Příběh doby, krajiny a lidí v nich žijících.
Jiná je osada na slovensko-polsko-ukrajinském trojmezí, jinak se žije na pražském Žižkově osmdesátých let, jinak ve svobodné Plzni počátku let devadesátých. A jestli se svět změnil pod nohama malých gadžínků a jejich rodin, co to teprve udělalo s rodinou Dunků, Cikánů nebo Romů, jak se to zrovna hodí, jajkavých a truchlivých a hned zase plných lásky, touhy či vzteku, podle toho, jak srdíčko bolí a housličky zpívají?
A jak se s tím vyrovná Andrejko, kterého už jako maličkého odvezou od maminky, aby se jeho hbité ručky ještě zdokonalily při nejrůznějších čórkách, a který má v dlani vyrytý život plný klopýtání a osudových změn?
Poeticky psaná kniha s úryvky romaňi si mě během prvních kapitol omotala kolem prstu a jen těžko jsem ji odkládala. Ve čtvrtině jsem myslela, že horší už to nebude, ale zbývaly ještě dvě sta stran a bylo jasné, že poklidný život popisovat nebudou. V polovině jsem lapala po dechu a v poslední třetině tiše vzlykala do polštáře, jinak už nešlo unést všechna ta příkoří a nespravedlnosti. A přesto přicházely krásné dny, kdy se leželo na rozpálené louce a koukalo na hvězdy...
Víc neprozradím - přečtěte si ji. Zdaleka není jen o Romech. Jako v zrcadle se tu můžeme najít i my.
Poznámka redakce: Za román obdržel Šmaus cenu Magnesia Litera 2006 v kategorii Objev roku.
Ukázka 1
„A kde, rozhlížel se Andrejko, sotva ráno otevřel oči, kde je Jolanka?
Jolanka, no kde, odbyla ho teta, už je velká...
A kde je?
Teta neodpověděla, ale Andrejko jí nedal pokoj:
Kde je Jolanka?
Kde, kde... u Mira.
U Mira... to je...?
Jo... a neřvi, Majka vedle spí po noční, ukázala teta na dveře a otočila se k němu zády.
Andrejko mlčel, díval se do země a polykal slzy. Jolanka, moje mojoučká sestřička, mirori pheňori, je pryč... Starší sestřička s ním odmalička spala pod jednou dekou a starala se o něj, když ho přivezli do Prahy a nikdo na něj neměl čas, aspoň, že ho tenkrát občas ztloukla, když se počůral, jinak by s ním snad nikdo nepromluvil, Jolanka měla šikovné prsty a když jí začala růst prsa, sama mu vedla ruku, aby se těmi třešničkami pochlubila...“
Ukázka 2
A jednou, když byla stařenka pryč, Imro s Mariánem chytili jejího černého kocoura a přitloukli ho na dveře, s roztaženými tlapkami ho tam ukřižovali, prý budou Velikonoce, a bába, ta piča plesnivá, aspoň nemusí do kostela… a Andrejko i další menší děti se jim dívali přes ramena a poslouchali šílené kocouří vřeštění, chroptění a nářek, jak slábne, a najednou bylo na dvorku ticho.
Štefan, když se večer vracel domů, vrávoral kolem polámaného zábradlí, až vrazil do klečící a bědující stařenky, musel ji překročit a ještě si nad ní odplivl, ale ten kocour mu nedal pokoj. Ještě v noci se vrátil, ztuhlé tělíčko strhl ze dveří a hodil ho na dvorek mezi odpadky. Je černej a přinese neštěstí, pša krv, mor a cholera, řval pak na celý dům, teta se před ním krčila a kluci se rozprchli ven a neodvážili se zpátky, dokud unavený Štefan neusnul.
A stará paní Procházková, bývalá paní domácí, se ztratila, ani se nevystěhovala, ale odešla, a zpátky domů, ke dveřím páchnoucím močí, s dírami po hřebech, už se nevrátila.
Foto_ Martin Šmaus ve Švanďáku na pravidelných literárních večerech Meandru
Děvčátko, rozdělej ohníček
Martin Šmaus
Na cikňi na bari, čarav tro voďori.
Praha : Knižní klub, 2005. 254 s. ,
vyšla v roce 2009 francouzsky, v roce 2011 německy
Anotace: Příběh o životní pouti Roma Andreje Dunky začíná v osadě na Poljaně, těsně vedle sovětské hranice, ale brzy se přesouvá na pražský Žižkov. Rodina posílá malého Andreje krást. Chlapec projde různými "asimilačními institucemi", křižuje republiku vlakem, setkává se s lidmi... Jde o krásný, krutý, jedinečný i typický příběh - příběh o poválečné anabázi slovenských Romů do českých zemí. Autor v knize spojuje literární dovednost s poutavým vyprávěním a zřetelným sociálně-etickým posláním.
