vodicka planina ticha
Útlá knížka básnické prózy knihaře a básníka, přítele Demlova Stanislava Vodičky je stejně křehká jako byl jeho život. Jak už jsem jednou psal, u takových knih jsou slova zbytečná. Čtení Vodičkovy prózy je podobno meditaci, je to příliš osobní věc, čte se v tichu a v pokoře ke všemu živému neboť autor zde ticho velebí a předává nám ji na dlani jak křehkého, zranitelného motýla, jak táhlý tón zvonu.

„Vždyť náš život je také takovým odléváním zvonu. Slitina všech našich okamžiků, dní, od zrození až do smrti, teče žhavým potůčkem do skryté formy a až tam odteče poslední kapka posledního skutku, teprve potom bude zvon ulitý.“ Napsal Stanislav Vodička v povídce Na zdraví zvonu.

Stanislav Vodička | Planina ticha | Vyšehrad, 1983
Kniha získala cenu Vyšehradu za nejlepší prózu. Ilustrace na obálce Mirko Hanák.

hanak miro zima 2
Ilustrace Mirko Hanák

Ukázka z knihy

Byl takový podivný den. Nic se nedělo. Na Městečku byl klid, ani povozy nejezdily, před okny mé dílny seděly u obecní pumpy ve stínu javorů husy, zobáky zasunuté za křídlem. Spaly. Několik much bzučelo na okenní tabuli. Chtěly proletět sklem do prosluněného červencového odpoledne. Co chvíli se s bzukotem doklepaly až k hornímu rámu okna a potom spadly dolů. Rozebíral jsem knihy. To je první knihařská práce na každé knížce. Odtrhávají se jednotlivé archy, očistí se z nich starý klih a pak se knížka přehlédne, jestli je celá.

Tohle odtrhávání archů popraskává podobně jako klepání much na skle. A neustále se opakuje. Aby byl klid odpoledne dovršen, seděl za mými zády student práv. Učil se latinská slovíčka. Pobroukával si je stejně úporně jako ty mouchy, které chtěly proletět sklem.

Vůbec nic se nedělo. Husy spaly, mouchy bzučely, knihař roztrhával knihy a student pobroukával latinu. A najednou přišel host. V černém širáku, s brýlemi na očích, na krku měl kněžský kolárek, v ruce hůl, a až k botám celý v černém. Pověsil hůl na okraj stolu a sedl si na rozvrzanou laťkovou židli.
Tahle stará židle zabloudila do knihařské dílny z nějaké restaurace. Pozvednutím za sedadlo se dala složit a zastrčit někam do kouta, a potom zase vytáhnout, klepnutím o zem rozložit a nabídnout hostu. A nebyl to lecjaký host, byl to básník, a ta židle nebyla také lecjaká, byla jenom jeho. Měl na ní vysezené právo ze svých každodenních návštěv.

Někdo by se ostýchal nabídnout básníkovi rozvrzanou židli, ale v knihařské dílně, ostych neostych, to byla jediná židle s opěradlem, a proto, i když rozvrzaná, byla nejparádnější.
U lidí už to tak bývá. Přijde-li básník poprvé, židle se utírá hadrem, aby se prokázala pocta, ale posté se už židle jenom rozloží a nabídne bez utírání. Je to jako s milovanou ženou. Také jsem jednou zaslechl, jak si mladá paní krátce po svatbě stěžovala své přítelkyni: »Když za mnou chodil za svobodna, nosil mi cukrlata, a teď už mi žádná cukrlata nenosí,« a dala se do pláče.

Básníci nenosí knihařům cukrlata a knihaři je básníkům nenabízejí.
Básník přišel, posadil se a vytáhl z kapsy dvě bělavě nazelenalá jablka. Pomologové jim myslím říkají letní průsvitná. Jedno dal studentovi a jedno knihaři. Byla to první spadlá jablka z jeho zahrady.

