conrad srdce temnoty
Srdce temnoty je zřejmě nejlepší román anglického spisovatele polského původu Josepha Conrada, který byl tak mimořádným talentem, že ve svých knihách dával Angličanům lekce z jejich mateřštiny. 
Srdce temnoty je zaroveň dobrodružným i filosofickým pohledem do otrokářské Afriky 19.století. Skvěle napsané drama z africké džungle, příběh o věčném sváru dobra a zla, sžíravé touze po moci.

Vypravěč, anglický kapitán Marlow, vypráví svůj příběh od chvíle, kdy je vyslán z Evropy do nitra Afriky. Obchodní společnost pro kterou pracuje mu dala za úkol nalézt nejúspěšnějšího obchodníka společnosti, Kurtze, který najednou přestal o sobě podávat zprávy.
Po strastiplné cestě Marlow nakonec nachází Kurtze v pološíleném stavu uprostřed pralesa, jako vůdce místní černosšské komunity, která v něm vidí boha.

Slunce zapadalo. Ústí Temže se před námi prostíralo ja počátek nekonečné vodní cesty, směřující do nejvzdálenějších končin světa.
Dobýt nějaké země, řekl Marlow, znamená většinou vzít ji těm, kteří mají jinou barvu pleti. Vykoupit to může jen idea. Idea a nesobecká víra v tu ideu. Něco, co si člověk postaví před sebe, čemu se může klanět a nabídnout oběť.

Tento vynikající román lze chápat nejen jako dobrodružnou cestu překvapivých pohledů na tehdější koloniální svět, ale také jako Marlowovu očistnou pouť. Setkání s pološíleným Kurtzem v něm vyvolá zásadní změnu v jeho myšlení, při kterém přehodnocuje svůj dosavadní pohled na život a svět kolem. Sám v knize říká:

Představa toho člověka - to byl pro mne hlas. Neznamená to ovšem, že jsem si ho nespojoval s nějakou aktivitou.Což mi neříkali všemi tóny žárlivosti a obdivu, že nashromáždil, vyměnil, podvodně vylákal či ukradl více slonoviny, než všichni ostatní agenti dohromady? O tohle nešlo. Šlo o to, že to byl schopný a talentovaný člověk a že mezi všemi jeho schopnostmi dominovala právě ta, která vyvolávala pocit, že je skutečně přítomen - jeho schopnost hovořit, jeho slova - dar výrazu, ten matoucí, vysvětlující, krajně exaltovaný a opovrženíhodný, chvějivý proud světla nebo snad jiný, falešný proud ze srdce neproniknutelné temnoty.

Jeden z nejlepších románů světové literatury, kterou napsal spisovatel, jenž je považován za světového velikána prózy o oceánech a mořích a nezvyklých lidských osudech.
Kuriózní na Conradovi je, že se narodil v Polsku a angličtina byla jeho druhý jazyk. Přesto v něm dosáhl takového mistrovství, že sami Angličané ho považují za národního autora a jsou na něho patřičně hrdí.

Román vyšel anglicky roku 1899 pod názvem Heart of Darkness, česky byl vydán až v roce 1980. Od svého prvního vydání má nesčetná vydání po celém světě. Román také vychází jako velmi povedená audiokniha. 

Film:
Conradovo téma volně zpracoval v roce 1979 režisér F. F. Coppola ve svém slavném filmu Apokalypsa (Apocalypse Now), Conradova televizní verze se však daleko víc přibližuje knižní předloze. Heart of Darkness (1993) John Malkovich byl za vedlejší roli nominován na Zlatý globus. 


Joseph Conrad – Srdce temnoty / (z anglicho originálu The Heart of Darkness, 1902)
první vydání v jiném povídkovém souboru již dříve
vyd. v roce 1980, Vyšehrad, přeložili Jiří Munzar a Sirotek Jiři (Heart of Darkness, End of the tether)
vyd. v roce 1996, Mladá Fronta, přeložili Skoumal Aloys, Zábrana Jan
vyd. v roce 2006, Alpress, přeložili Jiří Munzar a Sirotek Jiři

