camus pad

Někdy přemýšlím o tom, co o nás řeknou v budoucnosti historikové. O našem moderním člověku jim bude stačit jediná věta: smilnil a četl noviny. Dovolil bych si tvrdit, že touto výstižnou definicí bude celý námět vyčerpán... To jsou slova z knihy Pád (La Chute ,1956), která je poslední velkou prózou Alberta Camuse (7.11.1913 – 4.1. 1960).

Pád je rozsáhlejší povídka, která odkrývá skutečné zásady spravedlnosti, které jsou zakořeněné v člověku a poukazuje na jeho faleš a dvojznačnost.
Pařížský advokát Baptiste Clamence, hlavní postava povídky, vede svůj monolog k člověku, kterého potkal náhodou v amstrdamské hospodě a jenž ale vůbec nereaguje. Advokát je považovaný za slušného člověka, jenž se chová ke všem zdvořile a mile. Jednoho dne v noci však spatří na mostě dívku, která se evidentně chystala k sebevražednému skoku do řeky. Když ji míjel zastavil se, ale pak šel dál. I když za sebou uslyšel výkřik, neotočil se a neudělal vůbec nic.

Tragická chvíle na mostě znamená v životě Clamence zásadní zlom.
Pád a křik  se odráží čím dál silnějí v jeho svědomí. Začíná si uvědomovat, že celý jeho řádný život je pouze skrytý egoismus, utápějící se v sebelásce a v nenávisti k ostatním. Uvědomuje si skutečnou podstatu svého života a tím se mu se zcela zbortí jeho mýtus o vlastní dokonalosti. Chce nalézt řešení, chce vymazat děsivý výkřik, který se mu vryl do jeho paměti. Hledá lásku, ale není ji schopen.

Na rozdíl od předešlých románů má tento text místy až autobiografické znaky. Dívka na mostě byla například narážka na jeho ženu Francine v Oranu a Paříži 1953.

Kniha patří ke zlatému fondu světové literatury nejen svou naléhavostí hledat pravdu především uvnitř sebe sama, ale také touhou nacházet skutečné kořeny spravedlnosti a morálky.

Ukázky z textu...

Každý si přeje být nevinen, stůj co stůj, i kdyby se kvůli tomu muselo obžalovat celé lidstvo a nebesa.
Lidé spěchají soudit, aby nebyli souzeni sami. Proč by ne? Nejpřirozenější lidská myšlenka, zrozená v člověku bezděčně a jakoby z jeho nejvlastnější podstaty, je přesvědčení o vlastní nevinnosti.
Kdo to je soudce, kajícník? Je to člověk, který přizná svoji vinu a proto má právo soudit druhé.

Všichni jsme na jednom hnojišti.
Jsme prapodivné, ubožácké bytosti, a přestože se tak málo zamýšlíme nad svým životem, máme dost příležitostí nad sebou žasnout a cítit k sobě hnus.

Věřte, všechna náboženství se začnou mýlit v okamžiku, kdy určí morálku a hřímají přikázání. Boha není zapotřebí k tomu, aby stvořil vinu a trest. Na to stačí naši bližní za pomoci nás samých. Mluvil jste o posledním soudu. Dovolte, abych se tomu se vší úctou zasmál. Očekávám ho klidně: poznal jsem něco horšího, soud lidí. Pro ně neplatí polehčující okolnosti, dokonce i dobrá vůle je přičítána zločinu. Slyšel jste aspoň o kobce plivanců, kterou si nedávno vymyslel jeden národ, aby dokázal, že je největší na světě? Je to zděná díra, v ní stojí vězeň a nemůže se hnout. Bytelné dveře, které ho svírají v té betonové ulitě, se zamykají na úrovni brady. Je vidět jen jeho obličej a do toho mu vydatně plive každý dozorce, který jde kolem. Vězeň, vklíněný do své kobky, se nemůže utřít, třebaže mu je, pravda, dovoleno zavírat oči. A tohle je vynález lidí. Na tohle malé arcidílo Boha nepotřebují.

Vždycky jsem byl svobodný. Prostě já si připadal svobodný vůči všem z toho jedinečného důvodu, že jsem nikoho neuznával za sobě rovna. Vždycky jsem si připadal inteligentnější než všichni ostatní, to už víte, ale také rozumnější a obratnější.

