camus pad

Někdy přemýšlím o tom, co o nás řeknou v budoucnosti historikové. O našem moderním člověku jim bude stačit jediná věta: smilnil a četl noviny. Dovolil bych si tvrdit, že touto výstižnou definicí bude celý námět vyčerpán... To jsou slova z knihy Pád (La Chute ,1956), která je poslední velkou prózou Alberta Camuse (7.11.1913 – 4.1. 1960).

Pád je rozsáhlejší povídka, která odkrývá skutečné zásady spravedlnosti, které jsou zakořeněné v člověku a poukazuje na jeho faleš a dvojznačnost.
Pařížský advokát Baptiste Clamence, hlavní postava povídky, vede svůj monolog k člověku, kterého potkal náhodou v amstrdamské hospodě a jenž ale vůbec nereaguje. Advokát je považovaný za slušného člověka, jenž se chová ke všem zdvořile a mile. Jednoho dne v noci však spatří na mostě dívku, která se evidentně chystala k sebevražednému skoku do řeky. Když ji míjel zastavil se, ale pak šel dál. I když za sebou uslyšel výkřik, neotočil se a neudělal vůbec nic.

Tragická chvíle na mostě znamená v životě Clamence zásadní zlom.
Pád a křik  se odráží čím dál silnějí v jeho svědomí. Začíná si uvědomovat, že celý jeho řádný život je pouze skrytý egoismus, utápějící se v sebelásce a v nenávisti k ostatním. Uvědomuje si skutečnou podstatu svého života a tím se mu se zcela zbortí jeho mýtus o vlastní dokonalosti. Chce nalézt řešení, chce vymazat děsivý výkřik, který se mu vryl do jeho paměti. Hledá lásku, ale není ji schopen.

Na rozdíl od předešlých románů má tento text místy až autobiografické znaky. Dívka na mostě byla například narážka na jeho ženu Francine v Oranu a Paříži 1953.

Kniha patří ke zlatému fondu světové literatury nejen svou naléhavostí hledat pravdu především uvnitř sebe sama, ale také touhou nacházet skutečné kořeny spravedlnosti a morálky.

Ukázky z textu...

Každý si přeje být nevinen, stůj co stůj, i kdyby se kvůli tomu muselo obžalovat celé lidstvo a nebesa.
Lidé spěchají soudit, aby nebyli souzeni sami. Proč by ne? Nejpřirozenější lidská myšlenka, zrozená v člověku bezděčně a jakoby z jeho nejvlastnější podstaty, je přesvědčení o vlastní nevinnosti.
Kdo to je soudce, kajícník? Je to člověk, který přizná svoji vinu a proto má právo soudit druhé.

Všichni jsme na jednom hnojišti.
Jsme prapodivné, ubožácké bytosti, a přestože se tak málo zamýšlíme nad svým životem, máme dost příležitostí nad sebou žasnout a cítit k sobě hnus.

Věřte, všechna náboženství se začnou mýlit v okamžiku, kdy určí morálku a hřímají přikázání. Boha není zapotřebí k tomu, aby stvořil vinu a trest. Na to stačí naši bližní za pomoci nás samých. Mluvil jste o posledním soudu. Dovolte, abych se tomu se vší úctou zasmál. Očekávám ho klidně: poznal jsem něco horšího, soud lidí. Pro ně neplatí polehčující okolnosti, dokonce i dobrá vůle je přičítána zločinu. Slyšel jste aspoň o kobce plivanců, kterou si nedávno vymyslel jeden národ, aby dokázal, že je největší na světě? Je to zděná díra, v ní stojí vězeň a nemůže se hnout. Bytelné dveře, které ho svírají v té betonové ulitě, se zamykají na úrovni brady. Je vidět jen jeho obličej a do toho mu vydatně plive každý dozorce, který jde kolem. Vězeň, vklíněný do své kobky, se nemůže utřít, třebaže mu je, pravda, dovoleno zavírat oči. A tohle je vynález lidí. Na tohle malé arcidílo Boha nepotřebují.

Vždycky jsem byl svobodný. Prostě já si připadal svobodný vůči všem z toho jedinečného důvodu, že jsem nikoho neuznával za sobě rovna. Vždycky jsem si připadal inteligentnější než všichni ostatní, to už víte, ale také rozumnější a obratnější.