Joseph Conrad
, vlastním jménem Józef Teodor Konrad Nalęcz Korzeniowski, (3.12. 1857, Berdyčiv -  3.8. 1924, Canterbury) byl nglický spisovatel polského původu.
Narodil se v dnes ukrajinském městě Berdyčiv (poblíž Žytomyru). V sedmnácti letechse po smrti svých rodičů vydal Conrad do Marseille a stal se námořníkem na francouzských obchodních lodí plavících se do Karibiku. Ke konci sedmdesátých let přešel k anglickému loďstvu, roku 1886 dosáhl hodnosti kapitána a získal britské státní občanství. Roku 1890 při plavbě po řece Kongo vážně onemocněl malárií a musel se postupně vzdát své námořnické kariéry. Roku 1894 se proto natrvalo usadil v Anglii a začal se věnovat literární činnosti.

Přestože si angličtinu osvojil až v dospělosti, napsal všechny své romány, novely a povídky anglicky, a to s takovou propracovaností a jazykovou bohatostí, že se stal jedním z největších mistrů anglické prózy. Ve svých knihách se snažil ukázat život člověka jako sled neustálých vnitřních bojů, v nichž jediná chvilka slabosti, mající za následek zakolísání v odpovědnosti vůči druhým, vede často k neodčinitelné pohromě.

Za nejvýznamnější prózy jsou považovány román Lord Jim a novela Srdce temnoty, spojené vypravěčem Marlowem a zachycující psychologickou složitost jednání člověka, vyvázaného ze světa západní civilizace.

Výpisky z knihy...

...Žádný strach neobstojí před hladem, žádná trpělivost ho neukonější; znechucení prostě neexistuje tam, kde je hlad, a pokud jde o pověry a víru, nebo jak chcete nazvat zásady, – ty jsou míň než plevy ve větru.
Copak neznáte ďábelská muka prodlužovaného hladovění, jeho rozdražďující trýzně, jeho černé myšlenky, jeho ponurou a skličující zuřivost? Já tohle znám. Chce-li člověk jaksepatří vzdorovat hladu, připraví ho to o všechnu sílu, kterou má. Opravdu je snadnější čelit opuštěnosti, zneuctění a zatracení vlastní duše než takovému dlouhotrvajícímu hladu. Je to smutné, ale je to tak.

...Dřív než se s tlumeným rachotem zastavil, v neprůhledném vzduchu se pomalu rozlehl výkřik – velice hlasitý a nekonečně bezútěšný výkřik. Ten ztichl a vzápětí nám zalehly uši od naříkavého řevu, modulovaného v nesouzvučných divošských tóninách. Vlasy se mi pod čepicí zježily z toho, jak nečekaně to přišlo. Nevím, jakým pocitem to naplnilo ostatní; mně však se zdálo, jako by zavřeštěla sama mlha, tak náhle a zřejmě na všech stranách najednou ta bouřlivá a ponurá vřava propukla. Vyvrcholila chvatným výbuchem téměř nesnesitelně vystupňovaného jekotu, který náhle přestal, jako když utne, a zanechal nás celé ztuhlé v nejrůznějších hloupých pózách, napjatě naslouchající skoro stejně ohromujícímu a vystupňovanému tichu.

...Všechno mu patřilo. Skoro se mi až dech zatajil – čekal jsem, že uslyším, jak se divočina otřese bouří velkolepého smíchu, při kterém nehybné hvězdy poskočí na svých místech. Všechno mu patřilo – jenomže to byl detail. Šlo o to poznat, čemu patří on, jak mnoho mocností temnoty ho přijalo za svého.

...Může samozřejmě být dost pošetilý, aby sešel na scestí – dost hloupý na to, aby si vůbec uvědomil, že na něho mocnosti temnoty zaútočily. Mám za to, že žádný pošetilec ještě nikdy nezaprodal duši ďáblovi, na to je buď ten pošetilec moc pošetilý, nebo moc ďábelský ten ďábel – nevím, který z nich. Nebo to může být člověk tak třeskutě povznesený, že je naprosto hluchý a slepý ke všemu kromě povzdechu a zvuků přicházejících z nebe. Pak je pro něho země jen přechodná zastávka a jestli tím získává nebo ztrácí, to si netroufám rozsuzovat. Většina z nás ale nepatří k těm ani oněm. Pro nás je země místo k životu, kde se musíme smířit s tím, co vidíme, co tu slyšíme a cítíme – hrome, dokonce i když to třeba je maso z mrtvého hrocha!

