salinger portrait young
Spisovatel se pozná podle toho, jak umí napsat povídku. Podle toho objevíte skutečné mistry pera a Salinger (1.1. 1919 - 27.1. 2010) k nim patřil. Dokázal na pár řádcích vyjadřit to, na co Jirásek potřeboval celý román. Byl vynikajícím pozorovatelem, uměl z detailů vystavět nejen příběh, ale i přesvědčivou atmosféru. A nezapomínal na humor, smutek, dojetí, laskavost i jedovatost, které uměl namíchat do tak požitkového koktejlu, kterému žádný čtenář neodolá.

Bohužel mediální pozornost, jaká mu byla věnována po jeho prvním románu Kdo chytá v žitě, ho brzo přiměla odejít do ústranní od lidí a v podstatě od roku 1965 už nikoho nepouští do svého soukromí. Nejhorší ale je, že přestal psát.

Salinger byl "vyzáble a temně krásným" a "nesnesitelně arogantním, fascinovala mě ta jeho umíněnost a zuřivá víra, kterou měl ve vlastní literární poslání. Měl ego jak z kalené oceli."
Tak ho popsal A. E. Hotchner, americký novinář, který proslul zřejmě nejlepší biografickou knihou o Hemingwayovi, Papá Hemingway.

Salinger vydal za svého života celkem dva soubory povídek jako knihy. Devět povídek v roce 1953 a v roce 1961 vydal druhý soubor povídek Franny a Zooey o rodině Glassových, což jsou excentričtí mladí lidé obdaření zvláštním nadáním a zálibami. Kromě toho napsal celkem 35 povídek, z nichž většina vyšla pouze v časopisech (například The New Yorker).

J. D. Salinger / Devět povídek / Z anglického originálu Nine Stories  (A Signet Book, The New American Library, 1962)  / preložili Luba a Rudolf Pellarovi

