cinanova penaSouborné vydání tří próz – Měsíc ve žních, Dimanche à Paris a Číňanova pěna. Jejich dění se odehrává ve velmi různých a odlišných přírodních i lidských prostředích – v českém (moravský venkov, Praha), francouzském (Paříž, Provence) a polynéském (Tahiti). Číňanova pěna získala Cenu Česká kniha 2012.

Tyto různorodé scenérie tak vytvářejí ve svém prokomponovaném celku barvitou a členitou fresku, celistvý obraz světa v jeho mámivé a poutavé podobě, ale zároveň ho přes jeho světelnost a vábivost odhalují jako tajemný labyrint.
„Malá mondscheinsonate či sonata quasi una fantasia“, jak V. Binar dnes přítomnému souboru říká, vznikala v letech 1970–2010. Dvojpólovost lidského života, jeho rozklenutí mezi zrození a zánik, vyjadřuje v Číňanově pěně měsíc, jehož neustálé proměny a obnovování od novu k úplňku jsou zhmotněním a symbolem prolínání skutečnosti a snu, stejně jako zrození a zániku, a proto měsíc prostupuje celou knihou jako její ústřední motiv a svorník.

Číňanova pěna získala Cenu Česká kniha 2012.

Číňanova pěna | Vladimír Binar | Triáda, 2012

Ukázka z knihy:  MĚSÍC VE ŽNÍCH
Hélios aux flèches acérées, et dans sa douceur sereine, la Lune.
Empédocle
Temná noci! jasná noci!
K. H. Mácha

Usínali jsme pod bílými, modře pruhovanými peřinami. Manek odjel do Svobodných Heřmanic už před začátkem prázdnin.
Nastoupil tam na praxi hned, když na počátku června dodělal lesnickou školu v Hranicích, pak tam měl buď zůstat, nebo jít dělat hajného někam jinam. Byli jsme domluveni, že za ním do Heřmanic přijedu už koncem června, počátkem července, ale pořád jsem to odkládal, protože jsem čekal, až mi napíšou z Brna, jestli mě přijali na filozofii, kam jsem dělal po červnové maturitě přijímačky. Když dopis pořád nepřicházel a já jsem se za Mankem konečně rozjel, už nastaly žně.

Ale když jsem se za ním tehdy vydal, vůbec jsem netušil, že po tomto prázdninovém setkání ho pak neuvidím celá léta, že se znovu potkáme, teprve až se Manek stane hajným v Chuchelné a mě tam do loveckého zámečku knížete Lichnovského, který předělali na rehabilitační ústav SUR, pošlou rozcvičovat po tříleté sádře navždy ztuhlou nohu. A já budu na povolenku dvakrát třikrát týdně ze suráku po večeři skákat na jedné noze o berlích do Mankovy hájenky, jejíž štít se bělal v zeleni přímo proti červené bráně někdejšího zámečku, a tam celé večery budu s ním hrát dámu a šachy, jako jsme je spolu hrávali za deštivých dnů, když jsme jezdili jako kluci pod stany do kaňonovitého údolí pod Weisshuhnovým splavem. A když jsem poprvé v hájence schod po schodu vyskakoval do prvního poschodí, už jsem viděl, jak se Manek, až otevře dveře, zeširoka usměje svými masitými rty a podívá se na mě věčně lišácky se třpytícíma pomněnkovýma očima, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že za jeho širokými rameny vykoukne plavovlasá hlava.