Některá manželství, zbyrokratizovaná neřest, se stávají márnicí odvahy a vynalézavosti.


camus portret paris

Každý inteligentní člověk má jeden sen: být gangsterem a vládnout společnosti pouhým násilím. Protože to není tak snadné, jak nás přesvědčují specializované romány, lidé to obyčejně nechávají na starost politice a přidávají se k nejkrutější straně. Pravda, co na tom, že se sami pokoříme, jen když tím dosáhneme vlády nad všemi? A já v sobě odhaloval blažené sny o tyranii.

Otroctví? Ach to ne, jsme rozhodně proti! Člověk může být nucen zavést si je u sebe doma nebo v továrně, jistě, to patří k věci, ale vychloubat se tím, to přestává všechno!

Proroků a zázračných léčitelů je čím dál víc, všichni spěchají, aby včas dorazili s dobrou novinou nebo se zaručeně samospasitelnou organizací, rychle, než bude země pustá.

Už dávno jsem přestal číst. Kdysi jsem měl doma plno knih, ale přečetl jsem je jen zpoloviny. A to je nechutné, asi jako když si někteří lidé uloupnou kousek paštiky a zbytek vyhodí.

Svoboda není odplata, ani vyznamenání, které oslavujeme při šampaňském. Ale ani dárek, kazetka s pamlsky, po nichž se jen olizujete. Ach právě naopak, je to dřina, dálkový běh, úmorný a v úplné osamělosti. Žádné šampaňské, žádné přípitky ani přátelé s očima něhou zrosenýma. Jste sám. Proto tedy je svoboda neúnosné břemeno.

Kdo o lidstvu hodně přemýšlel, ať už z povolání nebo z vnitřní potřeby, pocítí nakonec nostalgický stesk po pralidech.


Beletrie světová – nové knihy

Nepřítel podle Remarqua. Mistrovské povídky o zrůdnosti válek a nesmyslného zabíjení

Na povídky, které napsal Erich Maria Remarque stačí kniha o 80 stranách. Přesto v nich autor dokázal říct téměř všechno o nesmyslnosti válek. Mistrovské povídky poukazují nejen na zběsilost lidského...

Tracyho tygr a jiné mistrovské povídky Williama Saroyana

 Zatiaľ čo po niektorých klasikoch svetovej literatúry za posledné obdobie ani pes neštekol, je niekoľko autorov, ktorých diela vychádzajú v stále nových a nových reedíciách. Čo je však horšie, vydavatelia...

Ze života darmošlapa. Populární novela Eichendorffa mile překvapí i po 200 letech

Idylická a romantická novela německého romantika z roku 1826, patřila po celé generace k nejoblíbenější četbě německé mládeže.

Muž na létající hrazdě. Mimořádná kniha velkého humoristy Jamese Thurbera

V osobnosti Jamese Thurbera (1894 – 1961) vyrostl ve Spojených státech „největší americký humorista od dob Marka Twaina; a stejně tak jako Mark Twain byl Thurber ještě daleko víc než...

Marťanská kronika, vizionářské dílo skutečného humanisty Raye Bradburyho

Klasika, kterou naleznete v seznamu 100 nejdůležitějších knih 20. století deníku Le Monde. Kdo nečetl Bradburyho, jednoho z velikánů světové prózy, nemá vztah ke knihám.

Skoro Francouzka, vtipný román o životě po francouzsku

Téměř neuvěřitelný příběh Australanky, která se stala „skoro“ Francouzkou pár let poté, co vyrazila na roční dovolenou do Evropy. Příběh, který se může stát každé z vás. Čtivý román Sarah...

Muži, kteří zašli příliš daleko. Poměrně děsivé horory bratrů Bensonových

Brak i skvostné málo známé horory, to jsou díla tři bratrů Bensonových a nezajímavá je i skutečnost, že jejich otcem byl arcibiskup z Canterbury a oblíbenec královny Viktorie Edward White...

Myšlenky z knih

Každé dítě je umělec. Problém je zůstat umělcem, když vyroste.
Pablo Picasso