Za jedno krátké odpoledne změřil hloubku hrůzy a zoufalství a těď se utěšoval vědomím, že život už pro něho nemá tajemství a smrt taky ne! Seděl vedle mrtvoly a přemýšlel; přemýšlel usilovně; promýšlel nové myšlenky. Jako by se odpoutal od sebe sama. Konečně se mu objevily v pravé podobě jeho dřívější myšlenky, názory, záliby i nechuti, věci, jimž se kořil, i věci, jichž se štítil! Jevily se mu malicherné a dětinské, falešné a směšné. Jak tak seděl vedle člověka, kterého zabil, kochal se svou novou moudrostí.

...Bílý rubáš té země žalu náhle prorazil pronikavý nelidský jekot. Po něm se ozvalo trojí krátké, netrpělivé zavřísknutí a potom se v strašlivém tichu dál nerušené převalovaly kupy mlhy. Další a další prudký a ostrý jekot se rozlehl jako skřek nějakého rozzlobeného, nelítostného tvora. Od řeky volal Kayertse pokrok. Pokrok a civilizace a veškeré ctnosti. Lidská společnost volala své zdárné dítko, aby se ho ujala, aby je poučila, postavila před soud, odsoudila; volala ho, aby se vrátil na smetiště, od něhož se zatoulal, aby se dal průchod právu.

Zvedl jsem hlavu. Tam, kde začínalo moře, uzavíral ústí řeky černý břeh z nakupených mraků a klidný proud vodní cesty směřující do nejvzdálenějších končin světa se pochmurně valil pod zataženou oblohou – jako když vede do srdce nesmírné temnoty.

Beletrie světová – nové knihy

Kniha smíchu a zapomnění. Kunderova první i poslední kniha

Kniha je prvním Kunderovým románem psaným v cizině (1978), za které mu bylo odebráno Československé státní občanství. Příběhy v knize jsou Kunderovým obrazem fungování společenských mechanismů a jejich dopadů na...

Vraždy a jiné zběsilosti podle Edgara Allana Poa

Mistr hororu, jak jej neznáte. Klasik hrůzostrašné povídky by nemohl existovat bez protikladných vlivů, a tak vedle jeho nejlepších děsuplných povídek, například Sudu vína amontilladského nebo Skokana, můžeme postavit pěkně...

Tak akorát. Lékař předloží nepříznivou diagnózu. Co dál?

Po titulech pro dospělé – Vita brevis, Principálova dcera, Hrad v Pyrenejích a Loutkař vyšla další v češtině opět v překladu Jarky Vrbové s názvem Tak akorát. Ani jeho poslední...

Stefan Zweig, Netrpělivost srdce, román o sentimentálním a zbabělém soucitu

Je dvojí soucit, píše v prologu své knihy Stefan Zweig. Jeden, ten zbabělý a sentimentální, který je vlastní jen netrpělivostí srdce, aby se co nejrychleji zbavilo trapného dojetí cizím neštěstím...

Oscar Wilde vykreslil Obraz Doriana Graye jako zrcadlo našeho bláznivého světa

Osiřelý mladý muž, Dorian Gray, podle naturelu zcela jistě deviant, jak by prohlásil účetní Klaus, je hrdinou románu Oscara Wilda. Ten v příběhu promítá charakter Doriana Greye do jeho obrazového...

Dickensova záhada Edwina Drooda. Tajemství nedokončeného románu s vraždou a duchy

Záhada Edwina Drooda - zřejmě nejslavnější nedokončený román ve světové literatuře - tajuplný příběh s vraždou a s několika duchařskými motivy.

Inspirující myšlenky...

Slavnostní oběť – akt vytvářející posvátno – je toho příkladem. Ve své nejvyšší (a také nejčastější) formě je oběť rituálním odsouzením člověka nebo zvířete k smrti. V dávnověku mohlo být i samo usmrcení zvířete předmětem zákazu, čímž by se zdůvodnily vražedné usmiřovací rituály. Dnes je postihováno všeobecným zákazem pouze usmrcení člověka. Právě pomocí této oběti je možné podílet se na zločinu, jenž se takto stává společným zločinem všech účastníků: jde o svaté přijímání.
Georges Bataille, Erotika, opora morálky