Knihu Bod Omega Dona DeLilla stihla Lucie Mikolášková přeložit pro BB/art už v roce jeho newyorského vydání (2010) a tehdy mi to specificky postmoderní dílo, jehož redaktorem je zkušený Viktor Janiš, bez problémů uniklo. Přečetl jsem je ale konsternován letos a jen tedy připomenu, že se zde autor inspiroval už dost starým nápadem jistého Douglase Gordona Čtyřiadvacetihodinové Psycho.

bod-omega-delillo

Tento nápad-inovace spočívá ve zpomaleném promítání klasického Hitchockova filmu Psycho z roku 1960.
To promítání trvá právě jeden den. Nato lze začít nanovo. Nu, a v létě 2006 se film stal i kuriózní součástí expozice Muzea moderního umění v New Yorku. O tomto extrémním experimentu samozřejmě ihned napsali mnozí, avšak pouze DeLillo vytvořil skutečně regulérní reportáž románovou. A napsal ji dobře, ba v těch nejryzejších intencích Trumana Capote, který mu (kdopak ví) ze záhrobí pravděpodobně zatleskal.

Avšak to není vše a De Lillo není troškař, výsledek svého úsilí proto necítil jako dostačující a tento výdobytek proto jen představuje úvod a závěr jakési dovnitř a do pouště zapuštěné existenciálně beckettovské prózy, jejíž interpretace je umocněna konotací s šokujícími pohledy na onoho zpomaleného Anthony Perkinse.

A co by tomu řekli zesnulí Robert Bloch (autor původního a nijak literárně hodnotného románu) nebo sám Hitchcock?
To by jistě bylo zajímavé, ale nikdy se to nedovíme; jako ani nepoznáme onu Capoteho reakci; a koneckonců ani já, nezaujatý a nepříliš do kontextů vlisovaný čtenář, se neumím ubránit pocitu, že autor sice píše bravurně, ale zde už za hranou samoúčelné bohorovnosti. A stará dobrá rada „interpretujte si to sami“? Jistě. Obstojí. Je regulérní. Nicméně jedna ze zrovna tak regulérních interpretací může podle mého názoru znít i následovně:

„Ve zpomalení ve skutečnosti nevynikne nic a izolace jedince a kontemplace je jen prázdnou floskulí a symfonií bez barev. Význam má. Ale jen ten, že je synchronní s batesovskými sekvencemi okolo. Toť vše.“

Jsem ovšem nesečtělý skeptik a jiní interpretují až šokující DeLillova díla (jako Padající muž, 2007, či právě Bod Omega) co smutné přitakání dnešnímu celosvětovému vítězství násilí, před kterým není úniku a před nímž právě a hlavně citlivý umělec není schopen zavřít oči; takže i film Psycho náhle nově odhaluje co „tenkrát ještě bezpečně zrychlenou“ předpověď soudobého vzedmutí vražedného a sebevražedného terorismu.

DeLillo není pesimista a není optimista, jen umí čarovat a příběhy přespříliš nekonstruuje.
Mimo jiné získal medaili Williama Deana Howellse, National Book Award, Faulknerovu cenu za beletrii a za čtvrté i tzv. Jerusalem Prize. DeLillo ale bez přestání vnímá zlo jako cosi téměř totožného s realitou a provokativně a velmi rád staví osobnosti typu „zcela vyprázdněný spisovatel“ do lákavě šalebných služeb zákulisních sil prahnoucích po válce.

DeLillo navíc zlo registruje jaksi zevnitř. Nemusí je ohmatávat. A podle mého názoru sice krutost přímo neobdivuje, nicméně splývá s ní, a to vědomě, což pro většinu lidí představuje totéž.
Je pro ně stejný, jako by zlo vzýval, a pro ty, co umějí číst, je patrné, že zůstává odevzdán i nevyhnutelnému konci světa. Ale neskrývá se před tímto světem jako někteří a oficiálně naši zem poprvé a naposled navštívil jen rok po vydání Bodu Omega.
Protože však je pouze spisovatel a naštěstí ne politik, nebyl ani u nás nikým ani v nejmenším atakován či dokonce zavražděn (abych si zažertoval v jeho stylu). A je to dobře. Spisovatelé jeho kalibru jsou totiž vzácní jako azalky a jejich dekadentnost bývá ve skutečnosti často obrodná. Asi právě proto, že píší a nejsou politiky.

Don DeLillo: Bod Omega. Přeložila Lucie Mikolášková. BB/art 2010. 120 stran. ISBN 978-80-7381-823-4

Pozn:
To, že přítomnost literárního díla v mnohé poličce známého řetězce Levné knihy není ostuda a nesvědčí ani vzdáleně o případné nekvalitě díla, je dnes už samozřejmostí.
A je to tou samozřejmostí, kterou by jistě za samozřejmost považoval (a to s velikým poklidem) i sám Don DeLillo (*1936). --- Pokud by se tedy o prodeje svých knih v Čechách ještě dnes vůbec a sebeméně zajímal, o čemž si dovoluji mírně pochybovat.