devet povidek salinger

Photo / Salinger v roce 1949

Den jako stvořený pro banánové rybičky
povídka

Devadesát sedm mužů z newyorských reklamních kanceláří okupovalo meziměstské linky hotelu tak strašným způsobem, že dívka z č. 507 musela čekat od oběda skoro do půl třetí, než se dostala k hovoru. Ale ona ten čas nepromarnila. Přečetla si v jednom kapesním časopisu pro ženy článek s názvem „Sex může být zábavou nebo peklem". Vyprala si hřeben a kartáč, vyčistila si skvrnu na sukni od béžového kostýmu, popošila si knoflík na halence od Sakse. Vytrhla si z mateřského znamínka dva chlupy, které právě vyrazily na povrch. Když se konečně v jejím pokoji ozvalo zvonění, seděla na okenním parapetu a byla už skoro hotová s lakováním nehtů na levé ruce.
Tahle dívka nikdy ničeho kvůli zazvonění telefonu nenechala. Vypadala, jako by u ní zvonil nepřetržitě už od dob její puberty.
Telefon zvonil, ale ona si přejela malým lakovacím štětečkem malíček levé ruky a zdůraznila linii půlměsíčku. Pak pečlivě lahvičku s lakem uzavřela, vstala a začala mávat levou mokrou rukou ve vzduchu. Suchou rukou vzala z parapetu přeplněný popelník a odnesla ho s sebou k nočnímu stolku, kde stál telefon. Sedla si na jednu ustlanou manželskou postel a to už telefon zvonil popáté nebo pošesté zvedla sluchátko.
„Haló," řekla, držíc prsty levé ruky natažené a daleko od bílého hedvábného županu, což bylo to jediné, co měla kromě trepek na sobě - prstýnky nechala v koupelně.
„Mám tady pro vás ten New York, paní Glassová," řekla slečna z ústředny.
„Děkuju vám," odpověděla dívka a udělala si na nočním stolku místo pro popelník.
Ozval se ženský hlas. „Muriel? Jsi to ty?"
Dívka mírně odtáhla sluchátko od ucha. „Ano, maminko. Jak se máš?" řekla.
„Umírám o tebe strachem. Proč jsi nezavolala? Je s tebou všechno v pořádku?"
„Snažila jsem se tě dovolat včera večer a předevčírem. Ale ten telefon tady je -"
„Je s tebou všechno v pořádku, Muriel?"
Dívka zvětšila úhel mezi sluchátkem a uchem. „Mám se výborně. Je mi vedro. Dneska je nejteplejší den, jakej byl na Floridě od -“
„Proč jsi mi nezatelefonovala? Umírám strachem " „Maminko, miláčku, nekřič na mě, já tě nádherně slyším," odpověděla dívka. „Volala jsem tě včera večer dvakrát, jednou hned -"
„Já jsem tatínkovi včera říkala, že budeš pravděpodobně večer volat. Ale kdepak, on musel - Je s tebou všechno v pořádku, Muriel? Řekni mi pravdu."
„Mám se výborně. Prosím tě, přestaň se už ptát." „Kdy jste dojeli?"
„Já nevím. Ve středu brzy ráno." „Kdo řídil?"
„On," odpověděla dívka. „Ale bud' klidná. Řídil moc dobře. Až mě to překvapilo."
„On řídil? Muriel, vždyťs mi dala čestné -"
„Mami," přerušila ji dívka „,vždyť ti to povídám. Řídil moc dobře. Nejel za celou cestu víc než osmdesátkou. Když už o tom mluvíme."
„Nezkoušel zase ty hlouposti se stromama?" „Povídám ti, že řídil moc dobře, maminko. Tak prosím tě. Poprosila jsem ho, aby se držel bílé čáry a vůbec, a on pochopil, co tím myslím, a držel se jí. Dokonce se snažil nedívat se na stromy - bylo to vidět. Spravili tatínkovi už to auto?"
„Ještě ne. Chtějí čtyři sta dolarů jen za -"
„Mami, vždyť Seymour tatínkovi říkal, že to zaplatí. Proč by měl -"
„No dobrá, dobrá, uvidíme. Jak se choval ve voze a vůbec?"
„Dobře," odpověděla dívka.
„Říkal ti ještě pořád tím ošklivým -"  
„Ne. Už má něco jiného."
„Co?"  
„Ale mami, co na tom záleží?"
„Já to chci vědět, Muriel. Tatínek "