Některá manželství, zbyrokratizovaná neřest, se stávají márnicí odvahy a vynalézavosti.


camus portret paris

Každý inteligentní člověk má jeden sen: být gangsterem a vládnout společnosti pouhým násilím. Protože to není tak snadné, jak nás přesvědčují specializované romány, lidé to obyčejně nechávají na starost politice a přidávají se k nejkrutější straně. Pravda, co na tom, že se sami pokoříme, jen když tím dosáhneme vlády nad všemi? A já v sobě odhaloval blažené sny o tyranii.

Otroctví? Ach to ne, jsme rozhodně proti! Člověk může být nucen zavést si je u sebe doma nebo v továrně, jistě, to patří k věci, ale vychloubat se tím, to přestává všechno!

Proroků a zázračných léčitelů je čím dál víc, všichni spěchají, aby včas dorazili s dobrou novinou nebo se zaručeně samospasitelnou organizací, rychle, než bude země pustá.

Už dávno jsem přestal číst. Kdysi jsem měl doma plno knih, ale přečetl jsem je jen zpoloviny. A to je nechutné, asi jako když si někteří lidé uloupnou kousek paštiky a zbytek vyhodí.

Svoboda není odplata, ani vyznamenání, které oslavujeme při šampaňském. Ale ani dárek, kazetka s pamlsky, po nichž se jen olizujete. Ach právě naopak, je to dřina, dálkový běh, úmorný a v úplné osamělosti. Žádné šampaňské, žádné přípitky ani přátelé s očima něhou zrosenýma. Jste sám. Proto tedy je svoboda neúnosné břemeno.

Kdo o lidstvu hodně přemýšlel, ať už z povolání nebo z vnitřní potřeby, pocítí nakonec nostalgický stesk po pralidech.


Beletrie světová – nové knihy

Beránek. Sundala jsem Ježíše z kříže, abych ho vrátila lidem, píše Lenka Procházková

Kniha, která by měla být doporučenou četbou pro všechny kněze a věřící. Zvláště v dnešní době. Popisuje hluboce lidský příběh o hledání pravdy, o smyslu života a integrity jedince ve...

Šifra mistra Leonarda stále počítá s ignorancí i s nevkusem čtenářů

Musel jsem se nad tím zamyslet v souvislosti s povykem kolem knihy Šifra mistra Leonarda, jméno jejíhož autora si už nevybavuji úplně přesně. Je banální pravdou, že nikoli vše, co...

Spolčení hlupců. Zatracovaný román Tooleho, oceněný Pulitzerovou cenou

Pulitzerovou cenou oceněný, dnes již kultovní, humoristicko-satirický román z barvitého prostředí New Orleansu. Hlavním hrdinou je Ignácius Reilly, dnes už legendární postava, výstřední třicátník s akademickým vzděláním, který odmítá pracovat...

Hlad Knuta Hamsuna po identitě umanutého muže, který chce jen psát

Hlad Knuta Hamsuna je čtyřdílný příběh umanutého muže, rozhodnutého žít takřka jen z publikování článků. Jeho hrdost je taková, že je-li mu jednou umožněno přespat v nouzi na strážnici, ráno...

Psí srdce Bulgakova, ironická a velmi aktuální novela o rozdělené společnosti

Michail Afanasjevič Bulgakov napsal svou satirickou novelu Psí srdce v polovině dvacátých let minulého století. Opravdu si nebral servítky a nekompromisně komentoval dění ve společnosti, která se nacházela na počátku...

Myšlenky z knih

My budeme například prodávat konzervativní ideály, protože jsou dobré a žádají se. A budeme taky dělat liberální ideály – jsou pokrokové a mají své odběratele. Potom tu máme ideály komunistické, i na nich se dá vydělat. Dále jsou všelijaké církve a spiritisti a ateisti a mezinárodní politika a spousta jiných věcí, které se mají vyrábět. Tak jen do toho, mládenci. Každý list bude mít svůj ideál. Ale jakmile ten ideál bude mít málo konzumentů, nechá se padnout. Musíme mít též jeden velký nezávislý list, který bude mít za úkol potírat Johna H. Higginse, protože mnoho lidí si něco takového bude přát. A trochu rámusu občas udělá dobře; chlapci, perte se drobet navzájem. Lidi za své peníze chtějí vidět pořádný sport. To je všechno.
Podle článku Karla Čapka v Lidových novinách v roce 1930