„Tak vám jdu po lávce přes potok a už tam skoro neteče žádná voda. Rybičky se sjely do tůněk.“
Přece jen se něco děje v letním odpoledni, kdy husy spí se zobáky zastrčenými za křídlem.
Student už nepobroukává latinská slovíčka, protože před básníkem, který zná latinu stejně dobře jako češtinu, by mu bylo trochu úzko. Jenom knihař dál oškrabuje archy, protože se živí knihařinou. Jeho práce nikoho neruší, i když sedí zády obrácený k hostům. Dnes oškrabuje, zítra bude lepit a zase bude k hostům zády. Je to tak jako s tou židlí. Při první básníkově návštěvě ji utřel hadrem a rozpačitě postával, jako kdyby neměl co dělat. Dnes už jsou všichni součástí letního odpoledne. Nikdo nikoho neruší, mouchy bzučí a husy spí. Básník si nacpe faječku, nosí tabák ve skládacím pytlíčku - kočičáku, zapálí si a sirku hodí na zem, ke kamnům.
A hovor jako by vypadl z oka červencovému odpoledni. Nic básnického ani kněžského, ani studentského, ani knihařského.
„Když to bude takhle pár dní trvat, obilí na těch škrkách podeschne.“

hanak miro zima
Ilustrace Mirko Hanák

Tak se pomalu odvíjí rozhovor.
Vidím, že naproti, v domě u Palasů, nejsou pootevřená vrata, a proto jen tak, abych přispěl do rozmluvy, říkám: „Dneska je takové horko, že ani Anotka se nerozhlíží po Městečku, aby mu něco neuteklo.“
Tohle banální přispění do hovoru vyprovokovalo událost.
„Anotka že se nerozhlíží po Městečku?“ říká student. „Ten se rozhlíží pořád, i když má zavřená vrata!“
Najednou se řeč obrací k Anotkovi. Básník i knihař pochybují o tak veliké zvědavosti, ale student řekne: „Já ho dobře znám, tomu na Městečku neunikne ani slepičí krok.“

Najednou je červencové odpoledne veselejší. Je tu zvědavost Anotkova a pochybovačná zvědavost v knihařské dílně.
„Víte co?“ navrhuje student, „zkusíme to!“ Básník se směje mezi zuby. Byl by ochoten k nějaké recesi, ale nesměla by utrpět jeho kněžská důstojnost.
„Tak jak to chceš zkusit? Přece vidíš, že vrata jsou zavřená a v okně nikdo není.“
„Víš co?“ říká student po krátkém váhání, „Já vyběhnu z dílny, zdvihnu ruce nad hlavu a poběžím k našemu domu. Potom vyběhneš ty za mnou, také s rukama nad hlavou, a důstojný pán tady počká.“
Tento návrh je přijatelný pro kněze i pro básníka.
A už z knihařské dílny vybíhá student s rukama nad hlavou a za chvilku vybíhá s rukama nad hlavou knihař. Vběhli do studentova domu, tam chviličku počkali, a potom zas běží knihař s rukama nad hlavou a za ním student.

Husy u pumpy se probudily, ale když se nic nestalo, zastrčily zobáky za křídlo a spaly dál. Básník, knihař i student si stoupli k oknu a zvědavě se dívali na vrata protějšího domu. Čekali jenom chviličku. Najednou se vrata otevřela a vyšel Anotka. Byl bez čepice, jen v košili a v kalhotách. Rozhlédl se po městečku a poklusem se rozběhl ke knihařské dílně, pádil středem hejna hus, které se s kejháním rozlétly.
Básník si sedl na rozvrzanou židli, s mírným úsměvem pokuřoval, ale obláčky kouře mu vybuchovaly ze rtů jaksi humorně rychleji, knihař oškrabával archy a student jen tak ledabyle seděl.

