbězích se stává bolestnou až k nesnesení.
Exil je kniha úděsu a děsu.

İlhanová tyto příběhy zaznamenává velmi úsporným jazykem, kde nic není nadbytečné, a tak i tato drobná, zdánlivě nespojitá vyprávění dostávají podobu velké epické fresky.

Exil / Çiler İlhanová / přeložil Petr Kučera / vydal Dauphin, 2015 / www.dauphin.cz

Çiler İlhanová (1972)
vystudovala mezinárodní vztahy a politologii na Bosporské univerzitě v Istanbulu a hotelovou školu ve Švýcarsku. Dnes pracuje jako vedoucí oddělení vztahů s veřejností v nejluxusnějším istanbulského hotelu Çırağan Palace Kempinski na břehu Bosporu. Už během studií ovšem začala psát povídky, recenze a cestopisné reportáže pro různé turecké časopisy a deníky. První sbírku povídek, Komnata obchodníků se sny (Rüya Tacirleri Odası), vydala v roce 2006. Za čtyři roky následovala kniha Exil (Sürgün, 2010), oceněná European Union Prize for Literature v roce 2011, doposud přeložená do šestnácti jazyků.

Ukázka z knihy...

Nerozum
Řekl jsem těm pitomcům, že jestli to musí za každou cenu dělat, ať to dělají nenápadně. Jenže copak mají v hlavě mozek? Kdyby měli rozum, nestačilo by jim léta pronášet žalostná kázání v mizerných vesnických kostelech, stali by se papežem jako já … Abych všechno zametl pod koberec, musel jsem sypat z rukávu jedno prohlášení za druhým: k Iráku, občanské válce v Súdánu, kněžskému semináři v Turecku, muslimským teroristům… Jenže hrstka novinářů se na mě pověsila. Buzeranti. Co z toho, že moji lidi osahali pár dětí? Neděje se to snad i v islámských řádech? Že jsem prý kryl pedofilní kněze. Že jsem během svého kardinálování dával ukrývat kriminální záznamy s varováním: „Držet za všech okolností pod zámkem. Přísně tajné.“ Úchylové, kteří v klidu osahávají žáky ve školách, pacienty v nemocnicích a doma vlastní děti, se teď v jednom kuse pouštějí do mě, aby ulevili svému svědomí. Vatikán nemůže nikdo vystát. Závidí nám naše zlatem prošívané róby, naše pompézní berly, závidí nám naši moc

Dcera
Jednou ráno koukám, dcera je pryč. Kam zase jenom takhle po ránu šla, holka zatracená, říkám si. Pořád se někde toulá a vůbec mě neposlouchá. Nakouknu do pokoje jejích bratrů, všichni tři spí jak zabití. Vzbudím nejstaršího, že přijde pozdě do práce. To je divné: lehl si, jak přišel z práce, ani se nesvlékl… Nevíš, kde může být tvoje sestra? ptám se. Tupě mi zírá do obličeje. Hele, mami, musíme ti něco říct, povídá. Vzbudí i ostatní bratry a chce, abych udělala čaj. Jeho hlas mě děsí. Jdu do kuchyně a uvařím všem třem čaj. Otočí se na mě: Mami, my jsme naši sestru zabili, nic jiného nám nezbývalo, zostuzovala naši čest. Najednou mi vyskočí tlak a na místě sebou seknu. Obestoupí mě a třou mi ruce kolínskou. Když přijdu k sobě, v duchu se modlím: Pane Bože, kdyby to tak byl jen sen a já se teď hned probrala! Můj Pane, jestli jsi předurčil tohle, vezmi to zase zpátky. Drmolím „Ve jménu Boha, milosrdného, slitovného“ a běžím do dceřina pokoje. Holka nikde. Vrátím se do kuchyně. Tři bratři na mě upírají zraky. Ten nejmladší začne vzlykat. Ten nejstarší říká: Mami, nikomu naše tajemství nevyzraď. Sednu si a dlouze pláču: Pane Bože, co si počnu… Jenže před osudem není úniku. Rozhodla jsem se: co se dá dělat, jsem matka… Devět let jsem nikomu nic neřekla – když jsem ztratila dceru, nechtěla jsem ještě přijít i o ostatní děti. Hrozně toho lituji.
Holčička
Kdosi s dobrým srdcem přinesl spoustu zbytků jídla, máme plná břicha. A to znamená dobrou náladu. My, pouliční psi, neseženeme něco k snědku každý den. Někdy se prostě nedaří… Teď se to podařilo, a to je dobře. A protože jsme neměli co na práci, tiše jsme se poflakovali. Najednou koukáme, že jsme se ocitli na hřbitově. Náš Abhi (vůdce jsem teď já, ale je třeba být spravedlivý – umí z nás nejlíp čenichat) se na místě, kde právě stál, zničehonic rozštěkal. Nikdy neštěká zbytečně. Na můj povel jsme se tam všichni rozeběhli. Pach živého tvora! To není možné! Dokážeme rozlišit pach čerstvě pohřbeného těla od dvoudenní mrtvoly, pětidenní mrtvolu od měsíční, pětiletou od desetileté, prostě všechny, to jistě uznáte sami… Jenže tady zpod země vycházel normální pach živého tvora! Na můj rozkaz začali hned všichni oběma packami hrabat hlínu. Jen si to představte, osm psů unisono štěká a ryje se v zemi… Naštěstí se nám podařilo upoutat pozornost nějakého kolemjdoucího, jinak kdoví, kolik hodin bychom se ještě museli lopotit, pach šel z hodně velké hloubky… Těžko říct, jestli by byl ten tvor ještě naživu. Nějaký člověk nás zdálky zahlédl, zdálo se mu to celé podezřelé, a přišel se podívat blíž. Dobře, že ho naše nervozita a chování vyburcovaly. Vyběhl ze hřbitova a vrátil se zpátky s policisty. Byl to celý tým, v rukách měli krumpáče a lopaty. Chtěli, abychom šli stranou – zavelel jsem a všichni se stáhli. Hlínu, kterou jsme předtím hrabali, měli vyházenou v cuku letu. A co tam našli? Maličké lidské mládě! Radostí jsme byli bez sebe… Policejní šéf asi poznal, že vůdce jsem já, a dal mi tolik kostí, že to stačilo pro celou smečku. Takhle se každý den nepoštěstí!