„No dobrá, dobrá. Říká mi miss Duchovní trajda 1948," odpověděla dívka a zahihňala se.
„To není k smíchu, Muriel, to není vůbec nic k smíchu. To je hrůza. Je to smutný, abys věděla. Když si pomyslím, jak "
„Mami," přerušila ji dívka, „poslyš. Pamatuješ na tu knihu, co mi poslal z Německa? Víš přece - ty německé básně. Co jsem s ní udělala? Pořád se mořím -"
„Máš ji."
„Víš to jistě?" zeptala se dívka.
„Určitě. Totiž, mám ji já. Je ve Freddyho pokoji. Nechalas ji tady a já pro ni neměla místo v - Proč? On ji chce?"  
„Ne. To jen že se mě na ni cestou sem ptal. Chtěl vědět, jestli jsem ji četla."
„Vždyť to bylo německy!"
„Bylo. Ale na tom nezáleží," řekla dívka a přehodila nohu přes nohu. „Povídal, že ty básně náhodou napsal jediný veliký básník našeho století. Povídal, že jsem si měla koupit překlad nebo něco. Nebo se ten jazyk naučit, prosím tě."
„To je děsný. Děsný. Je to smutný, abys věděla, smutný. Tatínek včera večer povídal -"
„Okamžik, maminko," řekla dívka. Došla si k parapetu pro cigarety, zapálila si a vrátila se na postel. "Mami?" řekla a vyfoukla kouř.
„Muriel. Prosím tě, poslouchej mě chvíli." „Já poslouchám."
„Tatínek mluvil s dr. Sivetskim." „Ale?" odpověděla dívka.
„Řekl mu všechno. Aspoň tvrdil, že mu řekl všechno znáš přece tatínka. O těch stromech. O tom s tím oknem. O těch strašných věcech, co řekl babičce k jejím plánům, jak by chtěla umřít. Co udělal se všema těma rozkošnýma fotkama z Bermud - všechno."
„No a," odpověděla dívka.
„No a. Za prvé řek, že je to vyložený zločin, že ho vojenská nemocnice propustila - moje čestný slovo. A řek tatínkovi, že je tady rozhodně pravděpodobnost - moc velká pravděpodobnost, povídal - že Seymour začne být naprosto nezodpovědný za své činy. Moje čestný slovo." „Tady v hotelu je jeden psychiatr," řekla dívka.
„Kdo? Jak se jmenuje?"
„Já nevím. Rieser nebo tak nějak. Je prej moc dobrej." „V životě jsem to jméno neslyšela."
„Ale přesto je prej moc dohrej."
„Muriel, prosím tě, nebud' drzá. My o tebe máme velkou starost. Tatínek ti chtěl hned včera večer telegrafovat, abys přijela domů, mám-li ti říct prav-"
„Já ještě domů nepojedu, maminko. Tak se uklidni."
„Muriel. Moje čestný slovo. Dr. Sivetski povídal, že se může stát, že Seymour naprosto přestane být zodpovědný za -"
„Vždyť jsem teprv přijela, maminko. Jsou to první prázdniny, co po letech mám, a nehodlám prostě zabalit a jet domů," řekla dívka. „Ted bych se stejně nemohla vydat na cestu. Jsem tak spálená, že se skoro nemůžu pohnout."
„Ty jsi spálená? Copak ses nemazala tou Bronzinou z kelímku, co jsem ti dala do kufru? Dala jsem ti ji hned " „Mazala. Ale stejně jsem se spálila."
„To je hrůza. Kde ses spálila?" „Všude, miláčku, všude."
„To je hrůza." „Však to přežiju."
„A řekni, mluvila jsi s tím psychiatrem?" „Tak trochu," odpověděla dívka.
„Co říkal? Kde byl Seymour, když jsi s ním mluvila?" „V Mořském salonku, hrál na klavír. Hrál na klavír po oba večery, co jsme tady."
„No, a co říkal?"
„Ale, moc toho neříkal. Oslovil mě sám. Seděla jsem vedle něho včera u binga a on se mě zeptal, jestli to ve vedlejší místnosti nehraje na klavír můj manžel. Řekla jsem, že jo, a on se mě zeptal, jestli Seymour není nemocný nebo něco. A tak jsem řekla -"
„Proč se tě na to ptal?"
