amater backDetektivní novela v níž vražda se odehrává na pomezí reality a textu. Uspokojí klasické čtenáře detektivek i milovníky textů v textu, realit v metarealitách..., příběhů v příběhu.
Je vrah amatér? Je spisovatel amatér? Je spisovatel vrah? A konečně je amatér vůbec amatér? Čtěte jeho profeisonální práci.

Jean Back (1953)
fotograf, malíř, úředník, spisovatel.  Debutaval v roce  2003 románem v lucemburštině Wollekestol, následovala sbírka povídek Mon amour Schwein. Za Amatéra, psaného již německy získal Evropskou cenu za literaturu. Jako zatím poslední publikoval povídkový triptych Wéi Dag an Nuecht...

Amatér | Jean Back | Přeložil Jiří Šamšula | Fotografie Jan Horáček | Nakladatelství Dauphin, 2013

Ukázka amatérská

Paris s´éveille, zpíval Dutronc. Dnes, o Štědrém večeru, bylo město zářícím satelitem z Orientu, bulváry a uličky se třpytily v osvěžujícím světle. Chladivý vánek z východu měl na Erwina tak oživující účinek, že po své noční návštěvě baru Eva nechtěl čekat na tramvaj a vydal se pěšky na předměstí. Z řeky se linul zápach mokré půdy a již pomalu tuhnoucího hnoje. Erwin náhle odbočil z hlavní ulice a zamířil podél zahrad a oplocených luk ke břehu.
Ty se tu koupeš?
Vidíš, ne?
Dívka močila do rákosí.
Je nebezpečné se tu koupat.
Jsem blízko u břehu, řekl Erwin.
Máš u sebe peníze?
Moc ne.
Dívka se napřímila a zapálila si cigaretu.
Dej mi z toho něco.
Mám u sebe jen pár drobných.
Dej mi je.
Proč bych měl?
Protože to říkám.
Ne, řekl Erwin a oblékl se. Dívka měla krátce střižené vlasy a byla mimořádně malého vzrůstu. Sahala Erwinovi jen k prsům.
Co tu potom děláš, ty pobudo?
Miluji říční krajinu.
Pffff, řekla dívka. Říční krajinu! Co je tu k milování? Ryby? Kachny? Až to tu pozítří zamrzne? Jestli chceš, můžeš pomilovat mě. Za padesátku ti to udělám ve stoje. Vleže to stojí dvě stovky.
Ne, řekl Erwin. Buď mi to uděláš zadarmo, nebo odcházím.
Zadarmo? Ty ses asi zbláznil!
Dívka hodila Erwinovi žhavý nedopalek do tváře. Erwin ji udeřil, jednou, desetkrát, stokrát. Dívka se pokoušela křičet a máchala kolem sebe rukama a nohama, ale Erwin si toho ani nevšiml, tak pevně tisknul své koleno na její krk. Až když se na obličeji začaly objevovat modré skvrny a dívka se už nehýbala, posadil se na břeh řeky a naslouchal klapavému zvuku vln, které omývaly rákosí.
......
Musel jsem ve své povídce tu vraždu vysvětlovat? Erwinova duševní zralost se dostavila o něco později než u jeho kamarádů ze třídy, za normální, průměrnou inteligencí však nezaostávala. Snad by bylo možné učinit za vraždu odpovědný elektrický signál, reflexivně se rozšiřující v mozečku, který tu sviští sem a tam a náhodným dotykem s opačně nabitým pólem způsobuje zkrat. Erwin také neuprchl z žádného uzavřeného ústavu. A události v jeho dětství, které by takovou mozkovou trhlinu mohly vysvětlit, mokré kalhoty, štěrbiny v prkenné kůlně, nebyly sice zapomenuty a byly součástí jeho vývoje, ovšem zdálo se, že se s nimi dokázal bez námahy vyrovnat.