Prázdniny jsme s Mankem odmalička trávili a prožívali vždycky spolu. Na Hradci. A taky s kluky Špičkovými a Fajkusem z pily, později s jinými hradeckými kluky. Já jsem tam jezdil z města k nence, jak jsme říkali babičce, přes školní rok s rodiči a sestrami téměř každou neděli a na svátky, a když skončila škola, hned druhý den na celé prázdniny, sám, jen s hnědým kufříkem, nacpaným oblečením a knížkami. Manek se narodil a žil na Stránce, což byl dvůr či statek, který původně patřil k hradeckému zámku knížat Lichnovských. Když jsem byl malý, nenka mě vodila do zámeckých zahrad a tam se na houpačkách houpaly dvě komtesy v bílých šatičkách. Hrozně jsem jim záviděl a jako očarovaný jsem se díval, jak se vznášejí mezi zeleným listovím stromů a jak se jejich bílé šatičky s volánky za nimi nadouvají a vlní. Pak jsme do zámku bůhvíproč přestali chodit, a když jsem žadonil, že chci jít na zámek, a doufal, že tam komtesy uvidím a že mi nenka konečně dovolí se s nimi pohoupat, nenka se vymlouvala, že dneska ne, že musíme na trávu nebo s vozíkem pro sosnovou kůru na pilu, až jsem jednou zaslechl, jak jí táta šeptá: "Nic mu neříkejte… Oni přece už utekli, celá rodina, prý do Anglie." Vůbec jsem tomu nerozuměl, jako pak řadu let spoustě dalších věcí, a teprve až později, vlastně od té chvíle, co mě nevzali na fakultu a poslali do fabriky, jsem všechno začínal postupně chápat. Ale ta dvě děvčátka v bělostných šatičkách se přesto vznášela dál a dál v mých snech, jako bílí andělé, ne už na houpačce, nýbrž volně a svobodně mezi mohutnými zelenými korunami staletých stromů a nad hradbami Červeného a Bílého zámku...

 

 

 

 

 


Beletrie světová – nové knihy

Marťanská kronika, vizionářské dílo skutečného humanisty Raye Bradburyho

Klasika, kterou naleznete v seznamu 100 nejdůležitějších knih 20. století deníku Le Monde. Kdo nečetl Bradburyho, jednoho z velikánů světové prózy, nemá vztah ke knihám.

Charles Bosmann a Pětilibrová bankovka. Skvělé povídky jihoafrického O'Henryho

Velmi čtivé povídky plné humoru i jízlivostí z pera jihoafrického O'Henryho, které bývají označovány jako "historky z voorkamery". Odehrávají se totiž v "předsíni" transvaalského poštmistra Jurieho Steyna, kde se počátkem...

Nostromo, Conradova sto let stará kritika korupce a touhy po moci

Vedle Temnoty srdce, mistrovské psychologické novely, existuje ještě jedna Conradova kniha, ve které autor dokázal jedinečně zachytit ty nejtemnější lidské touhy po moci, ješitném vzestupu a logickém pádu. Spolu s...

Měsíční pahorek v dlani, fascinující příběh z francouzské Provence

Největší předností Boscova románu Měsíční pahorek v dlani je nesmírně bohatý jazyk, který čtenáře úplně pohltí.

Asi nejsilnější próza Waltariho. Město smutku a radosti

Nejznámější je Waltariho Egypťan Sinuhet, ale zřejmě jeho nejsilnější dílo, co se týče sdělení, ale potažmo i formy je Město smutku a radosti. Tato novela nebyla dlouho vydána v češtině...

Povídky o zaslíbené zemi. Jak vidí Ameriku Doctorow.

E.L. Doctorow (1931–2015) je spisovatel, který nikdy nevnímal Ameriku jako zemi zaslíbenou, ale naopak vidí všechno zlo, které bují z podhoubí americké demokracie. Přitom nemoralizuje, ale popisuje. Vidí pokulhávající dobro...

Victor Hugo a Muž, který se směje. Nejemotivnější román o znetvořeném světě lidí a hledání lásky

Je to zvláštní a mimořádně emotivní román. Na příběhu čtyřčlenné party komediantů dokázal Hugo (1802 – 1885) popsat bez příkras šílenou dobu na přelomu 17. a 18. století. Jak sám...

Inspirující myšlenky...

Tam, kde ještě před stoletím plápolaly ohně a žena byla dobývána zdlouhavým namlouváním či umným flamengem či fandangem, stojí dnes a bortí se mrakodrapy na knoflíky. Smysly člověka se změnily, smysly, které mu příroda přisoudila a tvářela je statisíce let. Nikdo nikomu nepodá ruku, nikdo se nikomu nepodívá do očí, nic neplatí. Podání ruky, které bylo smlouvou, se zlehčilo a zpohodlnělo v papír, který se hodí do kamen.
Ivan Diviš: Teorie spolehlivosti