„Copak já vím, mami. Asi protože je tak bledej a tak," odpověděla dívka. „Zkrátka a dobře, když jsme nechali binga, tak se mě on a jeho žena zeptali, jestli bych s nima nechtěla na skleničku. A tak jsem šla. Má hroznou ženu. Pamatuješ na ty příšerný večerní šaty, co jsme viděli u Bonwita ve výkladě? Ty, jak jsi říkala, že by člověk musel mít úplně mrňavoučkou -"
„Ty zelený?"
„Ona je měla na sobě. A přitom je strašně bokatá. Pořád se mě ptala, jestli je Seymour příbuzný Suzanne Glassové, která má ten obchod na Madison Avenue - té modistky."
„Ale co říkal on? Ten doktor."
„Aha. No, vlastně nic zvláštního. Byli jsme totiž v baru. Byl tam příšernej randál."
„Ale, ale řeklas - řeklas mu, co chtěl udělat s babiččiným křeslem?"
„Ne, maminko. Nepouštěla jsem se do žádných podrobností," odpověděla dívka. „Pravděpodobně budu mít ještě příležitost s ním mluvit znovu. Je od rána do večera v baru."
„A neříkal, že by se mohlo stát, že by však víš že by se začal chovat nějak divně nebo něco? Že by ti něco moh udělat?"
„To zrovna ne," odpověděla dívka. „To by musel znát víc faktů, mami. Oni musejí vědět všechno o tvým dětství a všechny tyhle věci. Vždyt jsem ti říkala, že jsme skoro nemohli mluvit, jakej tam byl randál."
„Hm. Co tvůj modrej kabát?"
„Je v pořádku. Dala jsem si trochu ubrat vycpávky." „ Jaké se nosí letos šaty?"
„Strašný. Ale fantastický. Jdou flitry všechno možný," odpověděla dívka.
„Jaký máte pokoj?"
„Dobrej. Docela dobrej. 'Ten, co jsme měli před válkou, jsme nedostali," odpověděla dívka. „Lidi jsou tady letos hrozný. Měla bys vidět, co za lidi s námi sedí v jídelně. U vedlejšího stolku. Vypadají, jako by sem přijeli náklaďákem."
„To máš dneska všude. Jaká je ta tvoje nabíraná sukně?"
„Je moc dlouhá. Já jsem ti říkala, že je moc dlouhá." „Muriel, já bych se tě jen ráda ještě jednou zeptala je s tebou opravdu všechno v pořádku?"
„Je, maminko," odpověděla dívka. „Už se mě ptáš podevadesátý."
„A nechceš se vrátit domů?" „Nechci, mami."
„Tatínek včera večer povídal, že by ti to s radostí zaplatil, kdyby sis jela někam sama a všechno si rozmyslela. Mohla by sis udělat nějakou hezkou okružní cestu. Mysleli jsme -"
„Děkuju, já nechci," odpověděla dívka a přehodila nohu zpátky. „Mami, ten hovor už stojí "
„Když si pomyslím, jaks na toho hocha celou válku čekala - já jen, že když si člověk pomyslí na všechny ty paničky, co -"
„Mami," řekla dívka, „měly bychom zavěsit. Seymour může každou chvilku přijít."
„Kde je?" „Na pláži."
„Na pláži. Sám? A chová se na pláži slušně?"
„Mami," řekla dívka, „ty o něm mluvíš, jakoby byl nějakej zuřivej šílenec -"
„Nic takového jsem neřekla, Muriel."
„Ale slyším to z tvýho tónu. Já jen jako, že nedělá nic jinýho, než že tam leží. Vůbec si nesundá koupací plášť "
„Že si vůbec nesundá koupací plášť? A proč?" „Copak já vím, asi protože je tak bílej."
„Můj ty bože, ale on přece potřebuje slunce. Copak ho nemůžeš přinutit?"
„Znáš Seymoura," odpověděla dívka a znovu si přehodila nohu přes nohu. „Říká, že nechce, aby se banda nějakejch idiotů koukala na jeho tetování."
„Vždyť žádné tetování nemá! Nebo si ho dal na vojně udělat?"
„Ne, maminko. Ne, miláčku," řekla dívka a vstala. „Poslyš, já tě třeba zejtra zavolám."
„Muriel! Poslyš!"
„Ano, maminko," odpověděla dívka a přenesla váhu na pravou nohu.
„Zavolej mi ihned, jak udělá nebo řekne něco divnýho víš, co tím myslím. Slyšíš?"
„Já se Seymoura nebojím, maminko." „Muriel, já si přeju, abys mi to slíbila."
„No dobře, tak ti to slibuju. Sbohem, mami," řekla dívka. „Že posílám pusu taťkovi." A zavěsila.