Číslo 5
Já jsem Chán. Uznávám, že je to poněkud ironické jméno pro někoho, koho se pokusili zabít v matčině lůně.
Přihodilo se to takhle: matka a otec byli členy programu Čistý gen. A v jeho rámci mi nechali udělat testy, jakmile se zjistilo, že jsem byl počat. Přístroj nic nehlásil. Všichni byli šťastní: „Váš pátý plod je čistý, můžete klidně porodit.“ Jenže já vás oklamal, hola hej, oklamal!
Těhotenství proběhlo zcela nerušeně; to já schválně. Uvnitř jsem ani nepípl, abych nevzbudil podezření. Nezpůsobil jsem matce jediný nával nevolnosti, neobral ji o jedinou hodinu spánku… Dokonce jsem ani pořádně nerostl, aby měla klid. Jak se matka radovala, jak byl každý šťastný! No co, čistý gen! Tyhle čisté geny, to je něco jiného, dobře, že jsme se do programu přihlásili. Podívej se na Ayşi, jaké má chudák nadýmání.
Čekal jsem. Pravda je, že jsem čekal pěkně dlouho; když už nic jiného, alespoň jsem hezky dlouho čekal… Myslel jsem si, že když vydržím do devátého měsíce, můžu se spolehnout, že se dostanu ven, ať už by se dělo cokoliv. Přinejmenším budu v té době oficiálně považován za člověka! Na konci devátého měsíce jsem už měl trochu přerostlé ruce a unavovalo mě svírat je v pěst, aby se matce zbytečně nenafukovalo břicho. Malinko jsem je povolil. Ne úplně, co vás nemá, jenom maličko, abych si krapet ulevil. Panebože, to děláš ty?! Sotva matka, která měla v těhotenství na růžích ustláno, úplně si v něm lebedila jako nějaká princezna, ucítila v břiše nepatrné píchnutí, už volala mému otci: „Rychle přijď!“ a běžela k doktorovi. Bílé pláště takovéhle věci milují, nemohou se nabažit všelijakých hypotéz. V cuku letu se shromáždily. Aby tak zlobilo mimino s vyčištěnými geny! Kdo to kdy viděl! Bílé pláště jaly pochyby. Ne, usoudily, ne. Tady něco nehraje. Hned přinesly ten slavný přístroj, poslechly si břicho, vyměnily kradmé pohledy a nahlas se shodly: Stala se strašlivá chyba. Taková, jaká se vyskytne v jedné miliontině případů. Jistě jste to již poznali podle toho, že přístroj vydal signál: genom vašeho dítěte není čistý!
Matka s tím svým obřím břichem vypěnila. Jak se něco takového může stát! Dala jsem za tenhle program balík peněz!
Je nám to moc líto, paní, peníze vám budou okamžitě vráceny.
Dlouhé minuty do ní hučeli, ale marně, matka jako by měla zacpané uši… Zatímco křičela na doktory, já najednou koukám, že se otec vypařil! To je celý on, jakmile se věci zkomplikují, vytratí se, tohle jsem za devět měsíců spolehlivě vypozoroval. Jen co matka otcovu nepřítomnost konečně zaznamenala, skočila v panice do auta, rady doktorů, že by už auto řídit neměla, samozřejmě neposlouchala… Jednou rukou drží volant, druhou volá z mobilu otci… Nikdo to však nezvedá. Tohle tedy nesnese, aby ji můj otec ignoroval… Ne proto, že by svého manžela zbožňovala, ale proto, že je posedlá svou reputací! „Drahoušku,“ říká často svým kamarádkám, „nepamatuju se na jedinou noc, kdy bychom s manželem nespali vedle sebe a nedrželi se za ruce, za všechny ty roky jsme neměli ani jednu vážnější hádku nebo spor!“ Ještě aby ano, když se pořád chováš jako fúrie!
Ovšem tentokrát je to vážné; dítě je vadné, manžel nikde, ztrapnila se před kolegy z práce… Vlastně se o sebe obvykle dost strachuje, ale jestli za to mohly hormony nebo co, je přece těhotná, dokonce ani já to nepředvídal, a to mám hodně vyvinuté miminkovské instinkty, zkrátka – než bys řekl švec, strhla auto ze srázu! Nevím, jestli byla víc naštvaná na mě nebo na sebe.
Jenomže ten plán jí nevyšel, já neumřel! Prostě neumřel! Než se k nám letecká záchranka dostala, matka už dávno dodýchala. Modré pláště jí hned na místě otevřely břicho a vytáhly, co v něm bylo. Mne… Slepého, ale majícího se čile k světu.