Ukázka z knihy...

Reálný čas nemá smysl.
To slovní spojení (reálný čas) je samo o sobě nesmyslné; nic takového neexistuje. Norman Bates na plátně pokládá telefon. Zbytek se ještě nestal, ale on si ho přehrává v předstihu v obavě, že muzeum zavře, než scéna skončí. Závěrečné hlášení zazní celým muzeem ve všech jazycích hlavních muzejních národů a Anthony Perkins jako Norman Bates bude pořád ještě stoupat po schodech do ložnice, kde jeho matka leží dávno mrtvá.
Druhý divák vyjde ven z vysokých dveří. Teď je tu už jen on a hlídač, i představuje si, jak se veškerý pohyb na plátně zastaví, obraz se roztřese a postupně zmizí. Představuje si, jak hlídač vytáhne z pouzdra u pasu zbraň a střelí se do hlavy. Promítání skončí. Muzeum zavře a on zůstane sám s tělem hlídače v temné místnosti.
Za tyto myšlenky nenese odpovědnost. Ale jsou to jeho myšlenky. Nebo snad ne?
Obrátí pozornost zpátky k plátnu, jež intenzivně znázorňuje vše takové, jaké to je. Vše takové, jako to vždycky bylo. Jaké to i vždycky zůstane. Dívá se, co se děje, a chce, aby se to dělo pomaleji, ale zároveň se v duchu řítí vpřed k okamžiku, kdy Norman Bates ponese matku v bílé noční košili zpátky dolů ze schodů.
Vyvolá to v něm vzpomínky na jeho vlastní matku, s níž žil, než zemřela, v malém bytě stravovaném okolními mrakodrapy. A už je tu stín.
Už je tu stín Normana Batese stojícího přede dveřmi starého domu, stín, který je vidět zevnitř.
A pak?
Pak se dveře začínají otevírat a muž se oddělí od zdi a čeká, až jeho tělo všemi póry splyne s postavou Normana Batese, který vejde do domu, kráčí opravdu nahoru po schodech v nevnímatelném čase dvou obrazů a za nekonečnou jedinou vteřinu. A pak... A pak se obrátí ke dveřím matčina pokoje.
Někdy sedí u její postele, něco říká a pak se na ni dívá a čeká na odpověď.
Někdy se na matku jen dívá.
Někdy přijde před deštěm vítr a žene kolem okna přízračné ptáky, kteří vládnou noci, podivnější než sny.

Beletrie světová – nové knihy

Růže pro Algernon. Keyesyho světově proslulá novela stále aktuální

Jednoduchý příběh, který klade mnoho otázek, jenž se dodnes vymykají vědě a to i přes to, že původní povídka byla napsána v roce 1959. Čtenářský úspěch povídky dovedl Daniela Keyese...

Laskavé bohyně. Neutuchající hnus války

Může být tisíc stran téměř jednolitého textu plného suchých historických fakt strhujícím čtením? Ano - francouzsky psaný román Američana Jonathana Littella Les Bienveillantes, který čerpal inspiraci z filmu Clauda Lanzmanna...

Franny a Zooey. Salingerova neobyčejná sonda do rodinných vztahů

Salinger je skutečný světový autor, ale ne tím, že jeho knihu četl na místě vraždy Johna Lennona jeho vrah, než si pro něho došla policie, ale skutečně svým mistrovským psaním.

Lovcovy zápisky. Turgeněvův lyrický až metafyzický pohled do lidské duše

Když Ivan Sergejevič Turgeněv (1818-1883) vydal v roce 1852 Lovcovy zápisky, byl za ně vypovězen do vyhnanství na svůj statek a teprve po roce se mohl vrátit a pokračovat v...

Stanislaw Lem a Solaris. Kniha, která předběhla lidské myšlení

Solaris je originálním pohledem na existenci jiné inteligence, než jakou si člověk dokáže představit a je také jedním z nejpromyšlenějších sci-fi románů Stanislava Lema.

Faust. Nadčasový příběh Turgeněva o nenaplněné lásce a násilné výchově rodičů

Příběh Fausta psal Goethe víc jak 25 let, druhý díl dopsal až v roce 1832. Mistr a Markétka je částečně parafráze na Fausta a tuto obdivuhodnou knihu psal Bulgakov 12...

Gončarov. Zbytečný Oblomov neboli Lišnyj čelověk. Život se mu skládal z lenosti a nudy

Oblomov, nejznámější dílo Ivana Alexandroviče Gončarova (1812 – 1891), podle kterého natočil vynikající film Nikita Michalkov, ale také vzniklo mnoho divadelních her. Dodnes je kniha pomyslné špičce literárního kulturního dědictví.

Myšlenky z knih

Všimněte si, že už od Marie Terezie jsou základní státní školy svou podstatou stejné. V různé kvalitě učí děti základy gramotnosti, ale hlavně je učí poslouchat příkazy a souhlasně přikyvovat na aktuální ideologii doby.
prof. Macháček