„Jsi murglas," řekla Sibyla Carpenterová, která bydlela s maminkou v hotelu. „Anebo nejsi murglas?"
„Kočičko, prosím tě, přestaň to říkat. Maminku už to dohání k šílenství. Drž, prosím tě."
Paní Carpenterová mazala Sibyle opalovacím olejem ramínka a roztírala ho na zádíčkách po útlých křidélkách lopatek. Sibyla se kymácela na velkém nafukovacím plážovém míči, na němž seděla, obličej obrácený k oceánu. Měla kanárkově žluté dvoudílné plavky, jejichž jeden díl nebude vlastně potřebovat dřív než za devět nebo deset roků.
„Byl to ve skutečnosti jenom obyčejný hedvábný šátek když člověk přišel blíž, tak to viděl," řekla žena na opalovacím lehátku vedle paní Carpenterové. „Moc by mě zajímalo, jak si ho tak dokázala uvázat. Bylo to opravdu kouzelný."
„Jak mi to učíte, muselo to být opravdu kouzelný," přitakala paní Carpenterová. „Tak přece drž, holčičko." „Jsi murglas nebo nejsi murglas?" zeptala se Sibyla. Paní Carpenterová si povzdychla. „A je to," řekla. Zašroubovala lahvičku s opalovacím olejem uzávěrem. „Tak si běž hrát, kočičko, maminka jde do hotelu a dá si s paní Hubbelovou martini. A olivu ti přinese."
Propuštěná Sibyla seběhla vmžiku na pláž a vykročila k Rybářskému pavilonu. Zastavila se jen na chvíli, aby šlápla na vlhký zborcený hrad, a brzy byla mimo prostor, který byl vyhrazen hostům z hotelu.
Ušla asi půl kilometru a pak se zničehonic klikatě rozběhla po měkké partii pláže. U místa, kde ležel na zádech mladý muž, se zastavila.
„Jdeš do vody? Jsi murglas?" řekla.
Mladý muž sebou škubl a pravá ruka mu vylítla ke klopám froté pláště. Otočil se na břicho, takže mu z očí spadl srolovaný ručník, přimhouřil je a podíval se na Sibylu.
„Ahoj, Sibylo." „Jdeš do vody?"
„Čekal jsem na tebe," odpověděl mladý muž. „Co je nového?"
„Cože?" „Co je nového? Co je na programu?"
„Taťka zejtra přilítne elopránem," řekla Sibyla, kopajíc do písku.
„Ne mně do obličeje, děťátko," řekl mladý muž a chytil Sibylu za kotník. „No, však už je načase, aby tady byl, ten tvůj tatka. Už na něj čekám hodinu od hodiny. Hodinu od hodiny."
„Kde je ta paní?" zeptala se Sibyla.
„Ta paní?" Mladý muž si setřepl trochu písku z řídkých vlasů. „Těžko říct, Sibylo. Může být na tisíci nejrůznějších místech. U holiče. Dává si třeba barvit vlasy na norkovo. Nebo dělá v pokoji panenky pro chudé děti." To už ležel natažený, zaťaté pěsti jednu na druhé a vrchní si podpíral bradu. „Zeptej se mě na něco jiného, Sibylo," řekl. „Máš hezké plavky. Modré plavky, to je moje." Sibyla na něj upřela oči, pak se podívala na své vystrčené bříško. „Vždyť jsou žlutý," řekla. „Jsou žlutý."
„Vážně? Pojd' kousek blíž." Sibyla pokročila kupředu.
„Máš úplně pravdu. Jsem to ale blázen." „Jdeš do vody?" zeptala se Sibyla.
„Vážně o tom uvažuju. Moc o tom přemýšlím, Sibylo, abys věděla."
Sibyla píchla prstem do gumové matračky, které mladý muž někdy užíval jako polštářku pod hlavu. „Potřebuje nafouknout," řekla.
„Máš pravdu. Potřebuje nafouknout víc, než jsem ochoten uznat." Vytáhl pěsti zpod brady a opřel si bradu o písek. „Vypadáš výborně, Sibylo," řekl. „Je radost na tebe pohledět. Vypravuj mi o sobě." Natáhl ruce před sebe a uchopil Sibylu za kotníky. ,Já jsem Kozorožec," řekl. „Co jsi ty?"
„Sharon Lipschutzová povídala, žes ji nechal sedět vedle sebe u klavíru," řekla Sibyla.
„To že řekla Sharon Lipschutzová?" Sibyla horlivě přikývla.
Mladý muž pustil její kotníky, stáhl ruce a položil si tvář na pravé předloktí. „Však víš," řekl, „jak to někdy bývá, Sibylo. Seděl jsem a hrál. A tebe nebylo nikde vidět. A Sharon Lipschutzová přišla ke mně a sedla si vedle mě. Nemoh jsem ji přece odstrčit, nebo jo?"