Beletrie světová – nové knihy

Srdce temnoty. Fascinující Conradova novela o zhoubné touze po nesmírné moci

 Srdce temnoty je zřejmě nejlepší román anglického spisovatele polského původu Josepha Conrada, který byl tak mimořádným talentem, že ve svých knihách dával Angličanům lekce z jejich mateřštiny.

Anthony Burgess. Kniha 1985, neuvěřitelně přesná vize budoucí zmatené společnosti

Z  pochopitelných důvodů často cenzurovaná kniha autora Mechanického pomeranče. V první části autor podrobuje důkladné analýze Orwellův román 1984, v druhé části pak nabízí vlastní beletristické zpracování Orwellova tématu. Život...

Baron na stromě – společnost a dav podle Calvina pohledem ze stromů

Groteskní román italského spisovatele Italo Calvina je situován do 18 století a popisuje neuvěřitelné příhody barona, který jako chlapec vylezl na strom. Učinil tak proto, aby ušel otcovu trestu, protože...

Kočičí host. Japonský citlivý příběh o rodině, kterou navštíví kočka Čibi

Citlivý a mimořádně krásný příběh o pomíjivosti a o tom, jaké to je prožívat život po svém. Příběh překypuje drobnými radostmi a okamžiky ohromující poetičnosti, a pak se něco stane…

Stanislav Komárek. Mandaríni je román o smrti, ale také brilantní společenská satira

Komárkova próza Mandaríni, s podtitulem „nepravidelný román“, by si zasloužila i epiteta jako Kniha roku a nebylo by žádným omylem či nedorozuměním, kdyby získala Státní cenu za literaturu. To...

Růže pro Algernon. Keyesyho světově proslulá novela stále aktuální

Jednoduchý příběh, který klade mnoho otázek, jenž se dodnes vymykají vědě a to i přes to, že původní povídka byla napsána v roce 1959. Čtenářský úspěch povídky dovedl Daniela Keyese...

Laskavé bohyně. Neutuchající hnus války

Může být tisíc stran téměř jednolitého textu plného suchých historických fakt strhujícím čtením? Ano - francouzsky psaný román Američana Jonathana Littella Les Bienveillantes, který čerpal inspiraci z filmu Clauda Lanzmanna...

Myšlenky z knih

Vzdělání je to, co člověku zůstane, když zapomene, co se naučil ve škole.
Albert Einstein