Anotka vešel do dílny, v pravé ruce nesl papírovou desetikorunu. Pozdravil křesťansky „Pozdrav pámbu“ a překvapeně se rozhlížel. Nic se nedělo. Všichni seděli v jakési červencové pohodě.
„Zkrátka a rozhodně,“ začal hovor svým obvyklým úslovím, „přetrhla se mi desetikoruna, a tak jdu, abyste mi ji slepil.“
Vzal jsem desetikorunu. Byla čerstvě přetržená. Bylo vidět, že ji přetrhl schválně, jen aby měl důvod k návštěvě.
Ustřihl jsem proužek průsvitného papíru, natřel jej škrobem a slepenou bankovku jsem mu vrátil. Ve stařecké tváři, pod rozcuchanými vlasy, se rozhostila zklamaná zvědavost. Nakonec to Anotka přece jen nevydržel.

„Zkrátka a rozhodně, co se děje? Vidím, Véna utíká, za ním knihař utíká, pak zase knihař běží a za ním Véna utíká. Co je?“
Oči mu těkaly z jednoho na druhého a nikde nenašly příčinu překotného pobíhání.
„Ále, to nic, Václav si zapomněl doma latinská slovíčka, tak si pro ně běžel, a já jsem mu zas šel říci, že si tady zapomněl slovník,“ říkám Anotkovi přemáhaje smích.
„To je mi nějakýho kvaltu pro slovíčka,“ zabručel Anotka a odešel, bez pozdravu, se slepenou desetikorunou v ruce.

A teprve když pochodoval mezi rozehnanými husami, začal se básník tak hlasitě smát, až se plácal přes kolena, a židle vrzala a faječka zhasla. A už nebylo nic ze studia latinských slovíček. Ani červencové odpoledne nebylo bez události. Anotka přece jen o všem věděl. Jeho zvědavost nikdy nezastrčila zobák za křídlo, aby spal. Jistě věděl také o tom, že básník odešel k Liškovům na pivo a celou cestu se smál.

 

hanak miro ilustrace 2

 


Beletrie česká – nové knihy

Kámen a bolest Michelangela, za který byl Schulz na indexu katolické církve

Renesanční Florencie na přelomu 15. a 16. století. Doba neobyčejného společenského i uměleckého pnutí je tématem vynikajícího románu Karla Schulze, jenž vyšel až po autorově smrti. Téměř okamžitě ho pražská...

Hořkej svět Josefa Škvoreckého, svobodného muže v nesvobodném světě

Hořkej svět vyšel před 35 lety ve více než sedmdesátitisícovém nákladu v Odeonu a byl tudíž k nalezení v knihovnách rodičů, prarodičů a přátel. Svazek těchto povídek, podobně jako povídkové...

A zavaž si tkaničky. Szpukova čtivá próza ze šumavské krajiny

V próze A zavaž si tkaničky se Roman Szpuk obrací k šumavské přírodě, ke krajině kterou opravdu důkladně zná. Pomocí deníkových záznamů zachycuje bohatým jazykem drobné každodenní příběhy občas propojené...

Josef Váchal. Nad krvavým románem možno celé hodiny snít

„Surovost krváku?“ diví se roku 1924 Váchal. „Není jí! Denní události okolo nás předstihují drastičností, rafinovaností a šeredností i banální ubohosti těch nejvelkolepějších krváků… Skutečnost daleko předčí nejsmutnější fantazii a...

Nečekej, až zajde slunce, román Evy Kantůrkové

Je obětí, nebo je viníkem? Je jeho trest zasloužený? Ublížil rodině, když trval na svých principech? Lze ďábla obelstít? Tyto a další otázky řeší Josef, hlavní hrdina politického románu Evy...

Viktor Fischl. Dvorní šašci patří k mistrovským knihám velkého vypravěče

Krátká próza, která se díky vypravěčskému umění Viktora Fischla a díky neobyčejnému příběhu čte jedním dechem. Patří k těm několika málo knihám o holocaustu, která mají neuvěřitelný přesah až do...

Na otecké půdě. 120 let staré povídky z oblasti Žďárských vrchů

Kniha Na otecké půdě vyšla naposledy v roce 1894. Tento polozapomenutý, nicméně literárně cenný artefakt vydává v reedici nakladatelství MLHOVINA. Bohatou a krásnou starší češtinou vypravuje tato knížka o těžkém...