„Moh." „Ale kdepak. Nemoh. To jsem nemoh udělat," odpověděl mladý muž. „Ale já ti řeknu, co jsem udělal."
„Co?“ „Představoval jsem si, že jsi to ty."
Sibyla se okamžitě sehnula a začala se hrabat v písku. „Pojďme do vody," řekla.
„Dobře," odpověděl mladý muž. „To by snad šlo." „Příště ji odstrč," řekla Sibyla.
„Koho mám odstrčit?"
„Sharon Lipschutzovou."
„Á, Sharon Lipschutzovou,`` řekl mladý muž. „Jak se to jméno vrací. Spojuje vzpomínku s přáním." Zničehonic vstal. Podíval se na oceán. „Sibylo," řekl, „víš, co uděláme? Zkusíme, jestli bychom nechytili banánovou rybičku."
„Co?" „Banánovou rybičku," opakoval a rozvázal si pásek u pláště. Pak si plášť svlékl. Měl bílá úzká ramena a plavky barvy královské modři. Potom koupací plášť složil, nejdříve po délce a pak ještě na třikrát. Rozbalil ručník, který měl předtím na očích, roztáhl ho na písku a pak na něj položil složený plášť. Sehnul se, sebral matračku a přitiskl ji pravou paží k tělu. Potom vzal levou rukou Sibylu za ruku.
Vykročili spolu k oceánu.
„Tys už asi viděla hodně banánových rybiček," řekl mladý muž.
Sibyla zavrtěla hlavou. „Neviděla? Kde vůbec bydlíš?" Já nevím," odpověděla Sibyla.
Jakpak bys nevěděla. To musíš vědět, Sharon Lipschutzová ví, kde bydlí, a jsou jí teprve tři a půl roku." Sibyla se zastavila v chůzi a vytrhla mu ruku. Sebrala
obyčejnou mušli a zadívala se na ni s předstíraným zájmem. Pak ji hodila na zem. „Ve Whirly Woodu, v Connecticutu," řekla a znovu vykročila bříškem napřed.
„Ve Whirly Woodu v Connecticutu," řekl mladý muž. „Není to náhodou někde u Whirly Woodu v Connecticutu?"
Sibyla se na něj podívala. „Vždyť tam právě bydlím," řekla netrpělivě. „Já ve Whirly Woodu v Connecticutu bydlím." O několik kroků ho předběhla, chytila si levou rukou levou nohu a dvakrát nebo třikrát poskočila.
„Nemáš ponětí, jaks mi všechno objasnila," řekl mladý muž.
Sibyla si pustila nohu. „Četls Malého černého Samba?" zeptala se.
„To je legrační, že se mě na to ptáš," řekl. „Náhodou jsem ho včera večer dočet." Sehnul se a vzal znovu Sibylu za ruku. „Cos tomu říkala?" zeptal se.
„Pobíhali ty tygři pořád kolem stromu?"
„Já měl dojem, že se už jakživo nezastaví. V životě jsem neviděl tolik tygrů."
„Bylo jich jenom šest," řekla Sibyla.
„Jenom šest!" odpověděl mladý muž. „Ty tomu říkáš ,jenom'."
„Máš rád vosk?" zeptala se Sibyla.
„Co jestli mám rád?" opáčil mladý muž. „Vosk"
„Moc. Ty ne?"
Sibyla přikývla. „Máš rád olivy?" zeptala se.
„Olivy mám. Olivy a vosk. Bez toho nikdy nikam nechodím."
„Máš rád Sharon Lipschutzovou?" zeptala se Sibyla. „Mám. Ano, mám," odpověděl mladý muž. „A nejraději na ní mám to, že nikdy neubližuje malejm pejskům v hotelové hale. Například tomu malýmu mopslíkovi, co patří té dámě z Kanady. Ty tomu asi nebudeš věřit, ale některé holčičky šťouchají toho pejska hůlkou od balonku. Ale Sharon ne. Ta není nikdy zlá, ani zlomyslná. Proto ji mám tak rád."
Sibyla mlčela.
„Já ráda žvejkám svíčky," řekla konečně.
„Kdo by nerad?" odpověděl mladý muž a omočil si nohy. „Brrr! Ta je studená." Hodil gumovou matračku na vodu. „Ne, počkej okamžik, Sibylo. Počkej, až budeme kousek dál."
Brodili se dál, až voda sahala Sibyle do pasu. Pak mladý muž Sibylu zvedl a položil ji bříškem na matračku.
„Ty nikdy nenosíš koupací čepici nebo něco?" zeptal se.
„Ne abys mě pustil," nařídila Sibyla. „Tak mě přece drž."
„No dovolte, slečno Carpenterová, znám své povinnosti," řekl mladý muž. „Jenom hezky koukej, kdyby tam byla banánová rybička. Dneska je den jako stvořený pro banánové rybičky."
