Beletrie světová

Málem zapomenutý román Makanna – Otec divů, židovského spisovatele Jiřího Weila, vypravuje dramatický příběh Hekima, falešného proroka, který je nejdřív mocí zrazen, aby proti ni povstal a přisvojil si ji.

 
Srdce temnoty je zřejmě nejlepší román anglického spisovatele polského původu Josepha Conrada, který byl tak mimořádným talentem, že ve svých knihách dával Angličanům lekce z jejich mateřštiny.

Komárkova próza Mandaríni, s podtitulem „nepravidelný román“, by si zasloužila i epiteta jako Kniha roku a nebylo by žádným omylem či nedorozuměním, kdyby získala Státní cenu za literaturu. To jí nebylo přáno, v posledním tříletí získávali státní ceny a vavříny s nimi spojené vesměs literární veteráni, natolik známí a zasloužilí literáti jako Vladimír Körner, Milan Kundera nebo Ludvík Vaculík.

Bezepsoru jeden z největších světových románů. Michail Bulgakov a Mistr a Markétka. Nové ilustrované vydání jednoho z nejznámějších ruských románů s více než osmdesáti obrazy Borise Jirků.

Záhada Edwina Drooda - zřejmě nejslavnější nedokončený román ve světové literatuře - tajuplný příběh s vraždou a s několika duchařskými motivy.

Nadechnout se – název knihy, který sám o sobě, bez ohledu na dobový kontext, autora či žánr, evokuje představu touhy (ať proměněné ve skutek nebo ne) po nějaké pozitivní změně. Dýcháme nevědomě, ale vědomé „nadechnout se“ je něco jiného. Ostatně hned první věta Orwellova stejnojmenného románu (Nadechnout se, Praha 2003, v originálu Coming Up for Air) – „Ten nápad jsem dostal právě v den, kdy jsem si pořídil umělý chrup.“ – dává tušit, že v knize o něco neobvyklého asi opravdu půjde.

Myslím, že kdyby pan autor, jistý Hans Rath, nenapsal nikdy nic jiného než tento „vlastní živočichopis“, tak si zaslouží, aby byl zařazen mezi Pány Spisovatele. Zoufalství humanitních studií ve čtyřech pidiodstavcích…Samozřejmě, že jsem si tu knížku koupila, protože mne zaujal název.

Je to zvláštní a mimořádně emotivní román. Na příběhu čtyřčlenné party komediantů dokázal Hugo (1802 – 1885) popsat bez příkras šílenou dobu na přelomu 17. a 18. století. Jak sám napsal, kniha se měla jmenovat spíš Aristokracie, i když popravdě řečeno, málokdo by pochopil důvod.

Klasika, kterou naleznete v seznamu 100 nejdůležitějších knih 20. století deníku Le Monde. Kdo nečetl Bradburyho, jednoho z velikánů světové prózy, nemá vztah ke knihám.

Když Ivan Sergejevič Turgeněv (1818-1883) vydal v roce 1852 Lovcovy zápisky, byl za ně vypovězen do vyhnanství na svůj statek a teprve po roce se mohl vrátit a pokračovat v literární činnosti. Napsal pak, během svého cestování po Evropě, slavné romány, pro které je považován dodnes za jednoho z největších ruských spisovatelů vedle Dostojevského nebo Tolstého.