Erwin chtěl udat svůj elegantní umělohmotný stromeček, po své návštěvě bordelu se vykoupal a posilnil v řece a po vraždě přemýšlel opět klidně a rozvážně.
Morálka? Jakápak morálka? Křesťanská? Eskymácká? Hluboká katolická či vysoká tibetská morálka: Erwinovi to bylo vlastně jedno. Pouze náhle věděl, poté, co sundal koleno z dívčina krku, že okolo popluje nákladní člun. Nevěděl to zcela přesně, spíše to bylo hodnotově neutrální tušení, o němž se člověk domnívá, že dojde uskutečnění. Právě ve chvíli, kdy mrtvou dívku strčil do vyhloubeniny, poté, co nákladní člun zmizel z jeho dohledu, měl druhé tušení: hejno kachen se v příštím okamžiku vznese nad rákosí. Nezdálo se, že by toto vědění bylo něco zvláštního: plující nákladní čluny a přelétávající kachny nejsou přeci, statisticky viděno, u řek žádnou vzácností. Měl ovšem náhle pocit, že mezi ním, obchodním zástupcem, a tím, co se v nejbližší budoucnosti všedního a nevýznamného přihodí, se táhne tajemné vlákénko, které ho na to upozorňovalo. Zabil tu dívku malého vzrůstu a stále ještě nepociťoval lítost nebo výčitky svědomí. Pokoušel se vysvětlit si svou reakci nutnou obranou proti nedopalku a byl odměněn těmito krátkodechými proroctvími banalit. Zvláštní okolnost, pomyslel si Erwin, předtím než se vydal rákosím směrem k předměstí.

Beletrie světová – nové knihy

Beránek. Sundala jsem Ježíše z kříže, abych ho vrátila lidem, píše autorka

Kniha, která by měla být doporučenou četbou pro všechny kněze a věřící. Zvláště v dnešní době. Popisuje hluboce lidský příběh o hledání pravdy, o smyslu života a integrity jedince ve...

Čistý. Millerův bestseller, pařížské drama z nejrevolučnější epochy lidstva

Román Andrewa Millera Čistý (Pure) získal britskou literární cenu Costa za knihu roku 2011. Kniha je nepochybně brilantní historický román, který je situován do Francie 18. století, v době Velké...

Triumf Potkanů. Napínavé románové čtení mezi realitou, halucinacemi, láskou a psaním

Velký román plný lásky, vášně, plný Rakousko-uherska a krásy světa dávno minulého, plný světa vnitřního a morfia.

Charles Bosmann a Pětilibrová bankovka. Skvělé povídky jihoafrického O'Henryho

Velmi čtivé povídky plné humoru i jízlivostí z pera jihoafrického O'Henryho, které bývají označovány jako "historky z voorkamery". Odehrávají se totiž v "předsíni" transvaalského poštmistra Jurieho Steyna, kde se počátkem...

Kallocain. Karin Boye a její světově proslulý vizionářský román o budoucnosti lidstva

Kallocain je droga pravdy, po jejímž požití každý vyzradí na sebe i na své nejbližší i ta nejskrytější tajemství. Její objevitel je zde loajální souvoják Světového státu Leo Kall, který...

Povedené povídky mistra pera J.D. Salingera a den pro banánové rybičky

Spisovatel se pozná podle toho, jak umí napsat povídku. Podle toho objevíte skutečné mistry pera a Salinger k nim patřil. Dokázal na pár řádcích vyjadřit to, na co Jirásek potřeboval...

Salin dar, neuvěřitelně čtivý příběh židovské dívky

Sala strávila v pracovním táboře v Česku za války tři roky. Její vzpomínky a dopisy z té doby zachytila v knize Salin dar její dcera Saly, Ann Kirschner. Paní Sala...

Inspirující myšlenky...

Nikoli pro nic za nic starodávní moudří lidé zobrazovali a vyličovali Štěstěnu jako bytost slepou, nemající vůbec zraků. Vždyť zahrnuje svými poklady stále jen lidi špatné a nehodné, nikdy si nevybírá nikoho ze smrtelníků se soudnou rozvahou, naopak, pobývá nejraději u těch, kterým by se musela zdaleka vyhnout, kdyby viděla; a co je nadevše horší, daří nás rozličnými, ba přímo opačnými pověstmi, takže se člověk špatný pyšní pověstí dobrého muže a naopak, muže zcela bezúhonného stíhá pověst škodlivá.
Apuleius, Zlatý osel