„Já žádný nevidím," řekla Sibyla.
„Pochopitelně. Mají strašně podivné zvyky. Strašně podivné." A strkal matračku dopředu. Voda mu ještě nesahala ani po prsa. „Mají strašně zoufalý život," řekl. „Víš, co dělají, Sibylo?"
Sibyla zavrtěla hlavou.
„No, plavou do díry, kde je hodně banánů. Vplujou do ní jako docela obyčejné rybičky. Ale jakmile jsou jednou uvnitř, tak se chovají jako prasátka. Já zažil banánové rybičky, které vpluly do banánové díry a snědly i sedmdesát osm banánů." Popostrčil matračku i s pasažérkou o třicet čísel k horizontu. „Samozřejmě po tom tak ztloustnou, že už se nedostanou z díry. Neprojdou dveřma."
„Ne moc daleko," řekla Sibyla. „A co se s nima stane?" „Co se stane s kým?"
„S banánovejma rybičkama."
„Jo ták, ty myslíš, jako když snědí tolik těch banánů a pak nemůžou z banánové díry ven?"
„No," řekla Sibyla.
„Víš, ani se mi ti to nechce říkat, Sibylo. Ale pak umřou."
„Proč?" zeptala se Sibyla.
„No, dostanou banánovou horečku. To je strašlivá nemoc."
„Jde sem vlna," řekla Sibyla nervózně.
„Tak si jí nebudem všímat. Budeme ji ignorovat," od pověděl mladý muž. „Jako dva povýšenci." Uchopil Sibylu za kotníky, zatlačil dolů a dopředu. Matračka se pře houpla přes hřeben vlny. Voda smočila holčičce světlé vlásky, ale v Sibylině zaječení byla rozkoš.
Když se matračka přestala pohupovat, odhrnula si Sibyla splihlý mokrý pramen vlasů z očí a oznámila: „Právě jsem jednu viděla."
„Cos viděla, miláčku?" „Banánovou rybičku."
„Panebože, to snad ne!" řekl mladý muž. „A měla v puse banány?"
„No," řekla Sibyla. „Šest."
Mladý muž zničehonic zvedl jednu Sibylinu mokro nohu, visící přes okraj matračky, a políbil ji na chodidlo .
„Hej!" řekla majitelka nohy a otočila se. „Hej ty! Vracíme se. Stačí ti to?"
„Ne." „To mě mrzí," odpověděl a dostrkal matračku tak blízko ke břehu, aby mohla Sibyla slézt. Zbytek cesty matračku nesl.
„Sbohem," řekla Sibyla a bez lítosti se rozeběhla k hotelu.
Mladý muž si oblékl koupací plášť, přitáhl si klopy k krku a nacpal ručník do kapsy. Pak zvedl mokrou, kluzkou matračku, strčil si ji pod paži a brodil se sám měkkým horkým pískem k hotelu.
V suterénu, kterým podle nařízení správy hotelu chodili ti, co byli v plavkách, nastoupila s mladým mužem do výtahu nějaká žena se zinkovou mastí na nose.
„Vidím, že se mi díváte na nohy," řekl jí, když se dala kabina do pohybu.
„Jak prosím?" opáčila žena.
„Povídám, že se mi díváte na nohy."
„Jak prosím? Dívala jsem se na podlahu," odpověděla žena a otočila se obličejem ke dveřím výtahu.
„Jestli se mi chcete dívat na nohy, stačí říct," pokračoval mladý muž. „Ale jen to, hergot, nedělejte pokradmu."  
„Chci vystoupit, prosím vás," řekla žena rychle dívce, obsluhující výtah.
Dveře výtahu se otevřely a žena vyšla, aniž se ohlédla. „Mám dvě normální nohy, hergot, a nevidím nejmenší důvod, proč by mi na ně měl někdo čučet," řekl mladý muž. „Do pátého, prosím vás." Vyndal z kapsy koupacího pláště klíč.
V pátém poschodí vystoupil, došel po chodbě k číslu 507 a otevřel si. Pokoj páchl po nových zavazadlech z teletiny a po odlakovači.
Mladý muž se podíval na dívku, která spala na jedné z manželských postelí. Pak přešel k jednomu zavazadlu, otevřel ho a zpod hromady spodků a tílek vytáhl automatickou pistoli ráže 7,65. Vyndal zásobník, podíval se na něj, pak ho zase zasunul. Odjistil pistoli. Přešel k neobsazené manželské posteli, posadil se, podíval se na dívku, zamířil a vpálil si do pravého spánku kulku.

 

Beletrie světová – nové knihy

Stefan Zweig, Netrpělivost srdce, román o sentimentálním a zbabělém soucitu

Je dvojí soucit, píše v prologu své knihy Stefan Zweig. Jeden, ten zbabělý a sentimentální, který je vlastní jen netrpělivostí srdce, aby se co nejrychleji zbavilo trapného dojetí cizím neštěstím...

Oscar Wilde vykreslil Obraz Doriana Graye jako zrcadlo našeho bláznivého světa

Osiřelý mladý muž, Dorian Gray, podle naturelu zcela jistě deviant, jak by prohlásil účetní Klaus, je hrdinou románu Oscara Wilda. Ten v příběhu promítá charakter Doriana Greye do jeho obrazového...

Dickensova záhada Edwina Drooda. Tajemství nedokončeného románu s vraždou a duchy

Záhada Edwina Drooda - zřejmě nejslavnější nedokončený román ve světové literatuře - tajuplný příběh s vraždou a s několika duchařskými motivy.

Mravenci a Bernard Werber. Bestselelrová trilogie. Podobenství mravenčího světa s lidskou civilizací

Tajemný svět mravenčí civilizace, parodující v mnoha směrech civilizaci lidskou, záhadný příběh s hororovými prvky, překvapivý závěr. To je ve stručnosti vynikající kniha Francouze Bernarda Werbera Mravenci. Tato trilogie je...

Kallocain. Karin Boye a její světově proslulý vizionářský román o budoucnosti lidstva

Kallocain je droga pravdy, po jejímž požití každý vyzradí na sebe i na své nejbližší i ta nejskrytější tajemství. Její objevitel je zde loajální souvoják Světového státu Leo Kall, který...

Love story. Šokující příběh Ericha Segala a jeho první věta

Čo môžete povedať o dvadsaťpäťročnej žene, ktorá zomrela? Že bola krásna. A vtipná. Že milovala Mozarta a Bacha. A Beatles. A mňa. Je málo kníh, ktoré dokážu čitateľa zlákať hneď...

Inspirující myšlenky...

Censor je tužka, která se stala člověkem, anebo člověk, který se stal tužkou, živou bytostí se stavší škrt přes plody ducha, krokodýl, který číhá na březích proudu idejí a literátům, kteří po něm plují, ukusuje hlavy. Censura je mladší ze dvou hanebných sester, starší se jmenuje Inkvizice. Censura je živé doznání mocných tohoto světa, že dovedou jen šlapat po zhlouplých otrocích... Já jsem úřední osoba, a my od úřadu nemáme rádi, když je člověk smělý.
Johann Nepomuk Nestroy (1801-1862)